Pachohejle! Co to k sakru děláš? Pojď radši na kolo…

Čas běží, já doteď neběžel a noha se spíš zhoršuje. V zimě jsem se těšil na jaro a na začátek běhání. Jenže… Čím dál víc mě bolela i obyčejná chůze. Měl jsem pocit, jako bych měl dole na samotným konci pahejlu nekonečnou modřinu. Žádná tam ale vidět nebyla. K večeru už jsem nebyl schopnej nohou ani uzvednout nasazenou protézu a chůze se začla měnit v pirátský pajdání bez používání ohybu kolenního kloubu. Bez berle už radši ani ránu.

Bylo potřeba to začít řešit. Po koroně. Jako amputář junior jsem si myslel, že to je prostě špatným lůžkem, a můj protetik “junior” mi to nevyvracel. Takže jsem u něj absolvoval několikrát novou modelaci. Všechno špatně. 

Už nade mnou začal lámat hůl, ale přes zoufalost v mých očích, že takhle to přece nemůže zůstat, jsme se dohodli, že se na mě podívá přímo protetik z Otto Bocku. Sláva Martinovi!

Hned věděl, co je špatně. Léta praxe se prostě nedaj o*ebat.

Otok nohy od amputace mi za ten uplynulý rok značně opadl a svaly, který se tehdy těsně po nehodě za oteklého stavu přišívaly pěkně napnuté ke stehenní kosti, začaly být volnější, než by měly. Respektive fakt volný! Tak volný, že mi ty svaly přes konec kosti přeskakovaly. Dost nepříjemně. O tom jsem nikde nečetl, ale Martin (protetik z OB) mi řekl, že to není tak neobvyklý. Blbý ale je, že ať udělá lůžko jakýkoliv, tohodle mě nezbaví. Řeší se to operativně.

Tady jsem natočil pachohejla v dost nelichotivý situaci.

To je slušný poplandáníčko, co? 😀

Takže se potřebuju dostat k nějakýmu ortopedovi, kterej už někdy v životě viděl amputaci. Protože, světe div se, hodně doktorů samo moc neví, co a jak s amputářem.

Rozcházíme se teda s vědomím, že si musím sehnat ortopeda a pak budeme řešit lepší lůžko.

Tady zafungovala skvěle ségra. Zařídila mi prohlídku v Hradci. Docela rychle.

Popisuju v ordinaci svoje problémy a posílaj mě na rentgen. Pro jistotu. Aby se podívali, jak to tam vlastně vypadá.

TY VOLE! Z rentgenu se ukázalo, že mám dole na kosti dost špičatej výrůstek!

Při představě, že mi tam tenhle paklíč při každým kroku drtí měkký tkáně… fuj!

Ortoped si zve na konzultaci primáře. Mám obrovskou kliku, že mu zrovna skončila jedna operace a druhá ještě nezačala. Takže do pár minut je v ordinaci a už koukaj na moje snímky. Bude se sekat. Revizní operace je nevyhnutelná. 

Revizní?

To mi jako náhodně říznou někam do nohy, posvítěj si do tý díry lampičkou a budou hledat nějaký zlo? Hm. Nebyl jsem zas tak daleko od pravdy. Kompletně rozříznou původní jizvu na noze. Odříznou horní i spodní svaly z kosti a obnažej tak konec kosti. Odsekaj výrůstek a udělaj novej val ze svalů. Když bude potřeba, pokrátěj to tam. Ale nevěděj, co je tam přesně bude čekat. Takže jasnej plán není, a proto je to revizní operace. Rozhodnou se podle situace, nálady a aktuální písničky v sálovým rádiu.

Takže výsledek není zaručenej. Ale to mi říkal i protetik. Jsou pacienti, kterým to pomůže, i pacienti, kterým se tím nic nezmění. A taky jsou pacienti, který to třeba absolvujou každý dva roky. Ty vole. Já chci už svůj klid a běhat 10+ km denně bez vedlejších efektů. Chci toho tolik? 😀

Ať už je operace revizní, nebo striktně naplánovaná a s jasným cílem, je velmi vítaná. Těším se na ni. Fakt že jo. 

Pár měsíců zpátky nebyl problém ujít s daleko horším kolenem 7 kilometrů v kuse a svižně. Teď mám tu doslova nejlepší nohu, ujdu 300 metrů a už hekám bolestí. 

Nejhorší je, že okolí ví, že mám tu super nohu, a tak se logicky každej ptá, jak úžasná je. Každej z těch dotazů je jako malej špendlík do mojí psychiky. Nikdo z nich to nemyslí špatně, ale je mi teskno z toho, že mám dvě nejlepší nohy, který jsem si vysnil, a používám je tak na 10 % jejich potenciálu. Chůze do schodů nohou napřed funguje perfektně. Jenom to nechcete úplně praktikovat, pokud vás ty kroky bolí ještě deset minut po zdolání schodů.

Paradoxně na kole se docela šlapat dá. Jen do kopce nesmím pravou moc zabírat, protože to pak vnitřně dost bolí. No a tím, že pravou nohu teď vědomě i podvědomě hodně šetřím, tak pravá prdel slábne, a na kole tak není moc na čem sedět a po 40 minutách v sedle je to už slušný peklíčko. Není každej den v amputářově životě jen procházka růžovým sadem. To jen kdyby někdo chtěl závidět. 🙂

Takže jdeme šlapat! 

