DEN 22 – Hurá domů, ach ty schody a konec chrápání

Vstávám… dnes jdu domů… V hlavě už jsem se s tím srovnal, chci být v našem bytě (né zrovna přízemní patro) a sem tam nám nefunguje výtah.. to by byla paráda ne? 😀 v bytě by snad žádný problém být neměl… ale to pořešíme až na místě…táta nakoupil přísavná madla, tak bude koupelna vypadat jak toaleta pro invalidy.. hmmm já jsem invalida… tak tohle slovo si zakazuju. Jsem normální kluk s kosmetickým nedostatkem. Uvidím jak je přesvědčím na úřadě, aby tohle bylo na kartičce 😀

Kolem oběda už dostanu propouštěcí papíry a pofrčím.. přitom ještě nemám dopleteno! Z nervozity se mi navíc klubíčko zamotalo, to se mi vážně nehodí… a teď! Musel jsem kousek vlákna amputovat cca 2 centimetry před postiženým místem (uzlem) a 2 centimetry pod ním. Díky zkušenostem ze sálu byl řez tak čistý, že nebylo třeba volat plastické chirurgy, a oba konce se mi podařilo spojit jednoduchým uzlíkem. Uff. Pletení pokračuje, uzlík vyšel přesně na místo, kde je očko a tak se mi to blbě maskuje, pak si uvědomuju, že tenhle uzlík a dalších 300 chyb, které tam jsou, vlastně tvoří umělecký celek. O té šále si jednou budou povídat naše vnoučata… a dcera ho bude mít na své svatbě (něco modrého xD)…

(EDIT: zakončení mě mamka neučila a nebyl čas ztrácet čas, takže mi musela odpárat poslední řadu a zakončila dílo za mne… uznáte mi to?)

HOTOVO! Můj největší projekt (druhej největší projekt, je naučit se chodit s nohou….) je HOTOVEJ!!!

Jdu ke Kačce, předat dar všech darů… co se udělá ručně, to je z lásky… nebo z hecu… ne, je to z lásky!

Z fotky můžete vidět tu nevýslovnou radost, jakou má, že něco tak skvělého dostala.. že má muže, který nejen že zabezpečí svou ženu, ale navíc vyrobí vánoční dárky pro celou rodinu.. (na letošní Vánoce se těšte rodinko!).

Loučení s Kačkou není nic lehkého… nechávám ji tu na lůžku a sám jedu domů… uklidňuje mě, že tady je pod kontrolou profesionálů (znovu děkuji veškerému personálu, jste boží! Hezky mi o ni pečujte dál :-*) Když už končíme s pusama, opouštím ji v dobré náladě (její, bál jsem se, že bude smutnit) a slibuju, že ji budu často navštěvovat… hned jak dostanu vycházky… 😉

Cestou po chodbě se loučím i s personálem, který se o mě tak dobře staral a mrzí mě, že tu nejsou vyrovnaní všichni.. pak si ale říkám, že sem budu jezdit navštěvovat Kačku a vlastně je budu dál potkávat… 🙂

Jedem domů… Máme se stavit ještě v lékárně pro prášky a nějaké zdravotnické pomůcky na masáž a cvičení mojí #pacholeg (tyjo to skloňování musím ještě nějak vychytat).

Poprvé vidím cestu, kterou rodina, přátelé, kamarádi, kolegové, všichni příjemní lidé no a Michal s Davidem… absolvovali několikrát, aby nás navštívili… 

Jdeme nejdřív do lékárny… Je prý ve stejné budově, takže to v pohodě dojdu… po cca kilometru chodeb jsme skutečně na dohled od lékárny… těsně před ní jsou 4 schody, a tak se na ně vrhám.. mamka mě hubuje, ale mě nezastaví! Schody nahoru mi nedělají problém.. a o tom, že schody dolů jo, jsem jim ještě neřekl 😀 Ještě že tu mají židličky… jsem udejchanej a upocenej z toho výkonu a jsem moc rád, že za mě u lékárnice stojí rodiče… Ta vyskládá hromadu krabiček na pult a já vstávám s připravenou platební kartou, abych to zaplatil já a ne mamka. Doplatek 0. WOW… to jsem nečekal.. pěchujeme „nákup“ do tašky a jdeme k autu.

Nasedám za řidiče, velmi elegantně musím se přiznat, berle jdou do kufru… a zjišťuji, že trojkové báwo má vzadu najednou dost místa na nohy xD dřív jsem se tu dost mačkal… Jedeme do druhé lékárny v areálu nemocnice, která má i zdravotnické pomůcky.

