Rok sem, rok tam

Že bejt amputářem nebude prdel, jsem pochopil relativně brzo, ale že to bude občas i otrava, to člověku dochází až časem. Hlavně teda amputářem juniorem.

To znamená takovej ten vocas, kterýho pahejl bolí, nedá se na něm pořádně stát, nemá ještě dokonalý lůžko, takže se mu dobře chodí jen z bytu do auta a na cokoliv delšího bere hůlku.

Rok po nehodě jsem musel na revizní operaci pahýlu (cca 8. 9. 2020), protože mi tam začala růst kost. Otevřeli mě, zkrátili kost a zašili.

Po dvou měsících od operace jsem se bolestí (v prej opraveným pahejlu) hroutil v bolestech. Prej těch pár měsíců od operace ještě nemělo šanci se to zahojit, takže místo vyšetření alou na rehábky.

Než jsem dostal termín na rehabilitace, skutečně se bolest uklidnila. Už šlo líp chodit – ale rozhodně ne bezbolestně. Nicméně pohyb bez nasazený nohy a bez kompresního návleku, lineru nebo bandáže byl nemyslitelnej. Váha tý celý hmoty měkkých tkání na konci pahejlu způsobovala například při převalení na posteli fakt velkou bolest… Jakoby snad skříplej nerv.

Odpověď ortopeda? Je moc brzo, to se zahojí.

Pravdou je, že při chůzi mě to bolelo jen tupě, takže jsem to přestal řešit a utvrzoval se v tom, že doktor má pravdu a ono to přejde.

Nepřešlo. Zhoršilo se to. Tak jako covid v létě neexistuje, tak i bolení nějak šlo stranou a léto jsem si celkem užil, ale koncem „prázdnin“ už jsem pocítil zhoršování chůze. I berle se mi vrátila do ruky.

Objednávám se na ortopedii. Mám krásný termín za měsíc a půl.

Mezitím jsem si vygooglil všechno, co by to mohlo bejt. Je to cejtit jako skříplej nerv, asi to bude skříplej nerv. Po kolečku vyšetření u ortopeda a neurologa (vše pohmatem, proč se koukat dovnitř nějakým zářením nebo jiným tentononcem, žejo?) mi doporučujou další operaci.

Podívaj se na ty nervy v noze a odeberou přebytečnou měkkou tkáň. Doktor se dohodne s dalšíma specialistama a navrhnou mi termín.

Jedno pondělní ráno mi doktor volá, jestli můžu odpoledne nastoupit a druhej den ráno bych šel na sál. Že prej si dohodli termín operace (cca 19. 10. 2021), ale nějak mi to zapomněli dát vědět dřív.

Nezlobil jsem se. V práci mi naštěstí opět vyšli vstříc (díky!!) a čekání na operaci je stejně hnus, takhle se mě to netýká! 🙂

Jestli trpíte klaustrofobií, tak radši nelezte do nemocnic… Čtyři lůžka do maličkýho prostoru tak, že se tam ani nevejdou skříňky k posteli? Není problém 😀

Ale je fakt, že se tam o mě sestřičky staraly jako o vlastního 🙂

A jak se pahejl blembá po operaci?

O moc lepší. Pomohlo to ale? Obávaný „píchnutí“ nervu se zatím nekonalo. Neříkám, že je to bezbolestnej pahejl, ale rozhodně si s ním teď můžu dovolit víc a snad už mě nečeká žádná další operace. 🙂

A jak vypadá jizvák a pahejl po operaci?

Je napuchlej, takže těžko říct, ale vypadá to, že téměř úplně zmizely ty kožní přehyby (kromě jednoho na boku). A jizva je teď hodně dole (jakože na zadní straně stehna), takže si na ni ani moc nevidím.

V pondělí nástup, v úterý operace a v pátek propuštěn domů. Vůbec nechápu, že řezání masa tak „málo“ bolí… Na druhou stranu každý zatnutí nohy mě pošle do hodně nadávací nálady. 😀

Takže?

Podtrženo sečteno, byl to pro mě náročnej rok plnej nejistoty, zda to někdy vlastně bude lepší, nebo tohle je to nejlepší, co se mi z amputace podaří vymáčknout. Na instagramech a jinejch internetech sleduju jiný amputáře a vím, že srovnávat se s ostatníma je cesta do pekel, ale člověk se tomu nevyhne. Na něco se prostě čeká i několik let, a že to jde někomu rok po amputaci? Tak to prostě je a každej jsme jinej. Snadno se řekne, hůř se tomu věří.

