R.o.P. – 9 – Art4(Pacho)leg, kontrola a lůžko!

Měsíc po reoperaci (3.10.2020)

Jizva už se pěkně zhojila a jediný, co se dá ďoubat, je ten prostředek.

I tak je ale neuvěřitelný, jak se lidská kůže dokáže spojit, necelej měsíc od kompletního rozřezání.

Jak dny plynou, říkám si, že už ukončím neschopenku a půjdu do práce, protože se bojím, že nám korona zase nařídí homeoffice a já budu opět odříznutej od lidí. :/

Občas se zkouším postavit do starýho lůžka. Vím, že nesedí a ani nemůže, protože se pachohejl operací změnil, ale malej obrázek o tom, jak noha zvládá nebo nezvládá zátěž, si díky tomuhle pokusu můžu udělat. Zatím to teda moc zátěž nedává. Na fotce to vypadá hezky, ale tu nohu zatěžuju tak 20 % svý váhy a jen na pár vteřin. Hodně bandážování a beznohejch dní mě ještě čeká, než udělám první krok s berlema natož bez nich.

Sběr spadanejch ořechů je o jedný noze a štěnětem, co se plete pod nohou, docela slušný fitko. O to víc, když si myslíte, že umíte házet a nechce se vám s každým ořechem hopsat k misce. Po deseti minutách venku mě pálej svaly v celý levačce i zadek.

Koukám zpětně do deníčku, kdy jsem začal “chodit” v protéze po amputaci. Byl to padesátej šestej den. Když odečtu těch třináct dní, kdy jsem bojoval o záchranu kolene, tak to je 43 dní od finální amputace. [pacholek.com/den-56-pacholeg/]

Teď po reoperaci jsem přibližně na dvacátym sedmým dni. Tak to je ještě čas. Ale já už bych tak chtěl.

Nejhorší je, že kynu. Vypadl mi pohyb a jak na potvoru mi kamarád poslal jednu starou fotku. Takhle jsem vypadal před X lety.

Slušný prasátko. Tak snad se do toho opět neprojím. 🙂

Zrovna jedu na jeden rozhovor, kterej jsem odsouval na pooperační termín, a tak nějak jsem doufal, že tam dorazím už po dvou. Nedorazil jsem. Pěkně o berlích… na chudáčka. Nakonec se z toho ale vyklubal jeden z nejpříjemnějších rozhovorů, co jsem doposud měl. Když to nakonec vyšlo, na titulní stránce jsem sice nebyl, ale to mě nemohlo zastavit.

Zpátky do protézy… (15.10.2020)

Ob den (někdy i ob dva) se soukám do starý protézy, abych zjistil, jak se zlepšuje nosnost nohy. Každej pokus je vždycky o trochu lepší než ten předchozí. Někdy vydržím větší zátež a jindy delší dobu v menší zátěži. Dnes jsem dokonce zkusil udělat první krůčky.

A “šlo” to! Tenle styl chůze o jedný berli je ale samozřejmě špatně a žádnej amputář by ho neměl provozovat, protože je člověk nakloněnej na stranu berle a fláká zatížení protézy. Já to ale neflákám. Je pro mě fyzicky nemožný vydržet tu bolest při plný zátěži a zároveň vydržet nechodit. 😀 Takže sorry moje fyzio holky. Takhle já teď budu pajdat! 🙂

Jsem z tohohle pokroku tak nadšenej, že volám protetikovi do Ottobocku a domlouvám si termín na tvorbu novýho lůžka. Je mi jasný, že nebude moct hned a to je v pořádku, alespoň budu mít čas udělat větší pokroky. Třeba už nebude potřeba ani ta jedna berle. Máme domluvenej termín na 27. října. To bude nějakejch 50 dní od zákroku. To by mohlo jít jít. 🙂

pacholeg (21.10.2020)

Probudím se a v mailu mám vizualizaci krytu lejtka od art4leg. Bože to je nádhera! Vybrat ten správnej design mi dalo hodně zabrat a zahrnul jsem do rozhodování i moje okolí. Nakonec jsem se ale nejvíc zamiloval do vzoru, kterej mi připomíná nano-oblek z hry Crysis.

Někomu to připomíná hadí kůži a ani to mi nevadí. Hadi jsou totiž faking badass! 🙂

Vypadá to nádherně a pokud to klapne, tak ten nápis bude reflexní barvou! Vůbec nechápu, proč tohle nenosíme normálně. Lidská kůže je přeceňovaná. 😀

A když už teda zmiňuju kůži, tak ta vypadá teď takhle.

Ani stroupeček. Tím se pro mě stává nezajímavou a přenechávám ji do péče mojí ergošky, která má největší podíl na tom, že je ta jizva měkkoučká a pružná.

Na stole se nám objevily kaštany a párátka. Jdeme vyrábět kaštanový zvířátka.

Jednokaštanožec jak vyšitej. 🙂

Dál zkouším chůzi a začíná mě trápit jedno místo na noze. Při došlápnutí mě v tom konkrétním místě hrozně píchne. Píchne ve smyslu, že se musím zastavit, protože se trochu klepu bolestí a kdybych neměl prázdnej močák, tak už mám. Mám skoro až panickou hrůzu z toho, že mi tam vyrostl novej výrustek a začíná škodit.

Za pár dní mám kontrolu na ortopedii. To jsem zvědavej, co se tam dozvím. Zázrak ale nečekám.

Ortpoedie (26.10.2020)

Jsem v čekárně. Korona si dala pauzu na volby, ale teď už zase zuří všude okolo nás, takže i tady je spoustu nových pravidel. Můžu bejt ale rád, že mou kontrolu nezrušili.

