Sportovní aktivity v Malvazinkách jsou už bohužel u konce. I když… Bohužel… Ono to zase tolik nevadí, protože jsme toho zkusili tolik, že někteří z nás tolik nových věcí neokusili za celý “neamputovaný” život. Jsme unavení a je pomalu čas si z týhle dovolený trochu odpočinout. 😀
Ještě nás ale čekaj dvě překvápka! 🙂
První je tak trochu prodejní akce. Naštěstí žádní šmejdi. 😀 Stavujou se tu lidi z art4leg, kteří tisknou designový kryty na protézy amputářům pomocí 3D tiskáren. A vypadá to dost dobře! Už dlouho jejich kousky sleduju na sociálních sítích a až budu mít po operaci, určitě chci nějakej kryt na nohu. Sice je X3jka nádherná sama o sobě, ale nebude na škodu si občas nasadit kryt a ještě tu nádheru maličko vyšroubovat vejš.
No a nejenže to vypadá dost dobře, ono to navíc vyplňuje prostor v nohavici, nahrazuje to objem lejtka v bruslích a celkově to zvedá sebevědomí, pokud má někdo stud ze svý kosmetiky. 🙂
Na stůl před nás pokládaj vytisklý kousky materiálů a vzorů a mně je už teď jasný, že si moc snadno nevyberu. Všechno je hezký. I tak se ale hlásím jako první dobrovolník na skenování nohy. Protože to budu chtít!
Hledáme místo s elektřinou, aby se mohl zapojit nějakej ruční skenner. Rušná chodba se zdá jako nejlepší volba.
Je potřeba oskenovat moji levačku, aby se podle ní zrcadlově udělalo lejtko na pravou nohu, ale i pravačku, tedy protézu, aby věděli, jak to na ni budou muset uchytnout. Podmínkou bylo, že původní kryt X3jky bude pod tím vším, protože tohle je jen ozdoba a já si nemůžu dovolit nechránit “to uvnitř”. Moje lejtko je naštěstí dost velký, takže by se to mělo dát provést i přes kryt.
Pokud trpíte epilepsií, tak na video nekoukejte, obsahuje záblesky a moje chlupy.
Skenuje to i barvu! To je výborný, koukám na displej notebooku, jak se tam postupně vykresluje moje noha. 🙂
Po pár minutách je noha do detailů prokreslená v počítači a teď jdem skenovat protézu. Nejdřív mi na ni stříkaj nějakej sprej, kterej umožní lepší skenování lesklejch povrchů. Prej půjde snadno dolů.
Noha je pokydaná bílým sprejem. Fakt doufám, že právě nenabarvil X3jku permanentně na bílo.
A už je i protéza v kompu. Koukám na ten sprej. Prej by měl sám vysublimovat. Jenže to se neděje. Trochu znervózňujou. Maličko jim přidávám a říkám, že si právě vydělali. 😀
Nakonec to na pár místech začíná opravdu mizet. A navíc mám za chvilku skupinovej bazén, tak tu (bezpochyby neškodnou) chemii opláchnu v něm, ať si ji užijou i ostatní klienti kliniky.
Klid, látka se z protézy odpařila, ještě než jsem vlezl do sprch před bazénem… Mohla bejt sranda. Pro jistotu jsem kolem protézy uvázal žížalu a nechal ji volně plavat bazénem.
Po bazénu letím na vodoléčbu. Letím = hopsám. Nechci se chlubit, ale byl i malej potlesk. Teda do chvíle, než jsem z hrubý dlažby v chodbě skočil do hladký dlažby, která je v místnosti s vanama. Okamžitě se mi to smeklo a při pokusu o získání stability jsem se akorát roztočil. Udělal jsem otočku kolem svý osy v polodřepu a chytil se kliky. Rychle jsem se podíval po místnosti, kdo ten výkon viděl. Všichni pracovníci v místnosti mě právě propichujou pohledem. Vůbec to nevypadá, že by na mě byli pyšní. 😀 Na oplátku mi navíc nedávaj vanu u zdi (v tý jediný se dá alespoň přidržovat u zdi), ale nějakou v prostoru, takže smeking pokračuje. Ve vaně je teplo a spoustu zvídavejch trysek, který dostanou do dobrýho rozpoložení každýho. Dvacet minut tam uteče jak nic. Vybruslit z místnosti, vyfénovat si kouty a hurá na čtrnáctinohej kávovej dýchánek na terasu.