I přes nutnou operaci to byl ale docela aktivní rok… na kryplíka. 🙂 A tady je jeho rekapitulace…

Adoptoval jsem pejsčici

Měl z ní bejt slovenskej guláš, ale místo toho z ní je ten největší mazel a.k.a. Pepa Hopkavá. Ano, Pepa… jako to prasátko… nebo Pes Pacholkovitý? Takže je od narození vlastně k sežrání… jenom teď v tom lepším slova smyslu. Surikatka moje…

Je to božanka! Dostal jsem ji v jejích dvou měsících jako vystrašenej uzlíček a ona mi vyšla maximálně vstříc. Od začátku se naučila na čůrací podložky, takže nehod bylo minimálně a já tak nemusel s čůrajícím psem v náručí běhat po schodech. Dokonce jsem se s ní přihlásil i na cvičák, ale ukázalo se, že to je největší dřina pro mě. To ale neznamená, že její výcvik zanedbávám. 🙂 Když chce, tak poslouchá. Dokonce je tak šikovná, že když mám v ruce dobrotku, tak předvádí celou sekvenci povelů, jakou doposud umí, a čeká, na kterou z figur mi ta odměna spadne z ruky. To je docela podívaná.

PS: Adopci doporučuju všem 🙂

Pachokádo!

Vyklíčil jsem svoje první avokádo. Nutno podotknout, že hodně pomohlo, když jsem ho po třech měsících máchání ve vodě obrátil do správný polohy a neměl ho vzhůru nohama…

Um caca – Um caca!

To by nebyl normální měsíc, aby naše Hanička nenapsala do beznohý skupiny, že má pro nás skvělou zprávu… Po světě trenduje nějaká Jerusalema výzva a my si na ni taky skočíme…

Tu písničku jsme ten den slyšeli tolikrát, že ji do konce života už nepotřebuju vidět ani přepíchanou do Braillova písma. Ale výsledek snad stál za to, nebo? Jo a jsem tam maskovanej, né každej mě najde… 🙂

Na horu Říp 🙂

Jako dost mizernej trénink na Sněžku jsme se rozhodli, že vylezeme na Říp. Sněhu jsme se bát nemuseli, ale to by jeden neřekl, že bláto je ještě větší svinstvo… Protože na něm když spadnete, je to vidět.

A já padal…

Ale hlavně proto, že když na mě míří kamera, tak šaškuju.. *facepalm emoji*

Na Sněžku pro trojčátka 🙂

Konečně jsem se zúčastnil pravidelnýho výstupu na Sněžku. Pořádá to každoročně nadační fond Klapeto a tentokrát se šlo pro trojčátka. Vybrala se na ně (a nejspíš i na další) ohromná částka a tolik lidu jít pro dobrou věc jsem ještě neviděl. Tak snad tam příště půjdeš i ty 🙂

Dole bylo vedro a nahoře ledový peklo, takže klasický hory. I tak jsme si to ale dolů prodloužili přes hřebeny (žádná lanovka!), kde se nakonec ukázal ten největší nečas. U památníku obětem Krkonoš nás pěkně vybičoval ledovej vítr, sněhodéšť a mlha. Nakonec jsme si nechali na posledních pár kilásků od Husovky přivolat tágo. (Díky, Andřeji!) 😀

Tady se mi chodilo docela dobře, říkal jsem si, že to je na dobrý cestě. Ó sladká ironie, jak ty si mě vychutnáváš.

Zlomená noha!

To je prostě pech, když se amputáři zlomí noha. „Naštěstí“ to byla ta protetická. Šel jsem na kolo, zapnul si v noze cyklorežim a ještě si vzpomněl, že se skočím vyčůrat. To se mi ještě tak nějak povedlo, ale při cestě ke kolu jsem zapomněl, že koleno není v chodícím režimu, a spadl jako nebržděnej kámen. Při pádu jsem si vylomil z lůžka kotvu, která drží zbytek protézy, takže to byl konec trénování na kole. Alespoň na pár dní…

Po prvotním šoku, kdy jsem kontroloval, co se mi stalo dál (nic) jsem to hodil na instáč (!:D) a odhopsal domů pro starý lůžko.

