28. 10. – Tak jak dál?
Na nohu to očividně ještě pár dní (týdnů?) nebude. Takže je odložená v koutě pokoje, jako Bejby z Hříšnýho tance. Dokonce jí i slibuju, že tam dlouho sedět nebude! Nasazuju si ji každej den, aby se pachohejl pomalu omačkával a zvykal si na pevné objetí plné lásky, plastu a gumy po dobu nucenýho homeofficu, protože korona po pauze na volby opět udeřila.
Takže v ní několik hodin jen sedím, tlačí mě kraje lůžka do zadku a když potřebuju někam odejít, beru berle a nohu tak nějak vleču s sebou. Připadám si hůř než po amputaci.
Minulý týden mi na kontrole na ortopedii napsal doktor poukaz na rehábky. Jenže najít si nějaký musím už sám. Dal mi nějaký tipy, kam se zkusit dostat, ale po zavolání dostávám termíny až někdy za dva měsíce. Obvolávám proto už systematicky podle google map všechno. Hradecká poliklinika dvojka. Můžu nastoupit za tejden. Boží!
31.10. – Vejlet do/na Postele
Na zahnání trudnomyslnosti je výborný mít v domě psa, kterej ignoruje váš stav. Tím spíš střelený štěně, který je donekonečna nutný venčit a nemá vypínací tlačítko. Takže jsme vyrazili na prochajdu na Obří postele. Prej to je snadnej terén a kolem kilometru.
Byly to tři kilometry. Dvakrát jsem ztratil špunty z berlí v bahně. Propocenej durch. A další dny namožený ruce z toho berlení, ale spokojenej, že jsem nezůstal doma na zadku.
3.11. – Dneska mám první rehábky.
Ráno jsem nasadil nohu a naprosto bez rozmyslu vykročil směrem k záchodu jen o jedné berli. Asi nutnost něco “rychle” vykonat mi zatemnila mysl a já se rozešel, jako by mi nic nebylo. Je to asi osm kroků, takže žádnej maraton, ale ani jednou mě v noze nepíchlo.
Že by hned první rehabilitační seance, která mě čeká až za tři hodiny, zabrala? 😀
Si tam budu takhle připadat jak podvodník. Každopádně tam jedu. Bez nohy. Aby to vypadalo, jakože to víc nejde.
Když si lehám na stůl, jsem zase klidnej. V noze píchlo hned několikrát a každej pohyb bez nasazenýho lineru je očistec. Zvráceně se usmívám, že máme stále co napravovat.
Půl hodinku ležím na stole a užívám si měkkých technik, což je defakto příjemný hlazení nohy, teda pokud zrovna nerozdráždí bolavé místo, což se stalo hned několikrát. Ale říkám si, že to vše je součástí otužování pachohejlu. I bolest.
Prásknul jsem na sebe, že dnes ráno jsem po dlouhý době dokonce stál v protéze a udělal pár kroků, ale teď, jak tu pod ní ležím, tak píchání ve švu u kosti cítím dost. Takže máme co zlepšovat.
Následuje ultrazvuk. Nevím, co od toho čekat. Asi to nebude ten ultrazvuk s displejem, abych se podíval, jak vypadá moje pahejlový miminko.
No tyjo! Jak může zvuk bolet? Nastavujeme různý intenzity, aby se našlo optimum. Jezdí mi tím lehce po noze a já cítím, jak to hluboko pod kůží brnká do nervů. Zhruba stejnej pocit, jako když si dám kafe nebo alkohol. Akorát tohle je kontrolovaný a na menší oblasti.
Přijel jsem domů a šel rovnou do nohy. No, rovnou. Byl teď navolno, takže se do lůžka nedalo hned dostat. Po dvou hodinách jsem to zkusil znovu a už jsem na dně.
A zase pár kroku s jednou hůlkou. Píchlo tam jen maličko!
Jsem tak nadšenej, že po práci beru Funny na procházku sám, dokud je nějaký světlo. Jen malej Srchovskej okruh, jak tomu tady říkáme. Vodítko, obojek, pamlsky, berle. Dobrý, mám všechno.
Po pár set metrech mi Funny taktně naznačila (hovnem na anglickým trávníku u cizího domu), že jsem zapomněl vzít pytlíky. Zachránil mě poslední papírovej kapesník.
Ušel jsem 2,3 kilometru a zhruba od půlky jsem se docela proklínal. V noze mě dost píchlo asi jen čtyřikrát, ale ten strach z toho, že to přijde byl nepříjemnej. Když jsem dorazil domů okamžitě jsem sundal nohu a doufal, že jsem to dnes nepřehnal.
9.11. – Je to divný.
Dva dny za sebou mi chodit jde a pak mám den, kdy se v tom nedokážu ani postavit.
Dneska to naštěstí jde. Tak jsem se natočil stylem POV (což je populární způsob natáčení mnoha věcí).
Je to točený tak 100 metrů od domova a asi třetí krok po ukončení videa mě píchnul tak, že jsme to chvilku rozdejchával a otočil domů.
Doma jsem se pustil do péče o jizvu a jsem s ní docela spokojenej. Celkem hezky spolupracuje.
12.11. – Mám hotovej kryt nohy!
Jedu si pro něj do Prahy. Nohu mám nasazenou, tak snad nebude zlobit a půjde mi chodit.
Když jsem přisel do sídla tiskařský firmy, kde mi nový lejtko vzniklo, tak jsem byl jak v pohádce, co všechno už se dneska dá vytisknout! A v jakejch barvách! Všechny ukázkový vzorky jsem si musel hned ošahat a potěžkat.
Na stole už v červeným obalu leží moje kejta. Pomalu to rozbaluju a je to obrovský! Museli udělat nějakou chybu a omylem mi vyrobili sloní lejtko, protože tohle ani náhodou není stejný jak moje levačka.
Je to celý ze dvou dílů. Přední díl drží na jednom suchým zipu a zadní část se jen přichytne pomocí několika maličkatých magnetů.
První montáž je docela piplačka, protože se tam musej dat měkký podložky, aby to nikde necvakalo a nevrzalo za chůze.
Předek už je nasazenej a teď už jen docvaknout tu třešničku na dortu. Zadní část s reflexním nápisem PACHOLEG. :)))))))))
A je to. Ježííííš ta je božííííí.
Je teda trochu děsivý, že ta kláda, co ležela na stole, je ještě o trochu zmenšená než je ve skutečnosti její levá kožená předloha.
Jedno je jistý. Teď už dlouhý kalhoty vůbec nemaj smysl. 😀
Trochu blbý je, že je to dost materiálu na noze navíc. Bejt zahojenej, tak o tom ani nevím, ale teď když ještě sotva chodím, tak to poznat je. Takže ji beru jen na sváteční prochajdy.
Třeba na tuhle služební cestu, kde jsem jel natáčet něco s dronem. Cesta byla vyloženě promenádovitá.
24.11. – Tak já zase jdu…
Zkusím pocvičit chůzi a na Vánoce už snad bez berlí… A na rozloučenou, dvě selfie… 🙂
Nebojte se nechat mi tu nějakej ten komentář :)