Revizní operace pachohejlu – 7 – Tak už domů? Funny time!

Pondělí (14. září 2020)

Tak dneska ještě nejdu domů. Zkoušel jsem doktora přemluvit, ale ten nejhlavnější tu v pátek nebyl, takže se nestihly vyřídit propouštěcí zprávy, a hlavně! Zejtra je k snídani jahodovej termix. To mi mohlo bejt jasný, že se tý růžový lahůdce nevyhnu. A just ji sním! A pak půjdu domů! 🙂

Po dnešním rehabilitačním cvičení (v posteli) mi bandáž úplně slezla, tak sestřičce navrhuju, že bych si rovnou teda dal sprchu, když to je dole a pak novej převaz. Souhlasí, ale že prej nejdřív dáme ten převaz. Voděodolnej. Zároveň si fotím nohu pro budoucí porovnání otoku.

Před sprchou jsem byl na WC… Konečně… Jeden gif řekne více než tisíc slov.

Zbytek dne už byla víceméně jen flákárna. Až do chvíle, kdy mi napsala jedna amputářka a dost mě vyděsila.

Je asi třetím rokem po amputaci a už jde podruhý na operaci. Bo výrustky! TVL! Během tří let. A přišla kvůli tomu už o 5 centimetrů kosti. Já přijít o 5 centimetrů, tak jsem už Jiřinka! xD Neodpustil jsem si vtip, ale je to šílený. Z tohohle mám fakt strach. :/

Odpoledne se stavují naši. Mamka by už dýl nevydržela. 🙂 Už takhle těžce nesla ten víkend bez návštěvy a já se na ně těším. 🙂

Z jídelny, kde jsme si dali sraz, nás ale hned po příchodu musej vyhodit, protože na dospáváku jim prej začal padat strop. Cože? Začal padat strop? Ať to znamená cokoliv, tak skutečně přesouvaj všechny předměty z dospáváku do jídelny a my si jdem teda sednout do chodby na sedačku. Nemocnice se rozpadá, je čas odejít.

Úterý (15. září 2020)

Dobré “propouštěcí” ráno! Je to tady! Termix! 😀

To bylo hrdinskejch řečí o termixu. Otevřu ho. Zapíchnu do něj lžičku a odvaha mě opouští.

Fuj! 🙂 Když tu lahůdku svačinářka odnáší, lomí rukama, směje se a říká, že to čekaly, že termix asi nebude pro mě to pravý.

A pak to tak nějak začlo. Chodí se se mnou loučit sanitářky, svačinářky a sestřičky. Prej nějaká ze sestřiček (asi) přinesla před pár dny moji knihu na sesternu a ta tam začala mezi nima nějak kolovat. 🙂

Ve stolečku už mám připravenou jednu podepsanou i s věnováním pro kolektiv a jsem fakt rád, že ji dám do rukou zrovna sestřičce, která mě tehdy z chodby zachránila a nechala mě přespat v dospáváku. Má totiž dnes službu a bude ta poslední, co tady uvidím. 🙂

Než se ale dostanu k odchodu, musej se mi připravit propouštěcí zprávy a tak. Takže čekám.

Možná jsem toho termixu měl trochu sníst. Dostavil se hlad. Stavím se někde cestou na dobrý kafe a snídani.

Konečně dostávám signál k odchodu. Mám skočit na sesternu pro papíry. Beru knihu do batůžku a berlím.

Dostávám papír s instrukcema a obálku, stříhaj mi festivalovou pásku opravňující mě k požívání opiátů (opět) a vysvětlujou mi, co a jak dál.

Stehy vyndat 12 dní od operace. Cože? To je přece už příští týden. To nemůže bejt srostlý, ne?

A za 6 týdnů kontrola u doktora, který mě operoval. Zpráva je zalepená v obálce pro praktickou, jako bych ji snad neměl radši ani vidět, a neschopenku prej ukončíme až po kontrole, nebo dřív… prej jak se budu cítit. Za šest týdnů už chci chodit. Jak do práce, tak v protéze!