Biatlon v létě? A pro hendikepovaný?

Cesta za snem se taky celej rok stará, ať se nenudíme. Tentokrát si na takový nevoňavý louži Džbán v Praze vymysleli, že to je ideální místo na biatlon a kvadriatlon.

Jel jsem tam jako divák a nakonec jsem si zkusil oba závody.

Není to tak snadný, jak to vypadá. Netrefíš terč? Jedeš trestnej okruh.

Čím víc se zadejcháš, tím hůř se míří a tím víc jedeš trestnejch kol. Je to začarovanej kruh.

I tak jsme s Pavlem vystříleli druhý místo! Tak velká konkurence tam byla xD Ba dum tss!!!

No a v kvadriatlonu jsem zaskočil za Hanku v plavání, spotřeba brusinek by u ní jinak doma značně stoupla. xD

A zase do sedla!

Cyklomaraton za tým Ottobock, kterej se tentokrát obešel bez rozedřenýho třísla od lůžka. Vše, co k tomu stačilo, bylo kompletně a nenávratně poškodit lůžko pomocí zahradnických nůžek, dědovejch zrezlejch pilníků na dřevo a šmirglpapíru z doby okupace.

Sice se v tom nedá moc chodit, ale na šlapání to je paráda. Ještě by to chtělo jinak vytvarovat spodek, aby se zbytečně netlačilo koncem kosti, ale aby ten tlak byl o něco vejš, jenže takový lůžko mi pojišťovna neproplatí. :/ Ta mi jednou ročně zacáluje chodící lůžko a čus. 🙂

Když už jsem si opravil lůžko, musel jsem se pustit i do údržby kola. Minulej ročník mi totiž při pádu prasknul/prohnul se rám kola (naštěstí hliník). Takže nic, co by nešlo snadno opravit.

Je to náplast do sprchy, takže by to mohlo vydržet i lehkej deštík.

Handy cyklo maraton byl na téma vodní díla a já si ho letos neskutečně užil. Tolik krásy, co jsme viděli. A kolik kopců se kvůli tomu muselo vyšlápnout (díky, kluci! :D)…

Tady jen malá ochutnávka ze závodu.. a na konci dávám ofiko Ottobock video 🙂

No a pokud fotky nestačej, tak nejvíc vám řekne video z akce 🙂

Běh?

Do týhle chvíle jsem byl na dočasnejch lůžkách. Ty jsou fórový. Jsou „lehce“ vyrobitelný, doma v troubě ohnutelný a taky velmi snadno zlámatelný. Na běhání teda nic moc matroš… a ani nejsou moc pohodlný, protože se nijak nevyměkčujou v tříslech.

Když jsem dostal termín, že budem dělat finální lůžko, nemohl jsem ani dospat. Vysnil jsem si totiž, že bude extrémně pohodlný a rovnou půjdu běhat.

Lůžko se vyrobilo a o pohodlí se nedalo moc mluvit. To si zvyknu, řekl jsem si a zkusil jsem nasadit běhací protézu…

A zkusil to…

A zjistil jsem, že po sto metrech si radši rozbiju tlamu na asfaltu, než abych udělal další krok, jak to bolí do pahejlu… ale až to jednou půjde, tak to bude fakticky běh!

Každopádně to nastartovalo červíka v hlavě, jestli ten můj pahejl (takhle jak je) už je finální podoba. To přece nejde. Vždyť mě bolí převalení v posteli. Ergoterapeutce už na něj (na pahejl, nic jinýho jí nezakazuju) skoro nedovolím sahat, protože se jí vždy povede nějak vyvolat tu píchavou bolest. Objednám se k ortopedovi. Ne! K několika ortopedům.

Vodní sporty?

Vyzkoušel jsem si wakeboarding a zamiloval se do toho! Skupina Adapted pořádala v létě wakeboard camp pro hendikepovaný a já neměl jinou možnost než se přihlásit, žejo.

První den bylo pěkně hnusně, měl jsem na sobě poprvý zapůjčený koleno Ottobock ProCarve (díky NoFoot! :)), který je určený pro vodní/sněžný sporty. A to, že je do vody, fakt neznamená, že je to s ním ve vodě sranda! Je pěkně těžký a na kraulový nohy můžete klidně zapomenout. Veškerou sílu investujete do udržení se s tím kovem u hladiny… 🙂

Netušil jsem, jak ho (koleno) správně nastavit na tenhle sport ani jak se tenhle sport dělá s protézou, ale co se nezkusí, to se neví. Většinou. Koleno a chodidlo má každej svůj píst, kterej je potřeba nafouknout na nějakej tlak a tím tlakem vám pak noha pomáhá se postavit.

