Malvazinky – 1 – Začínáme!

Fyzioterapeutka, říkejme jí třeba “Hanina”, mi někdy v červnu řekla, že koncem srpna chystá rehabilitační pobyt ušitej na míru aktivním amputářům. A že bych tam jakože neměl chybět. Sejde se prej super parta lidí a vyzkoušíme spoustu nového. Stačí to jen dát na pojišťovnu. Proč do toho nejít? 

Takže navštívit praktickou, nechat se prohlédnout a odeslat žádanku na schválení pobytu. Objednávám se u sestřičky na prohlídku, ale ta to nechává až těsně před pobyt, že to pojišťovna do dvou týdnů určitě schválí…

… o nějaký čas později …

Je úterý. Včera oficiálně začal rehabilitační pobyt v Malvazinkách a já na něm nejsem. xD

Pojišťovna to i přes každodenní telefonickou urgenci ne a ne schválit. 

Nakonec to nějak klapne, a dokonce posílají oskenovanou schválenou žádanku mailem přímo na kliniku, aby mě mohli přijmout ještě dnes.

Takže jsem měl pondělí “volný” a vlastně mi to ani moc nevadilo, protože jsem o víkendu byl sjíždět Orlici a jelikož jsem vodní tvor a.k.a. lachtan, tak jsem se pořád koupal, chtěně i nechtěně, a tu vodu jsem kloktal, srkal, pil a vychutnával.

Nebudu vám lhát. Mám z toho pořádnou běhavku. Skákavku? Prostě průjem… A dobíhat na WC o jedný noze není žádná prdel. Trénink svěračů level 9000.

Teď už mám (hahaha 🤦🏻‍♂️ alespoň jsem si to myslel) svoje střevní pochody pod kontrolou, takže se vydávám na cestu.

Přijíždím do Malvazinek. Jediný dvě parkovací místa pro invalidy jsou kupodivu zabraný a další jsou až pod kopečkem. To je vykoumaný. Kdejaká prodejna má víc kriplmíst, ale ústav pro léčbu pohybovýho aparátu má dvě… 🙂 Takže parkuju pod kopečkem a ověšenej věcma se škrábu do kopce. Je to asi 400 metrů, ale už teď si říkám, proč sem vůbec lezu. Noha (konec pahejlu) v lůžku bolí jako čert, mám kvůli tomu hrozně ošklivou chůzi. Teď přijdu do skupiny dalších aktivních amputářů a abych se za sebe nemusel stydět, tak půjdu jako vždy přes bolest. Přitom si teď aktivní fakt nepřipadám.

Na příjmu o mně ale vůbec nevědí. Neřeklo se jim, že přijdu dnes, a tak mi ve dveřích naznačujou, že si mám přijít zítra. Podlamuje se mi zdravý i bionický koleno a nasazuju výraz, že fakt neodcházím.

Naštěstí se ve dveřích ukazuje Hanina a bere si mě pod svá křídla. Zařizuje mi potřebný vstupenky a už jdu na pokoj. Sesterna je v šoku. Nemaj mě v papírech a jsem dneska už čtvrtej příjem. Slibuju, že nebudu dělat problémy a i tu postel si rozestelu sám. 😀 Vůbec nemaj náladu na moje vtípky. 🙂

Kroutěj hlavou a chtěj po mně nějaký zprávy. Jenže já žádný nemám. Mám jen nějaký  “papíry” z příjmový kanceláře, ale rozhodně ne zprávy.

Vedou mě na pokoj. Přichází další sestra a znovu se ptá, kde mám nějakou zprávu. Opět jen krčím rameny. To mi nikdo neřekl, ať si s sebou vemu nějaký lékařský zprávy.

To samé opakuji i doktorce. Jenže v zápětí se rozrazej dveře pokoje a v nich se ukazuje udýchaná sestra a ať okamžitě ukážu pytlík. Jak jsem měl plné ruce, tak na příjmu jsem si nechal ty “papíry” strčit do pytlíku na zádech. Myslel jsem, že to je nějakej řád nebo informační leták. Byly to zprávy. 

Tolik k dělání zbytečnejch problémů. 

Když Hanina zjišťuje, s kým jsem na pokoji, podlamuje se v kolenou, protože tuší, že tohle patro nebude už nikdy jako dřív. xD

Mám tam Adama. O deset let mladší sportovec tělem i duší a rozhodně velkej srandista. Pavilon B1 něco zažije.