Děkuju a vytahuju knížku. Jsem nervózní a mám z toho úzkost. Přijde mi to, jak vnucování se, ale děkuju jim za péči, která byla skutečně skvělá. Ochota, laskavost a věčně dobrá nálada. A to tady nejsou úplně jednoduchý podmínky. Pokoj, ve kterym jsou čtyři nebo dokonce šest pacientů, je masakr. 🙁 To by nemělo bejt.

Sanitářky se mě ptaj, jestli nepotřebuju pomoct s taškama. Nepotřebuju, ale děkuju jim. Hážu brašnu přes rameno a jdu. Po chvilce sedím už v autě.

Jedu. Domů to je pár kilometrů. Nebudu lhát, je to divnej pocit. Nejsem opilej ani extra zdrogovanej. Ale mám takovej příjemně uvolněnej pocit. Jakože řídit bych možná neměl. Nikde jsem se cestou radši nestavoval a jel jsem rovnou domů. Hlad nehlad.

Jsem doma! Trochu na mě teda padl splín. Jsem na to sám. To není teda novinka, bejt tu sám, ale s protézou se vše dělalo tak nějak jednodušejc. I když to už třeba bolelo (noha z protézy), tak vždy šlo skákat po jedný noze. To jsem teď vyzkoušel, protože jsem potřeboval odnést něco z pokoje do koupelny (asi 5 metrů). S berlema by to nešlo, takže jsem zvolil metodu hopkání po jedný… A litoval jsem po prvních skocích. Hmota masíčka na noze začla okamžitě působit na stehy (vnitřní i venkovní) a já se málem posral. To byla hovadina, pacholku. Zpátky trochu pomůže skákat po špičce, a tlumit tak každej doskok. To ale není dobrý pro levačku, to by dlouho nevydržela. Takže berle. Pořád.

Rovnám si dole věci a nahoře už kňučí Funny (štěně, co si ségra s přítelem Vojtou pořídili). Slyšela někoho přijít do domu, a tak logicky očekává, že jí ten někdo půjde okamžitě poňuchňat. Mám to v plánu. Jen musím pár věcí ještě dovybalit.

Když už se dostávám nahoru, přepínám se do dětinský mluvy a vítám se s ní. Otvírám branku a odkládám berle, abych mohl rukama odrážet její útoky na nohu. Jako by to snad bylo vyhnutelný.

Nějak se podařilo a jsem v gauči a spolu se mnou tu je i polovina psa. Před odjezdem do nemocnice měla jasnej zákaz na gauč, takže koukám, že trochu polevili a teď má povolený přední packy. 😀

Takže přední packy na gauči = země se dotýká jen jeden drápek na zadní ťapině. Ale mně to vůbec neva. Je totiž boží.

Jinak je tu děsný vedro. V nemocnici bylo teda líp, ale večer to tu bude k nezaplacení. To ticho.

Na instagramu mi přišlo pár dost zvláštních zpráv. A když se dívám na profil autora, tak se nestačím divit.

TVL! Jako každej jsme nějakej… ale odcamcaď pocamcaď, žejo? Uff, blok.

Osudná rána do jizvy přišla, když jsem u dřezu myl nádobí a ona potichoučku přiběhla. Stoupla si přesně na místo mojí chybějící nohy a prudce zvedla hlavu, asi aby dávala pozor, jestli mi nějaký jídlo nespadne od linky. Neměl jsem ponětí, že je pode mnou, a najednou taková rána. Protočily se mi panenky, pustil jsem talíř do dřezu a chytal jsem se linky, zatímco jsem se zlomil v pase. Drknul jsem přitom do o kousek vedle opřenejch berlí, takže ještě ty udělaly rachot, a já odháním nic nechápající vyplašenou Funny pryč. Což jí samozřejmě připadá nesmírně zábavný a bere to jako začátek souboje, kterej nehodlá prohrát. 😀

Sundávám bandáž a koukám, jestli něco nezačlo prosakovat. Protože mám pocit, že se mi po noze rozlejvá teplo. Naštěstí to je jen pocit. Ale pulzuje to a v hlavě mi ještě teď doznívá bolest a šok. Achjo, ty vole. 😀

Musím bejt opatrnější a čoklíta neustále sledovat.

Brou.