Říkám doktorovi o vývoji. Bylo to lepší a pak se začlo objevovat to píchání. Nejdřív při došlapu a pak už i při převalení v posteli z boku na bok. Ta tíha masa na konci pahejlu stačila k tomu, abych syčel bolestí i při odpočívání. Pomáhalo mít tu nohu zabandážovanou, aby se ta váha svalstva roznesla do celý nohy. Jenže to nejde mít neustále. Jdu na rentgen. Pro ukázku dávám nejdřív fotku RTG před operací.

A aktuální stav je tohle.

Nádherně začištěný. Zkrácený o centimetr. Zabroušený. Čisťoučký. Precizní operace. Ohledně bolesti mi doktor říká, že to můžou bejt dvě věci. Buď mu tam při zabrušování kosti zůstal nějakej kostní fragment, kterej tam těď píchá, tlačí a zlobí. Jenže na snímku nic nevidí. Ale spíš se přiklání k tomu, že mě bolí místo, kde je zadní stehenní sval přišitej ke kosti tak, aby vzinkl novej úpon. To se mi zdá hodně reálný. Protetik mi kdysi říkal, že dřív se ke kostem svalstvo snad ani nepřišívalo, ale doufám, že chirurg ví nejlíp, jaký metody jsou ty správný. Pak mi ještě doktor řekl, že šest týdnů je z rehabilitačního hlediska a velikosti zákroku málo, a tak by zbytečně neplašil.

Říkám mu, že to teda budu sledovat. Zítra si nechávám dělat nový lůžko a třeba to v něm bude nějak fungovat. Kéž by.

PS: Fotku novýho rentgenu jsem poslal pár lidem a až po chvilce zkoumání jsem si uvědomil, že mám na tom snímku vidět i pinďulína. :D:D:D
U většiny chatů jsem tu fotku stihl stáhnout zpět, než si dotyční ji zobrazili. Ale někdo měl to „štěstí“ a dostal můj rentgenovej dickpic. 😀

Protetika (27.10.2020)

Dneska si nechám udělat novou nohu! 🙂

Netuším, jak to v ní půjde, ale doufám v to nejlepší. Nejdřív ale musím vymyslet, jak tam tu nohu dopravím. Nakonec jsem si nohu poskládal do sportovní brašny.

Ještěže mi stačí imbus k jejímu rozebrání. Čekám, až půjdu na řadu a samou nervozitou se nemůžu dočkat.

Mám na sobě, pro štěstí, i značkovou roušku. Jde se do sádrovny. Fotky odsud jsem už několikrát zveřejňoval, ale z týhle sádrou zaprášený místnosti se nikdy neodchází bez poskvrny. Ideální je přijít rovnou v bílém.

Což jsem dnes opět neudělal. A vypadal jsem pak, jako podlaha na fotce.

Během chvíle je odsádrováno. Jen nasadit liner na nohu bylo dost bolestivý. Bojím se toho, co přijde.

O tři hodiny později se vracím na protetiku a vyhlížím svoje nový lůžko. Úspěšně.

Jdeme do zkušebny a soukám se do něj. Je hezky těsné a mám co dělat, abych se do něj nasoukal, ale tak to bejvá vždy a po pár týdnech je volné. Pár malých úprav a můžeme to přidělat na zbytek nohy (na X3jku).

Další půlhodinka a už se soukám do kompletní protézy. Potím se bolestí a je mi ze mě trapně, že jsem si je sem přivolal a ještě nejsem vůbec připravenej na chození. Dva týdny zpátky, když jsme termín domlouvali, tak se mi chodilo líp než dnes.

Jsem nasazenej a mám se projít. Prosím je o podání berlí, protože bez nich to nedám.

Nejde to. Co krok to obrovský píchnutí a pár kapek potu na čele k tomu.

Nakonec se vyhecuju k pár krokům o jedný berli, ale z toho protetik těžko pozná, jestli ta sestava potřebuje nějak seřídit. Například jestli to nehází osmičky, vytočení, úhly a tak.

Mrzí mě to, ale víc dnes fakt nepředvedu. Přijeli sem za mnou až z Plzně. Jasně, navolal si sem i další klienty… ale stejně.

Domlouváme se, že si dámě vědět, až bude chození reálnější, aby udělal správný seřízení a tím se loučíme.

Já s propoceným tričkem a hlavou plnou myšlenek „co se se mnou ku*va děje“ jdu s nasazenou nohou a oběma berlema k autu jak nejpomalejší důchodce na světě, abych náhodou nevyvolal nějakým pohybem další píchnutí v noze. Tomu se bohužel nedalo vyhnout, ale nakonec jsem v autě.

Jedu domů.

Po pár minutách jízdy začínám brečet a sprostě řvát na silnici před sebou. Jsem zoufalej a strašně naštvanej na situaci, ve který právě jsem. S vědomím, že se ráno probudím a moje noha tady pořád nebude a místo ní jen bolestivej pahejl se mi svírá žaludek.

Je to ale zároveň obrovská úleva. Brečet. Doteď jsem si to vlastně moc nezkusil. Mám pocit, že je to to správný, co bych měl teď v týhle situaci dělat.

Přijel jsem domů. Nešel ani přivítat Funny a šel rovnou do postele pokračovat v tom, co jsem si vyzkoušel v autě, už bez nadávání. Jen se prostě vybrečet.

Třeba se zítra probudím a bude to o pidi kousek lepší.

Dobrou.