Ha! Přichází opiátek a vede s sebou sestřičku. Ta mě varuje, že to bude nepříjemně štípat. Jak já se těším, až začne fungovat. Ale moc planých nadějí si nedávám. Je to už třetí injekce od probuzení po zákroku a zatím nic moc efekt.

Funguje! Konečně cítím nějakou úlevu…. Mám to prospat nebo prosedět? Nevim, co dřív. 😀 

V blažený náladě píšu rodině, jak na tom jsem, a zrovna přichází ten můj řezník-operatér.  🙂

Prej ten výrůstek byl obří. Skoro 3 x 5 centimetrů a ostrej. Nechápe, že jsem s tím vůbec chodil. Bylo to neoprotézovatelný. Taky konec stehenní kosti byl dost nerovnej, takže mi ji cca o cenťák zkrátili a obrousili, aby tam nebyly žádný ostrý hrany. Uaaaa mám kratší nohu??? No a sval zase přetáhli přes konec  kosti a přišili to ke kosti, aby vznikl novej úpon. Dokonce trochu vypnuli kůži a ty faldíky, co měl strejda jizvák zespodu, trochu zmizely. To jsem zvědavej. Ergoška Markéta z toho bude nadšená… Nesnášela moje faldíky! #bodyshaming 😀

Ještě se dozvídám, že zítra nejspíš vyndáme drén. Pokud teda nebude téct. Paráda. Tak ještě aby nevyschnul přísun opiátů.

Nic mě nebolí a od doktora to byly, až na to zkracování, víceméně dobrý zprávy, takže jsem plnej energie a klidně bych odsud mohl rovnou odejít. Dobře, to asi ne, ale nechce se mi jen tak ležet. Začínám se stavět u postele. Opatrně hážu nohu z okraje postele a okamžitě cítím, jak se jizva napíná. Ale dá se to. To, co se mi dělo při prvních pokusech o stání po nehodě, se teď nedostavuje. Hlava se sice maličko motá, ale bolest je rozhodně vydržitelná. Přichází sestřička, usměje se na mě a říká, že to ráda vidí, že už stojím. Tak jen odpovídám, že to já taky, ale dělám to na tajňačku. Nevím totiž, jestli můžu bez rehabilitační sestry. 🙂 

Ta se tady ukazuje o pár minut později a jako by to tušila mi říká, že ještě od doktora nedostala pokyn k rehabilitaci, tak mi asi chce dát den klid. To jim moc nevyšlo, protože mě o hodinu později potkala na chodbě, jak se jdu vyčůrat… 😀

Holt motivace v podobě nelehnout si na podložní mísu byla prostě obrovská.

K obědu dostávám další kapačku na udržení pohodičky. A ta se mě drží. Když už začíná k večeru přicházet bolest a chůze o berlích už je spíš směsice grimas a sykání, tak si volám o další kapačku. Přišla sestra a diví se, že jsem teď přece něco na bolest měl. Jako správnej smažák jí tvrdím, že rozhodně ne “před chvílí”. Jde se teda podívat do papírů, co tam mám dovolenýho. Než se vrátila, přišla mi návštěva. Sestra s Vojtou a přinesli mi phóčko. 🙂

Cestou do jídelny jsem jim hezky zahekal, jakobych chtěl hrát o lítost, a ještě jsem se drénem zahákl o židli a málem ji shodil.

Hážu to do sebe. Je to asi dobrý, ale mám nějak rozházený chutě a ani ten hlad vlastně moc není. Ale bylo fajn je vidět. Oni ale vidí, že sezení na židli ještě není taková pohodinda, takže to pomalu ukončíme a já půjdu škemrat o tu kapačku. A taky se mi trochu chce na velkou. Mám strach, že když zatlačím, tak mi prasknou stehy. 😀 Historie se opakuje. Jsem si jistej, že tohle jsem psal i před rokem. Loučím se s návštěvou a jdu rovnou na WC. 

S vypětím všech sil si sedám na vyvýšený záchod ale nemám odvahu zatlačit. Ze strachu jsem to asi absorboval zpět do těla. Tak jdu do postele a vidím tam připravenou kapačku, takže volám znovu sestřičku. Přichází a už ve dveřích se jí omlouvám, že mi přišla návštěva a jestli mě teda nenapojí teď. Už to fakt bolí…

Před kapačkou vždycky proplachujou kanylu, aby se ujistili, že je průchodná. Tentokrát to dost zabolelo a kapačka moc nekape. Štípe to. Fest. Praskla mi žíla s kanylou. Vyndávaj mi kanylu a zalepuje mi to místo. Až bude mít chvilku, tak mi přijde napíchnout druhou ruku. Takže nekapu.

Fakt to bolí.

Po deseti minutách je tu. Naštěstí. Napíchává mi pravou a proplach je tady prochajda růžovým sadem.