Kdybych měl popsat kliniku, tak ani nevím, kde začít. Tak třeba u jídla… 😀

  • Jídlo je mnohem lepší než v Hradci. Někdy je tu dokonce teplá večeře. 🙂 I tak tu ale občas dostane člověk neuvěřitelnou věc. Třeba obalovaná cuketa? Jakože pojďme udělat zdravé jídlo, ale ne zas tak moc? 😀 Nebo k snídani tři kusy pečiva, dvě másla a jeden taveňák. Případně zatavenej sýr, do kterýho se zaboha nedá dostat.
  • Pokoje jsou různý podle toho, v jaký budově vás ubytujou. Já měl to štěstí, že jsem byl ve starý. Takže vypínače od světel byly prakticky umístěný nejdál od postelí, jak to šlo. Naštěstí mam na pokoji mladíka, kterej to všechno odskáče. Koupelna měla dlažbu z toho nejvíc klouzavýho materiálu, co zrovna měli ve stavebninách. Na druhou stranu pak přesuny na tomto povrchu velmi dobře aktivují hluboký stabilizační systém člověka, a ten tak nevědomky cvičí, i když si už myslí, že jen relaxuje ve sprše… 😀 Takže taky vlastně bonus. Nicméně asi jsou si toho vědomi, protože maj všude vytisklý cedulky, že dlažba splňuje všechny povinný normy “nesmekavosti”, ale přesto doporučují opatrnost. xD
  • Ale abych jen nehanil, tak na procedury jsou tady vybavení fakt dobře.
  • Bazény, tělocvičny, proudový vany a moc šikovný fyzioterapeutky… :))))) Prostě po týdlectý stránce to bylo vychytaný.
  • Dokonce tu je bistro. Za to obrovskej palec nahoru. Zejména teď, když není možnost odejít z areálu. Bo korona…
  • Ale nejvíc nejlepší je personál. Sice jsme pro ně byli nejspíš šok, ale naše neustálé pozdní příchody a hyperaktivita si je postupně získaly 😀 A ta energie byla rozhodně potřebnou změnou, kterou tady za zdmi kliniky často asi nemají. 🙂 

Tím, že mám dnes příjem, tak mě oficiálně nečekaj žádný procedury, ale naštěstí se mi daří vetřít se na hodiny, který vede právě Hanina. Takže mě čeká skupinový cvičení a bazén. A navečer se jedem dokonce podívat na trénink rugby teamu. A prej si něco málo i vyzkoušíme! 🙂

Kvůli koroně je skoro nemožný dostat vycházky mimo areál. Takže tadyhlecty vyjížďky jsou jen na speciální povolení pana primáře. Děkujeme. 🙂

Škola chůze, jak se jmenuje náš druhej dopolední společnej blok, je víceméně šikana, kterou si na nás Hanina připravila, aby nás zničila před obědem. Nejdřív nás staví na nestabilní plochy, křičí – ehm motivuje – na nás, ať podsazujeme pánev, zpevňujeme hrudník a tlačíme ramena dolů a u toho ještě mácháme rukama ideálně s nějakou proprietou v nich. Někdy to je míč, jindy guma nebo kmitací tyč. A padáme. Sem tam…

Překvapením pro mě trochu bylo, že jsme na škole chůze vlastně ani jednou nešli normálně… Jakože po rovině. Což 99 % času většina z nás dělá, ne? A ruku na srdce… nechodíme moc hezky. 😀 Téměř nikdo z nás tam neměl tak dobrou chůzi, že by si náhodnej pozorovatel ani nevšiml, že nám něco chybí. 

Takže jsem asi čekal, že proběhne nějaký úvodní natočení chůze na video a po dvou týdnech budem koukat na ty rozdíly, jaký jsme udělali. Já to ale navrhovat nebudu… Já držím-mlčím… Protože jsem kvůli bolestem v pachohejlu rád, že někam vůbec dokulhám. Ale až to půjde chodit, tak to Hance určitě (možná) řeknu. 😀

Nicméně chození po překážkách je slušná výzva. Nedejbože si k tomu zavázat oči, nechat se tahat gumou a mezi půlkama držet balónek (to bylo dobrovolný). 😀 A o tom to vlastně asi má celý bejt. Nedělat základy, ale posouvat si tady hranice.

Po prvních pár minutách v týhle kripl partě mi dochází, že tohle je sice prezentovaný jako aktivní rehabilitační pobyt jenže to, co je tady to skutečný gró, jsou mezilidský vztahy. Navzájem se podpořit, vyhecovat, pochopit a zanadávat si. A to se daří od samýho začátku. Někde je chemie okamžitá, viď Áďo. xD A Někde je potřeba se nejdřív líp poznat.

Jdeme do bazénu.

Jako jeden z mála do něj můžu (a jdu) i s protézou. Jako odměnu dostávám(e) od Hanky dělat cviky, kde funguje X3 spíš jako taková malá šestikilová kotvička. 😀 Kraulový nohy nebo plavání nataženej na hladině jako prkno je to nejhorší. xD Při kopání nohama mám pocit, že X3jka má zpětnej chod a snaží se couvat (rozuměj, že nedovedu propnout špičku, takže kopu fajfkama…). O to zábavnější to ale je. A Hanina jen křičí, ať přidám…. 😀

Naštěstí to ale řeší drobný podvádění typu „hele, tady je u zdi zábradlí, o který se dá hezky potahat“ nebo si na ni přivázat plovací žížalu… A občas se koupala i sama. 

Jinak teda je nás tady (bez šéfový) 17 a máme dohromady 14 vlastních nožek. xD Jakože fakt… 😀 Takovej zájezd plameňáků… 😀

Takže název našeho skupinovýho chatu se přímo nabízel…

„Sněhurka a čtrnáct nožiček“

Jestli nás něco spojuje, tak to není chybějící končetina (nebo víc končetin), jak by si někdo mohl myslet… protože končetiny chybí spoustě lidem, ale spojuje nás to, že si fakt rádi děláme srandu sami ze sebe a naprosto upřímně se tomu smějem. Tohle budou skvělý dva tejdny!

Po bazénu se „jde“ na kafe ven… na lavičky. A jelikož nás dneska ještě čeká venkovní aktivita, rugby, tak logicky začíná pršet… 🙂

 Ještěže nejsem z cukru a i moje doplňky jsou vodotěsný… 🙂 

A o rugby až příště… 😉

Tak zatím… Pánve podsadit a vytáhnout se… 😉

Líbí? sdílej… 🙂