Úterý (8. září 2020)
Je ráno. Přichází doktor. Chce mi zkontrolovat nohu po operaci, tak ho ujišťuju, že tam žádná změna není a operace nebyla.
Ptá se mě, kdy jdu. Nevím.
Ptám se já jeho, kdy jdu. Neví.
Nikdo nic neví.
Prý to zjistí. 😀
K snídani dostávaj kluci jahodovej termix. Ach ty vzpomínky. 😀 Naštěstí nesmím jíst. Jo a chystá se vizita…
O pět minut později…
Cože? To bylo celý? První opravdu sympatická vizita. Nemuselo se nic naklízet. Doktoři s náma mluví jako s lidma. Ptaj se nás na názor, obavy a tak… No a dneska prej fakt jdu na sál…
To je skvělá zpráva, protože další navícovou noc v tomhle chrápáriu bych už nechtěl absolvovat. Slot na sále mám kolem poledne a podle všeho to vypadá, že to klapne. Přesně v poledne dostávám předoperační antibiotika.
A lexaurin na uklidnění. V jednu jedu na sál.
To je kosa! A jsem za ni rád. Strop je trochu orezlej a světla na sále už taky nevypadaj nejmladší, ale určitě to není pro kvalitu služeb to hlavní. 😀
Narychlo se zdravím s osazenstvem sálu a už si mě bere do parády anesteziolog. Jsem natěšenej na výsledek. Za chvilku se mi vyřeší obrovskej problém. Do kanyly už mi proudí studená tekutina a já usínám.
A probouzím se.
V puse sucho a knedlík jak při chřipce. Píchavá bolest v noze. Ty vole, to bolí. Teče do mě nějaká slabá vodička. Musí ale nejdřív přijít doktor, aby mi napsal něco silnějšího.
To trvá krásnejch 20 minut. To není dlouhá doba. Pokud vám v noze neběhá nalitej ocelovej ježek. Konečně dostávám opiát. Né že bych teda cejtil změnu, ale nic lepšího asi nedostanu. Po další hodině, kdy se ustavičný “sssss” se zatnutejma zubama změnilo na obyčejný “sssss” s úšklebkem jednou až dvakrát za minutu, jedu na pokoj.
Tak tady je. Nová ťapina. Těším se, až ji budu učit běhat.
Nohu mám zabalenou v obvazech a přijde mi, že je hodně fest stažená. Jakože když jsem si to bandážoval sám, tak tohle by bylo už moc a přes noc bych s tím ani nedokázal spát. Mám chuť to strhnout a dopřát noze volnost. Uvidíme. Pozděj si uvědomuju, že to stažení nedělá obvaz, protože pod něj klidně strčím prst. To ta kůže je napnutná otokem. Uff.
Odepisuju všem, že mám po operaci. Že oblbováky ještě neoblbujou, a že to zkusím zaspat. Posílám fotku “že žiju”. Nějak.
Vidíte tu nohu nad mojí hlavou? Je fakt blízko, co?:D
Ale na delší vypisování nemám sílu. Držet telefon v ruce mě bolí.
Soused chrápe. On je fakt spíš štěně. Spí 20 hodin denně a vstává vlastně jen na jídlo, venčení (fyzio prochajda s chodítkem) a vykonání potřeby. 🙂 Nasazuju sluchátka.
Ohledně potřeby se koukám na svou stranu postele a vidím ho tam taky. Přenosnej hajzlík už je na místě.
Tak snad si vystačím jen s bažantem a na mísu vůbec nedojde. 🙂
Ani netuším, jak operace dopadla. Operatér se tu nestavil a nikdo zdejší neví. Vidím ovázanou nohu. To je asi dobrej začátek, že se s tím něco udělalo. Vypadá zhruba stejně dlouhá, jen je víc baculatá. Vítej starý známý otoče. Otoku? A z konce nohy vede krvavá hadička. Drén. Do nádobky s krví. S tím se bude blbě berlit.
Blíží se noc. V noze pulzuje bolest. Chci opiát a Sanválek na spaní.
Nebojte se nechat mi tu nějakej ten komentář :)