Jednonohej snowboarďák

V létě 2021 jsem si díky Adapted vyzkoušel wakeboarding a to mě jenom utvrdilo v tom, jak moc se těším na zimu a na snowboard! Neříkám, že jsem v tom byl před nehodou kdovíjak dobrej, ale uměl jsem zatočit a zabrzdit tam, kde jsem potřeboval, a to je pro mě tak nějak dostačující.

Na speciální lyžařskej kurz pro amputáře jsem se hlásil už před rokem, ale bolestivej pahejl, covid, operace a znovu bolestivej pahejl mi do toho hodily vidle.

I letos to bylo ohrožený, protože termín kurzu byl dost těsně po operaci, ale přihlásil jsem se a doufal, že to nějak klapne. Důležitý bylo nepodcenit přípravu.

Kdo mě zná, tak ví, že většinou nosím kraťasy. I v zimě. A pokud už mám kalhoty, tak s vyhrnutou nohavicí. No a jelikož se ProCarve (název lyžařský/snowboardovací protézy) šteluje i na svahu…

…tak pro lepší přístup budu jezdit bez nohavice i tady. Dávám tedy svoje kalhoty na úpravu mamce. Ještě jí na ně fixou dělám čáru, kde je fiknout.

Na první pohled skvělá práce! Ale co na druhej? To ještě pořád dost dobrý.

Záchvat smíchu mě ale popadl, když mi Lůca řekla, že se tam mamce něco úplně nepovedlo, ale nemá mi to říkat, pokud si sám nevšimnu… a já si všimnul…

Vážení fanoušci „jedné stopy“. Na LEVÝ nohavici přibyl novej šev. Moje milovaná maminka mi ustřihla druhou nohu… xD

Byla z toho fakt špatná, ale já z toho měl jen obrovskou srandu a pár tejdnů života navíc ze smíchu. 😀

Dál jsem se musel pustit do kontroly vybavení. Neznačkovej snowboard (kterej mám přes 20 let!) by už zasloužil vyměnit, ale kdoví, jestli mi to vůbec půjde, a tak se zkouším vyhnout impulzivnímu nákupu výbavy a zamluvím si něco v půjčovně.

Nemaj mou velikost nohy. Zdá se, že moje archaická výbava půjde ještě do akce.

hmm…

Na patách se bota už úplně odloupla. Vázání se viklá a asi tam chybí i nějakej ten šroubek. Přezky jsou pěkně zrezlý. Docela odlehčená varianta, zdá se. Bude se mi líp jezdit.

Základem jsou nepo*srávací merch nálepky, Fróňo nálepky a držáky na GoPRO vpředu i vzadu.

Jsem nervózní. Moc si přeju, aby to šlo (jezdit). Na instagramech sleduju řadu amputářů, kteří na prkně jezděj skoro jak dvojnožky, ale ti už jsou amputářema řadu let. Hlavně se nesrovnávat, žejo.

Kurz lyžování pro amputáře proběhne na Husově boudě v Peci pod Sněžkou. Zaštiťuje ho Czech Ski School of Amputees a není jen pro známý známejch, každej amputář se může přihlásit. Stačí se jen ozvat a je to.

Původně jsem měl přijet jako spolujezdec dalších účastníků, ale jako „nejbližší“ Pardubák jsem přenechal místo v autě (byl jsem vykopnut) a musel jsem jet sólo. Podtrženo sečteno jsem přijel na horní parkoviště, kde byl sraz, vyhodil tam věci a pak jsem jel zaparkovat do parkovacího domu, protože cena, žejo. Nejel jsem tam naštěstí sám. Nicméně jsme takhle odvoz rolbou na chatu nestihli oba. Vůbec za to nemůže Tom, na kterýho jsem musel tak dlouho čekat, než se vybalí. 😀 Blbejch 6 minut! Prej máme jet na skútru. Najednou mi vůbec nevadí ujetá rolba a jdeme si chytnout horský tágo.

Prvních pár minut velká zábava, pak už jen brutální kosa a vyhlížení cíle. 😀 Bejt ale řidičem s vyhřívaným místečkem, to by byla jinčí zábava.