Důchodcovský koleno není na kolo. Prej. 😀 

Přišel jsem na to, že když si dám sedlo dost nízko, aby se koleno při prošlápnutí nepropnulo (a vlastně se ani moc nepřiblížilo k propnutí), tak se neuzamkne a dá se tak docela dobře šlapat. Druhá věc, na kterou musím dávat pozor, je rychlost šlapání. Když šlapu hodně rychle, tak se koleno začne taky zamykat (přibržďovat), takže musím mít neustále zařazenej o něco těžší převod, než bych ideálně volil.

Kombinace nízkýho sedla a těžkýho převodu znamená větší záhul. To by šlo. Když je to snadný, tak by to zvládl každej.

Jo a bez nášlapů ani ránu. Sice je někdy nasazování a vycvakávání porod, ale za jízdy to je bezchybný. Teda… Jednou, když jsem to měl ještě špatně nastavený (málo utažený), tak mi pravá noha vycvakla do docela velkýho kopce. Naštěstí jsem stihl vycvaknout i zdravou levačku. No… naštěstí… převážil jsem se totiž doprava. 😀

Doposud (před nehodou) jsem jezdil jen horský kolo a lehký terény. Na sjezdy jsem si nikdy moc netroufl a obdivuju každýho, kdo to umí. S protézou ale (zatím) nedokážu stát a šlapat zároveň… A když už se postavím, tak jen na levačce, takže v terénu bych mohl dost často někde zadrhnout. Vyzkoušeno, zadrhnul jsem. 😀

Taky jsem při jednom lesním přejezdu najel do série ďolíků a asi třetí z nich mě nadnesl v sedle, což zapříčinilo propnutí protézy a zamknutí nohy v narovnaný poloze. Jenže levá noha šlapalá dál a tím pádem mě pravá šlapka při své cestě nahoru spolu s propnutou nohou, která na ní byla nášlapem pevně připnutá katapultovala ze sedla přes řidítka.

Písek. Písek byl všude. Sem tam noha. Byl jsem v šoku a vděčnej. Nechápu, jak se to kolo otočilo kolem mě – z toho byl šok. A vděk jsem cítil za to, že to nikdo neviděl. xD

Co ale vidět bylo – a omlouvám se svědkům za trauma – to bylo jednou na stezce u Labe. Během dvaceti kilometrů šlapání a pocení se do (nejspíš špatně nasazenýho) lůžka dostávalo víc a víc vzduchu a jeho podtlak, kterej mi normálně drží nohu pevně nasazenou, už nebyl úplně pod, byl spíš tak nějak žádnej. 

A pak se to stalo. 

Při jednom ze šlápnutí, mi horní okraj lůžka zajel pod sedlo a odtlačil se od něj. Neměl jsem šanci nic udělat. Vycvakl jsem si levačku z nášlapu a brzdil co to šlo a zároveň tiskl pahejlem sklouzávající protézu směrem ke kolu, což šlo dost blbě, protože když je levačka vycvaklá a mimo šlapku, tak si šlapky dělaly co chtěly a tak nějak se zlomyslně houpaly.

Pokládám levačku na zem a dobržďuju poslední centimetry a pravá noha to vzdává. Protéza navlečená v botě se žlutou ponožkou Sponge Boba se sklouzává po rámu kola dopředu, padá na zem a přitom je stále zacvaklá ve šlapce.

Pokládám kolo a jdu to řešit. Hopsám kolem něj a levačka na asfaltu vtipně cvaká. Připadám si jak tanečník stepu. Dost divnej tanečník stepu.

Po pár vteřinách se mi podaří na jedný noze vypáčit nohu ze sevření nášlapu šlapky a začínám s nasazováním.

Upocenej a udýchanej mám vyhráno. Rozhlížím se okolo a asi deset metrů ode mne sedí rodinka s dětma a dost vytřeštěně koukaj. Sorry. 🙂

No a abych se vrátil zpět. Takže jsem se začal z lesů orientovat spíš na silnice a lepčejší polní cesty a začal si pohrávat s myšlenkou silničního kola. Bude se mi hodit i na cyklomaraton, že jo?

Pohrával jsem si sotva pár dní a domů mi přišla silnička. Začátečnická.

Podle krabice to bude určitě pro mě. Pomlácený jak má bejt.

Uvnitř vypadá vše dobře. Montuju to dohromady a dávám si děsnýho bacha, abych to ani neškrábnul.

A je to! Už jen nášlapy! Ty mám venku v autě. Logicky si tedy beru kolo ven a že to domontuju venku.

Jedna strana. Druhá strana.

A zem.

7 minut to vydrželo venku bez poškrábání!

Věděl jsem, že pád přijde, ale doufal jsem, že budu na tom kole sedět a zběsile křičet o pomoc. A né, že budu koukat z metrový vzdálenosti na to, jak kolo “samo” padá, protože jsem ho špatně zapřel o schod.

No nic. Je to jen první z mnoha kosmetickejch nedostatků, který kolem mě očividně jsou na denním pořádku.

Už se těším, až dostanu to služební auto. xD

Dobrou.

Líbí? sdílej… 🙂