AKT I. – Cestujte nalehko – kufry se přeceňujou…

Hned první let má zpoždění a ten navazující tím pádem odlétá 12 minut po přistání. To je fakt málo času, i když jste Usain Bolt, protože athénský letiště rozhodně není upravená tartanová dráha. Že nemáte nohu, moc nikoho nezajímá. Chtěls letět, leť si na svůj gate. A tak jsme letěli. A  stihli to. Už jsme nemohli “přijít” víc na poslední chvíli. Letíme dál.

Na pásovým dopravníku marně vyhlížíme kufry. Vždycky jsem v týhle fázi nervózní, ale nikdy mě nenapadlo, že se to fakt stane. Naše kufry jsou pryč. A víte, co je ještě prdel? Kromě odbavenýho zavazadla jsme si do podpalubí nechali dát i příručák… ať se s ním netaháme…

Well played, pacholku.

Neztrácíme hlavu a logicky nám dojde, že kufry to za těch 12 minut prostě nemohly stihnout a přiletěj dalším letem. Vyplňujeme formuláře ve ztrátách. Uvádíme tam, kde budem k zastižení. Aby to nebylo tak snadný, tak hned ráno berem roha trajektem na vedlejší ostrov, ale to je prej v pohodě, pošlou to do přístavu. Tam či tam. A my teda odcházíme z letiště. Dost nalehko – co se týče batohů. U oblečení tomu je jinak… Zimomřivka Lucka lítá nabalená, já většinou už nemůžu letět víc nahatej. Přicházíme k ubytku a říkáme o našem zážitku paní domácí. Ta se nad náma slituje a dává nám lepší apartmán (blíž centru). Nicméně prej to s kuframa je celkem běžný (vykřičník číslo jedna). Nevadí. Ráno tu určitě budou…

Lehneme si do postele a začínáme si uvědomovat, co s sebou teda vlastně nemáme a co nutně potřebujeme. 

• nabíječky na telefony
• roztok na kontaktní čočky
• antibejbypills
• nabíječku na nohu (ale ta nějakejch 5–6 dní ještě vydrží a to už určitě batohy dorazí)
• víno nebo něco silnějšího
• hadry – ale netušíme, jak dlouho budem bez našich věcí, takže nechceme zbytečně utrácet

Nevěřil bych, že v 11 večer, v malém přístavním městečku, seženeme antikoncepci bez předpisu jen podle fotky z googlu. Nabíječky problém nebyly a víno a jídlo bylo samozřejmostí. Uf uf. Jdem spát a ráno budeme mít určitě naše věci.

Je ráno a nemáme věci. Přišel mi akorát mail s odkazem, kde můžeme sledovat stav řešení naší ztráty. Telefonní čísla, která tam jsou, buď nefungují, nebo je nikdo nezvedá. Na facebookových stránkách Aegean Airlines je pod každým jejich příspěvkem 1000+ negativních komentářů o zničený dovolený, ztrátě kufrů, nulovému odškodnění a žádné komunikaci. (druhej mega vykřičník!!!)

Znervózněli jsme. Hodně. Snažíme se to ale brát s nadhledem a je tu krásně. Show must go on, a tak pokračujeme podle plánu. Navíc se nemusíme tahat s těžkejma krosnama, že jo? 😀

Nastupujem na trajekt a jedem na Mamma Mia island. V půjčovně skútrů jsem vlastně rád, že nemáme extra batohy, protože jízda s nima by byla krapet extrémní. Ale takhle to byla pohodinda. Krásný zatáčky v kopcích. Skoro bez okolní dopravy. Ubytko ve svahu s úžasným výhledem a vlastní, velmi nesnadno přístupnou pláží… 🙂

Lucka po hodince jízdy skútrem na sluníčku zjišťuje, že v kalhotech tady nepřežije. A vlastně potřebujem plavky! A ručníky! A krém…(ten jen aby se neřeklo, plánuju se spálit jak krabík…)

Každý další den sledujeme, jak se daří noze. Procenta baterie neúprosně klesaj. V  nastavení jí snižuju intenzitu vibrací a vypínám zvukový signály. Jako by to snad ušetřilo baterku… Později jsem za tenhle krok neuvěřitelně vděčnej, ale nechci předbíhat.

Našli jsme na facebooku video z athénskýho letiště, kde jsou vidět stovky (možná tisíce) kufrů na obrovský hromadě. Všechny maj štítky, komu patřej a kam měly letět, ale nejsou lidi, aby to zařídili…

Telefon nikdo nebere. Jen na sociálních sítích má občas tendenci někdo odpovídat u příspěvků zklamanejch lidí, kteří už 40 dní nemaj svoje zavazadla… 40!!!

Třetí den bez věcí… Zkoušíme sílu sociálních sítí. Fotím si protézu na lehátku u moře (já vím, srdceryvnej pohled jak sviňa) a dáváme to oba pod příspěvky aerolinky s tím, že pokud to nenabiju nabíječkou, kterou mám ve ztraceným kufru, tak nebudu moct chodit.