Dorážíme na chatu…

Nutno podotknout, že ač je Husovka velmi příjemná bouda, tak pro amputáře moc bezbariérová teda není (společné kluzké koupelny bez madel, schody mezi barem/restaurací a WC). Jasný, na lyžařskej kurz se nepohyblivej amputář nepřihlásí, ale alespoň nějaká bezbariérovost by přišla vhod… 🙂

A druhá věc je, že ceny skipasů nejsou v týhle lyžařský oblasti pro ZTP nijak upravený. Neříkám, že vyžaduju všude slevu. 😀 (chci! chci! chci!)

Abych ale jen nehanil (:D), tak výhled z Husovky je nádhernej.

Hlavně teda, když vyjde počasí. To je pak radost sedět u okna a kochat se, jak přes Sněžku plujou mraky.

Dokonce i ranní rozcvičky, který jsme tam od Hanky měli za trest, že prej si z ní dělám furt srandu, byly s takovým výhledem skoro za odměnu. Skoro…

Ne, nebyly… Bylo to hrozný jít rozespalej do tý kosy a cvičit. Nebo dělat sněhový andělíčky v tričku, protože jsem si řekl, že to bude kraťoučká rozcvička. Cestou z rozcvičky jsem pak na krátkej okamžik přimrzl rukou ke klice, protože mi na ruce tál sníh. 🙂 Takže Obecná škola nekecala…

Ale zpět ke kurzu.

První den byl seznamovací a „štelovací“. Každej tu nohu potřebujeme mít jinak dlouhou, někdo je podkolenní amputář, takže mu stačí chodidlo a tak. To vše se musí individuálně poladit.

Nutno podotknout, že v ProCarve noze se moc dobře nechodí. A když si ji přehodím zpět na klasickou X3, tak první kroky jdu jak opilej, než si zvyknu.

Následovalo seznámení se s ostatními účastníky kurzu. Ledy měl prolomit alkohol. Hodně alkoholu. Nakonec to bylo tolik alkoholu, že se mi ráno vůbec nechtělo jít jezdit. Teda chtělo, ale žaludek by byl radši doma. A počasí tomu nahrávalo. Bylo zataženo, mlha a foukalo. Jenže jsme na kurzu a máme na to jen dva až tři dny ježdění, takže jdeme na to. 🙂

Od chaty se člověk musí nějak dostat k prvnímu vleku. To by na lyžích a s hůlkama byla pohodička, jenže já mám jen prkno, na kterým zatím neumím, a protézu, se kterou se nedá chodit.

Instruktor Jára mě ale hned zastavuje. Nejdřív si mě chce trochu postrkat. Jestli umím a nebojím se padat. A tak padám.. zvedám se a on do mě znovu z různejch stran strká. Nepadám do měkkýho, ale do uježděnýho sněhu na cestě. 😀

Celou dobu mám strach z bolestivosti pahejlu, ale zatím dobrý. Teda až do chvíle, kdy mě ProCarve pustí do pokleku a konec pahejlu je najednou nosným bodem. Takže přifukujem píst, aby tak snadno koleno do pokrčení nešlo. A ono to pomáhá. V průběhu dne jsme to přifukovali ještě několikrát. Ale fungovalo to.

Jára mě nakonec nějak slanil až k vleku a mě čekala první jízda na pomě.

Start byl v pohodě, problém ale byl, že mi poma páčila zadní nohu (lůžko) ven z prkna, takže to za mě buď zatáčelo doleva, nebo jsem měl zadní nohu ve vzduchu. Ale nespadl jsem a ustál i vystoupení z vleku!

Další problém ale nastal při zapínání vázání. Nebudu lhát. Pupek mi trochu narostl a budu s ním mít co dělat na páse. Ale při předklonění k vázání se mi lůžko zapíchne do břicha. Takže mi se zapínáním často musel někdo pomáhat. Bylo to totiž vyčerpávající. Dost za to nejspíš mohlo i stáří toho vázání. Celkem vzdorovalo. A nakonec i prasklo.