Takže vlastně opačnej princip než u chodídích nohou. Chodící nohy vás naopak brzděj při pokusu o kleknutí si a rozhodně vám nepomůžou se napřímit.

Paradoxně mě tenhle sport nebolel (v pahejlu), ale než jsem přišel na to, jak se správně zvednout z vody, tak mě pak bolel celej člověk snad týden.

První den ježdění byl očistec. Vychytat techniku startu z vody, rychlost rozjíždění vleku a nastavení nohy… Měl jsem pár nahodile povedenejch jízd, ale nedokázal jsem je spolehlivě zvopakovat. Jo a bylo ošklivě. Proto mi to nešlo. Nicméně tady je video, který tak nějak sumíruje první den.

Hroznej pohled 😀

Druhej den bylo naštěstí hezky a já měl navíc možnost o tom celou noc přemejšlet, co bych udělal jinak…

No a tady už je závěrečná jízda, kdy už jsem na všechno přišel a zvedal jsem se téměř pravidelně. Teda co mi mozoly dovolovaly. 😀

Byl jsem v Dobrém ránu 🙂

Pozvání do Český televize jsem dostal snad už před rokem, ale byla tu pandemie a nějak se na to zapomnělo… No jenže pak se zase rozpomnělo, a tak jsem šel, teda jel, až do Brna. 🙂 Ukázal jsem tam všechny možný protézy a zmínil i jejich značku… jóóó, to byla režie nešťastná z toho… 😀

Malvazinky vol. 2

Když se řekne rehabilitační pobyt speciálně navržený pro amputáře, tak by to rozhodně člověk neznalej Hanky (lektorka chůze a strůjce všech možnejch pastí a léček na amputáře) řekl, že to bude veget.

Jenže to tak úplně není pravda. Každý ráno docela masakrální rozcvička, která má navíc stoupající intenzitu směrem ke konci „pobytu“. Zbytek dne pak další cvičení a naprostý minimum alkoholu! Občas se stalo, že po večeři bylo třeba jen pivo, bez prosecca nebo rumu… zvěrstva…

Základem je dobře se připravit. Hlavně nezapomenout na nohy… Spočítáte, kolik nohou je na obrázku? 😀

Stejně jako minule, jsme měli i letos celkem pestrej program i mimo zdi kliniky. Nejsem moc týmovej hráč. Odůvodňuju to tím, že to nerad kazím někomu jinýmu, ale pravdou je, že mě nebaví brzdit svou váhu, a tak se zastavuju o protihráče… A to je prej skoro vždycky faul, nebo co.

Takže basket na vozejku, kterej se v našem podání moc nelišil od rugby na vozejku :D,

rugby se zdravejma,

jízda barumkovejma (rally) autama (žigul a felina),

bruslení šlo letos o dost líp! Z toho jsem byl asi nejvíc nadšenej!

bowling,

soustředění je půlka úspěchu… to se ví…

volejbal sedících,

bazénový hrátky, (#panebožepročtohledělám?)

vodní sporty na řece… Tady jsem doufal, že všem předvedu svoje schopnosti wakeboardingu, ale řeknu vám, že je obrovskej rozdíl jezdit na vleku, kterej je zavěšenej 5 metrů nad vodou, takže vás to vlastně z vody zvedá, a za lodí, kde je lano téměř na úrovni hladiny. Nicméně jsem si vyzkoušel elektrickej hydrofoil surf (bohužel jen vkleče) a klasickej surf za lodí vleže…. boží.

Já prostě miluju mít pod sebou prkno! Jízda čtyř ampuťáků na nafukovacím banánovi byla taky famózní. Hlavně když přede mnou byl Péťa „bojka“ coby oboustrannej nadkolenní amputář, kterej se logicky neměl jak držet nohama u země. Takže jsem ho při každým skoku na vlně musel chytat ze vzduchu a směrovat zpět na místo… 😀

a samozřejmě hodiny a hodiny na páse…

Tak zase za rok! 🙂 Malvazinkám zdar a vzpomínáme! (Vzpomínáme i na první kolo Malvazinek!)

