Nebudu vám lhát. Mám z toho pořádnou běhavku. Skákavku? Prostě průjem… A dobíhat na WC o jedný noze není žádná prdel. Trénink svěračů level 9000.

Teď už mám (hahaha alespoň jsem si to myslel) svoje střevní pochody pod kontrolou, takže se vydávám na cestu.

Přijíždím do Malvazinek. Jediný dvě parkovací místa pro invalidy jsou kupodivu zabraný a další jsou až pod kopečkem. To je vykoumaný. Kdejaká prodejna má víc kriplmíst, ale ústav pro léčbu pohybovýho aparátu má dvě… 🙂 Takže parkuju pod kopečkem a ověšenej věcma se škrábu do kopce. Je to asi 400 metrů, ale už teď si říkám, proč sem vůbec lezu. Noha (konec pahejlu) v lůžku bolí jako čert, mám kvůli tomu hrozně ošklivou chůzi. Teď přijdu do skupiny dalších aktivních amputářů a abych se za sebe nemusel stydět, tak půjdu jako vždy přes bolest. Přitom si teď aktivní fakt nepřipadám.

Na příjmu o mně ale vůbec nevědí. Neřeklo se jim, že přijdu dnes, a tak mi ve dveřích naznačujou, že si mám přijít zítra. Podlamuje se mi zdravý i bionický koleno a nasazuju výraz, že fakt neodcházím.

Naštěstí se ve dveřích ukazuje Hanina a bere si mě pod svá křídla. Zařizuje mi potřebný vstupenky a už jdu na pokoj. Sesterna je v šoku. Nemaj mě v papírech a jsem dneska už čtvrtej příjem. Slibuju, že nebudu dělat problémy a i tu postel si rozestelu sám. 😀 Vůbec nemaj náladu na moje vtípky. 🙂

Kroutěj hlavou a chtěj po mně nějaký zprávy. Jenže já žádný nemám. Mám jen nějaký  “papíry” z příjmový kanceláře, ale rozhodně ne zprávy.

Vedou mě na pokoj. Přichází další sestra a znovu se ptá, kde mám nějakou zprávu. Opět jen krčím rameny. To mi nikdo neřekl, ať si s sebou vemu nějaký lékařský zprávy.

To samé opakuji i doktorce. Jenže v zápětí se rozrazej dveře pokoje a v nich se ukazuje udýchaná sestra a ať okamžitě ukážu pytlík. Jak jsem měl plné ruce, tak na příjmu jsem si nechal ty “papíry” strčit do pytlíku na zádech. Myslel jsem, že to je nějakej řád nebo informační leták. Byly to zprávy. 

Tolik k dělání zbytečnejch problémů. 

Když Hanina zjišťuje, s kým jsem na pokoji, podlamuje se v kolenou, protože tuší, že tohle patro nebude už nikdy jako dřív. xD

Mám tam Adama. O deset let mladší sportovec tělem i duší a rozhodně velkej srandista. Pavilon B1 něco zažije.

Kdybych měl popsat kliniku, tak ani nevím, kde začít. Tak třeba u jídla… 😀

• Jídlo je mnohem lepší než v Hradci. Někdy je tu dokonce teplá večeře. 🙂 I tak tu ale občas dostane člověk neuvěřitelnou věc. Třeba obalovaná cuketa? Jakože pojďme udělat zdravé jídlo, ale ne zas tak moc? 😀 Nebo k snídani tři kusy pečiva, dvě másla a jeden taveňák. Případně zatavenej sýr, do kterýho se zaboha nedá dostat.
• Pokoje jsou různý podle toho, v jaký budově vás ubytujou. Já měl to štěstí, že jsem byl ve starý. Takže vypínače od světel byly prakticky umístěný nejdál od postelí, jak to šlo. Naštěstí mam na pokoji mladíka, kterej to všechno odskáče. Koupelna měla dlažbu z toho nejvíc klouzavýho materiálu, co zrovna měli ve stavebninách. Na druhou stranu pak přesuny na tomto povrchu velmi dobře aktivují hluboký stabilizační systém člověka, a ten tak nevědomky cvičí, i když si už myslí, že jen relaxuje ve sprše… 😀 Takže taky vlastně bonus. Nicméně asi jsou si toho vědomi, protože maj všude vytisklý cedulky, že dlažba splňuje všechny povinný normy “nesmekavosti”, ale přesto doporučují opatrnost. xD
• Ale abych jen nehanil, tak na procedury jsou tady vybavení fakt dobře.
• Bazény, tělocvičny, proudový vany a moc šikovný fyzioterapeutky… :))))) Prostě po týdlectý stránce to bylo vychytaný.
• Dokonce tu je bistro. Za to obrovskej palec nahoru. Zejména teď, když není možnost odejít z areálu. Bo korona…
• Ale nejvíc nejlepší je personál. Sice jsme pro ně byli nejspíš šok, ale naše neustálé pozdní příchody a hyperaktivita si je postupně získaly 😀 A ta energie byla rozhodně potřebnou změnou, kterou tady za zdmi kliniky často asi nemají. 🙂 

Tím, že mám dnes příjem, tak mě oficiálně nečekaj žádný procedury, ale naštěstí se mi daří vetřít se na hodiny, který vede právě Hanina. Takže mě čeká skupinový cvičení a bazén. A navečer se jedem dokonce podívat na trénink rugby teamu. A prej si něco málo i vyzkoušíme! 🙂

Kvůli koroně je skoro nemožný dostat vycházky mimo areál. Takže tadyhlecty vyjížďky jsou jen na speciální povolení pana primáře. Děkujeme. 🙂

Škola chůze, jak se jmenuje náš druhej dopolední společnej blok, je víceméně šikana, kterou si na nás Hanina připravila, aby nás zničila před obědem. Nejdřív nás staví na nestabilní plochy, křičí – ehm motivuje – na nás, ať podsazujeme pánev, zpevňujeme hrudník a tlačíme ramena dolů a u toho ještě mácháme rukama ideálně s nějakou proprietou v nich. Někdy to je míč, jindy guma nebo kmitací tyč. A padáme. Sem tam…