Hanina si pro nás připravila další pecku! Uvedla to tak, že tentokrát se budou radovat hlavně holky a Adam. Takže to nejspíš bude nějakej urostlej chlap. 😀
Návštěva Jardy Petrouše
Jarda je něco jako dobrovolnej amputář a jeden z našich nejlepších para sportovců. Měl takový problémy s nohou, že nakonec přemlouval doktory, ať mu ji radši vezmou, a že ani to nebylo jednoduchý. Od tý doby se ale kvalita jeho života výrazně zlepšila.
Pokud vás zajímá celej příběh, tak doporučuju jeden z jeho mnoha rozhovorů na netu nebo v rádiích: https://www.google.com/search?q=Jaroslav+Petrou%C5%A1.
Silnej příběh a silnej člověk. Nejen že mu docela jde házet věcma, taky spolu vede nadační fond Klapeto a praží kávu. (Kup kávu a pomůžeš 🙂 )
Sice jsem spíš konzument rozpustnýho mlíčňáka, ale jsem i majitelem mlejnku a clever dripperu, takže se těším, až to kafe ochutnám. Jedna ze dvou káv, kterou pražej se jmenuje One leg a ta druhá Wheelchair. Jeden by se skoro bál je zkusit, co? 😀
Loučení
Klasika. Jak dětskej tábor. Moc se tam dětem nechce, ale na konci pak vůbec nechtěj domů. Sice bych tady ještě rád povyprávěl o posledním večeru, kdy jsme vůbec nešli na jedno. Do centra. Stylem zombie walk, jak v Majklově thrilleru. Opili se a šli do útulného klubu Hells Bells s infantilníma baťůžkama (2x jednorožec/jednonožec a jednou Barbie – vše nošeno pány) na zádech… Líbezné místo bez dveří na toaletách, kde velké i malé pivo stojí stejně. S příjemnou obsluhou a ještě vřelejším osazenstvem, kde jejich kůže (i v obličeji) byly často zdobeny decentním ostnatým drátem, rohy a jinými pekelnými symboly. A rozhodně nás nenaháněli z “ubytka”, že nestíháme večerku. S přehledem jsme, i přes zamčenou vstupní bránu, stihli tu večerku následujícího dne. 😀 Ale co se nestalo, nedá se tady popisovat, a proto z večera, který se nestal, vznikly pouze tyto dvě fotografie…
Vskutku zdařilé.
Víc toho fakt nemám (mrk mrk). Místo toho bych tady chtěl zveřejnit jednu neuvěřitelnou novinku…
Proč se tak šíleně potím?!
Mám zkrácený krevní řečiště. Fakt! Tím jak (my amputáři) nemáme nohy, kam se normálně vejde dost krve, tak neokysličená krev se vrací dřív do srdce, a to musí tím pádem víc pumpovat. Zároveň se v kratší končetině krev tolik neochladí, a tak máme vyšší teplotu. Táááááák. Nepotím se tedy, protože mám ho*vno fyzičku a jsem vyžranej jak čuník, je to tím řečištěm! 🙂
Sranda stranou. Na tohle jsem se ptal už několika doktorů a nejdřív se to připisovalo tý chemii, která ve mně kolovala z prášků a opiátů, ale pak už se jen krčilo rameny. A teď znám odpověď. Upřímně to s těma práškama by mi bylo milejší, protože by to třeba odeznělo. Teď jsem odkázanej chodit i v zimě v kraťasech a žabkách…
Ottobock natočilo video, jako průřez tímhle dvoutýdennímy blahopobytem a je tam vidět vše, co jsme dělali…
Slzičku zamačkávám… Takováhle událost byla světovej unikát. Tak málo nožiček se ještě nikde nesešlo ke společnýmu sebemotivování. Jsem rád za všechny, který jsem mohl poznat… Ať už z řad amputářů, tak z personálu kliniky…
Doufám, že bude víc takových akcí a že lidem, kteří za těmahle skvělejma nápadama stojej a dávaj do toho srdíčko (Hani :-*) a přicházej s náma o zdravej rozum a příčetnost, nedojde nikdy energie! 🙂 Protože pořád bude potřeba někoho motivovat a tahat ze splínu… A navíc je hromada sportů, který mě ještě čekaj a nezkusil Jsem je. 😀
Ale to až po operaci, kterou mám za týden. Uf uf. Snad mi pomůže a nebude to zbytečný.
Jooo a končit se má něčím veselým, takže tady jeden „dickpic“, česky dikobraz. Ze zoo, kam jsme šli poslední den našeho pobytu. :))))
Dobrou.
Líbí? sdílej… 🙂
Nebojte se nechat mi tu nějakej ten komentář :)