Jsme tři

S Pepsnou jsme si pořídili novou lidskou kámošku Lucku. Pokud mě po očku sledujete a budete sledovat i nadále, nejspíš ji na fotkách a videích z akcí uvidíte. Poznáte ji podle superbílý kůže, která většinu slunečního svitu odrazí zpět, takže je kolem ní taková bílá aura.

A jako většina holek se i Lucka nerada fotí, a když už se mi ji podaří dostat před kameru, tak zasáhne Pepsna a ukradne zář reflektorů pro sebe…

Sedm statečných…

To jste nevěděli, že taky běžkovali? Je to jedna z dalších parádních akcí od Cesty za snem. Sedm týmů, v každým sedm bláznů, který se sedm hodin střídaj na trenažéru běžkování… A každej ujetej kilometr se převádí na peníze pro Lvíčata! 🙂

Vítr na konci tunelu

Padat umím, takže proč se nezúčastnit padání ve větrným tunelu?

To jsem takhle jednou zahlédl výzvu všem lidem s hendikepem, ať si jdou zkusit volnej pád do tunelu. Takže jsem opět musel říct ANO!, žejo!

V tunelu jsem byl na zážitku dávno před nehodou a bylo to super, jsem zvědavej, jaký to bude teď…

Šlo to! Dělat plochu svým tělem mi vždycky šlo dobře a i když mě kus ubylo, pořád mám velký rezervy v oblasti pupíku a tak… 😀

No a protože mě ty turbíny nevcucly a neudělaly ze mě miliardu malejch pacholátek, tak jsem se nějak dostal do skupiny lidí, kteří budou v tomhle sportu závodit. 22. ledna máme premiéru v Praze a v květnu pak dokonce ve Francii. Tak já padám. Ba-Dum-Tss

Jsem střelec!

A jelikož je pro mě moje hvězdný znamení vším (smích), tak je mi lukostřelba logicky velmi blízká… I v každý hře volím jako zbraň luk.

Na instagramu jsem si tohle domlouval už snad od ponehodový nemocnice a teď se to podařilo… 🙂

Je to skvělá věc a moc rád bych to uměl líp, ale pořád bych se radši vrhnul na nějakej sport, kde tu protézu využiju i jinak než jen jako podstavec.

Nazdar stehu!

Pokud se mám alespoň trochu pokusit bejt chronologicky přesnej, tak tady zhruba proběhla ta moje poslední operace, takže hurá na berle… Jo a jelikož mi stehy tentokrát vyndali fakt brzo, zbylo tam ještě hodně strupů na loupání! 😀 A jeden strup se později vyklubal jako stežíček (stehýček? :D)!

Jo a jak mi při operaci odebrali přebytečnou měkkou tkáň, tak se mi tím zkrátil pahejl (kost zůstala tentokrát stejně dlouhá, ale maso šlo pryč), tak můj krásnej kryt z 3D tiskárny už vůbec nesedí 🙁

Proběhl soud

No fakt! Dva roky a je odsouzeno. Viník se několikrát nedostavil a pak snad nějak souhlasil se svou nepřítomností. Myslel jsem, že to dám v pohodě. Konec konců jsem o tom všem veřejně psal a mluvil už tolikrát.

Když pak ale člověk slyší, že ta nehoda byla vlastně neuvěřitelná série špatných rozhodnutí. Vše mohlo být jinak. Viník tam sice nebyl, naopak tam ale byl člověk, kterej ho tu tak trochu podivně „zaměstnával“, a popíral, že ho zná, dal a nedal mu oprávnění k řízení… V celý svý slizký kráse. Bez špetky empatie vedle mě stál na chodbě před soudní síní a čekal na svou chvilku, kdy se tam bude moct zamotat do svejch lží, ale to je ve výsledku jedno, protože on nebyl předmětem rozsudku o vině a trestu –⁠ to ten „chudák“ schovanej někde v Moldávii, kde mu je nějakej zákaz řízení i podmínka u zadnice.

Podtrženo sečteno jsem u soudu brečel. Brečel jsem, když jsem zpětně mluvil o všem, co se nám tehdy stalo a co následovalo. Brečel jsem, když četli celej průběh nehody (a co k ní vedlo) z protokolu a posudků… Znělo to jak z jinýho světa. Tak chladný a strojový, a přitom dva a půl roku a my pořád chodíme na operace.