Tak jo… Tenhle díl je tak trochu mimo vyjeté koleje. 30. srpna (ano tam ještě zdaleka v deníku nejsme) mě Tomáš ze spolku Cesta za snem kontaktoval přes messenger… Chápete to? „organizace“, která dělá naprosto úžasné věci pro ještě úžasnější a neuvěřitelný lidi s nejrůznějšími úrovněmi postižení… a píše mně?! Takovýmu pacholkovi? a chtěl by si se mnou popovídat.. a asi by u toho byla zapnutá kamera.. nebo dvě… odmítl jsem nabídky novin na rozhovory… ale tohle má pro mne daleko větší smysl…
Varuju ho, že za klávesnicí jsem jinej, než na živo… konec konců to je hned na první stránce jasně uvedeno 🙂 ale nakonec se domlouváme, že se domluvíme… ty vole! kejvnul jsem na rozhovor! Pane bože! proč jsem to udělal?
Sem-tam se Tom ozval, kde zrovna ležím, a pak najednou řekne.. „V pondělí ve dvě přijedeme a natočíme to…“ a co čert nechtěl.. v pondělí ve dvě přijeli a natočili to…
Další videjko je o poznání kratší a bez reklamních prostřihů, takže si můžete plně užít mou neschopnost udržet rovnováhu a myšlenku při vyprávění 🙂 A nezapomeňte ho dokoukat až do konce… teda kromě tebe maminko! ty to vypni se záverečnými titulky! 😀
Díky naprosto perfektní kamarádské atmosféře jsem si připadal úplně v pohodě a rozhovor si hodně užil… Tomáš dobře improvizuje a dává rozhovoru správnej směr… a kameraman Honza je pohodář a pomáhá udržovat atmošku v otáčkách, i když se cítím hodně nesvůj, jak ho vidím za kamerou… 🙂
Poznámky ode mne pro mne:
- neříkej tolik „je to tak“…
- neskákej do řeči
- netlem se pořád
- artikuluj
- nedávej další rozhovory xD
Nebojte se nechat mi tu nějakej ten komentář :)