Zaparkujeme, po cestě jsem vysvětloval mamce co vše potřebuji, ale sezení v autě mi nevyhovuje a chci se hýbat, tak půjdu dovnitř taky. Máme před lékárnou na výběr schody, nebo rampu pro vozejk… Naši automaticky zamíří na rampu, já na schody 😀 Nahoru to umím! Opakuji znovu… a taky že jo.. vyšlápl jsem to elegantně… v lékárně jsem nakoupil masážní míček, gumu na posilování, nějaký obvazy a obinadla.. vše co jsem po milé lékárnici požadoval, bylo v nejvyšší přihrádce do které sotva dosáhla… nabídl jsem ji pomocnou ruku, kterou zdvořile odmítla 🙂

Z lékárny jsem vyšel a zamířil na schody dolů… Taťka o 4 schody níž (netuší, že tam by mi byl k ničemu, neřekl jsem jim totiž, jak mě jistit na schodech) a mamka je někde za mnou… hned na druhém schodu vrávorám, zahazuji berličku a sedám si dozadu na prdel 😀 převážil jsem se naštěstí na správnou stranu.. dozadu xD naši jsou zelení… taťka vypadá, jako by měl zástavu… možná ji i měl 😀 mamka mi nadává 😀 zvedám se sám.. jen jsem si hačnul na prdelku, nic víc se nestalo.. v hlavě uznávám, že mohlo… dolů jdu tedy po rampě 🙂 Naši jdou o poznání pomaleji a kontrolují každý můj krok… zlehčuji situaci vtipkováním.. nefunguje to 😀 nastupujeme do auta a je hrobové ticho…

Jedeme z nemocnice.. hurá! Automat u závory mi zahraje hezkou znělku na rozloučenou a frčíme…

Někde u Decathlonu začíná táta chytat barvu… (to je asi 5 minut jízdy)… a bavíme se co bude potřeba doma udělat…

Jsme doma, mamka mě posílá rovnou na gauč a taťka dokumentuje… jsem doma.. 22 dní od nehody… týden a fous po amputaci nohy… hustý…

Brácha komentuje fotku: „Máma už je v akci“ a „mamka teď určitě říká: Jiříku, tak malou lednici jste měli vždycky?“ xDDD tak vyprsknu smíchy…

Koukám do telefonu a vidím, že tam mám fotku, jak jsem se vážil těsně před nehodou (není to na ní moc vidět, ale je to 85,6 Kg)… Nová váha 75,3 Kg 😀

v chatu: „O této metodě vám dietologové neřeknou…“ a ségra: „taky je zde garantováno, že nehrozí jojo efekt“ 😀

S tátou děláme nutné úpravy bytu. Vysazujeme dveře od wc (stačí ty jedny do koupelny) a přiděláváme přísavná madla na WC a k vaně…

Sotva za našima zaklaply dveře, dostal jsem chuť na kafe… to dám, říkám si… HEHE…

Uvařit kafe je lehký… jenže ho teď mám na lince… a stoleček u gauče je tak 6 metrů chůze… a já blbec jsem si ho udělal dost vrchovatý…

Volím metodu „chyť a polož o metr vedle“.. takže poposkočím na jedné noze abych na hrnek ještě dosáhl a hrníček přesunu po podlaze co nejdál… a takhle ho dopravím až ke stolku… do rodinného chatu posílám fotku, jakej jsem hrdina… no nebyla to prdel 🙂

Kačí píše úžasnou zprávu.. chrápající paní je po operaci a v neděli (je pátek) ji pustí domů 🙂 konečně se vyspí 😀

Nicméně v pondělí se stěhuje na oddělení, kam patří… To se totiž v době našeho příjmu malovalo… a třeba bude mít úplně nové chrápající sousedy… :/ ALE! Legendy se zmiňují o tom, že toto oddělení má wi-fi! WOW.. vím.. člověk by čekal, že na lůžkovém oddělení, kde lidé tráví třeba i MĚSÍCE! Bude alespoň ten po$&anej internet…

Navečer přijíždí brácha z Prahy a bude tu se mnou celý víkend vegetit… prej aby na mě dohlédl, ale podle mě přijel kvůli hraní na playstationu… a hrajem… 😀

Jdeme spát kolem půlnoci… do své postele! Boží! Dobrou zítra!