DEN 1 – KONEC

Je pátek, v práci mám pár věcí nedokončených, ale nespěchá to a dodělám je v pondělí. Takže vypínám počítač, hezky se rozloučím, popřeju pěkný víkend a hurá vyrazit, ať jsme co nejdřív s rodinou v Prosetíně na grilovačce/oslavě. Je vedro a už se těším na vítr při jízdě. Pěchujeme dárky a melouny do kufrů motorky a rozkládám rovnoměrně váhu na obě strany. Chčije ze mě (ano tento blog bude používat vulgární výrazy, sexistické narážky a hrubé dvojsmysly).

Vyjíždíme, hurá, vítr mě ochlazuje skrz bundu, pojedu přes chrudimskej obchvat, jezdí se tam svižněji.

Jedem v koloně už od sjezdu, před námi je hezké BMW, zatím nepředjíždím, protože vypadá, že sám je bržděnej někým dalším… exit Chrudim sever, brzdička konečně sjíždí, tak jedem!

Najednou se velká stěna přesunula z protisměru do našeho a bávo se tomu začalo vyhýbat doleva. Slyším první náraz plechů a instinktivně se taky vrhám doleva, abych unikl nebezpečí. Než oči a mozek cokoliv vyhodnotí, něco nás zprava nabírá, je černo a ticho.

Otevřu oči a vidím před sebou stěnu z aut, svou ženu čelem k zemi, jak se nehýbe a nijak nereaguje… je skoro napasovaná v nárazníku nějakého miniauta, ale je ke mně spíš zády a nevidím žádné zranění.

Do píči, zabil jsem si ženu, do píči. Má odkrytá bedra a ta se hýbou! Žije! Kurva jo!

Koukám na svoje nohy… levá je v cajku, bez bot, pravá je na hodně místech popraskaná… paleček se houpe na kousku kůže a sotva drží, kotník je téměř oddělenej, masíčko má divnou barvu a stehno mám dvakrát větší než obvykle.

Nic mě nebolí… zajímavý… jen asfalt nepříjemně pálí a cejtím kamínky ze silnice, jak mě tlačí.

Slyším hlasy a volám o pomoc. Připadám si hrozně maličký mezi troskami těch aut. Slyším nějakou ženu, jak panicky vykřikla – že by nás zahlédla? Najednou se ukazuje anděl v podobě doktora, který byl asi v tom bávu. Uklidňuje nás, mluví na nás… teče na nás odněkud horkej olej. Tak nás opatrně táhnou za bundy dál… moje noha tak nějak divně plandá, zkouším ji zvednout, ale pohne se jen horní půlka stehn Na Kačce pořád nevidím žádné zranění. Všichni se očividně bojí poranění páteře, cejtím se nahoře naprosto ok, ale to i dole, takže jim věřím a radši se nehýbu. Volají záchranku i vrtulník, (osoba-kdo?) jmenuje jim do telefonu naše zranění. Kaččino popisuje jako o hodně horší, když vidím svojí nohu, tak si nechci ani představovat, jak vypadá Kačka zepředu. Probrala se, začíná hekat. Uklidňuje ji. Povídají si. Stříhají z ní kalhoty. Má asi dvě otevřené zlomeniny. Přijde mi, že moc nekrvácím, na to kolik masíčka a kostiček a šrámů vidím… ať žije srážlivost krve!

Hasiči jsou tu. Doktor je koordinuje… borec… stříhají nás z bund, ten asfalt pálí… Věnujou se hlavně Kačce, jeden hasič se od ní zvedl z dřepu a udělal maličký krok zpět směrem ke mně. Kopl mě do kotníku, kde se mi rozhoupal palec na kůži… tak řeknu: “Kurva bacha!”. Ale spíš jen tak ze zvyku, než že bych to fakt cítil. Omlouvá se, že nechtěl :). Pracujou luxusně… slyším sanitky… vrtulník prej až za 30 minut. Měl bejt pro Kačku, ale jedem oba sanitkou… od Chrudimi do Hradce! Nakládání na nosítka je masakr, všude to tlačí a škrábe, na kotníku nemám kůži a dřu s ním celou cestu o kraj nosítka… to jediný cítím.

Jsme v nemocnici, týmy už nás čekaj, někdo (chlap) mi geluje bimbase a že mi něco udělaj. Budu mít pocit, že se mi chce čůrat… ha cévka… zajímavá zkušenost.

Ležím tam nahej na stole, nade mnou parta profíků, koukaj na nohu u kotníku… a jen slyším: „Tohle je na sračky“… usínám.

Nastává několik hodin halucinací v narkózách.

Líbí? sdílej… 🙂

Facebook
Twitter
LinkedIn