Malvazinky – 3 – hurá do vody a na písek!

Na dopolední škole chůze, kam za náma choděj i dva starší pánové, si mě jeden z nich odchytl a stalo se něco, z čeho mám husí kůži pokaždé, když koukám na jeho fotku nebo někomu říkám tenhle příběh. Vašek, kterému je přes 85 let, přišel v březnu o nohu ve stehni. Celý život hrál a trénoval házenou a sezení prostě není pro něj. Jeho doktorka mu ale protézu rozmlouvala. Jestli to má v jeho věku vůbec cenu a tak. Od jeho potomků se k němu dostal Deník jednonožce, který si přečetl, a pak si řekl doktorka nedoktorka, že rozhodně začne s chozením. A začal! 

Když jsem ho tam potkal, byl teprve pár měsíců po amputaci a už se v protéze s berlema začínal stavět  a dělat první nejistý krůčky po terase kliniky během našich ranních rozcviček. A když mě požádal o podpis, byl jsem dojatej, srdce bušilo a ruka se mi klepala. Tohle je příběh, kterej budu nosit v srdci strašně dlouho.

Mělo to smysl. Ta kniha měla smysl. Zdravím Vaška a jeho podporující rodinu. Neuvěřitelný bojovník. Husí kůže strikes again! 🙂

Paddleboardy!

Vodní nádrž Džbán je spíš takovej zelenej kanál. A trochu nám smrdinká. Lepší místo na učení stability na paddlu jsme si fakt vybrat nemohli. 😀 Do tohodle totiž padat nechceš. Alespoň jsem si to zpočátku myslel. Druhej faktor totiž je pekelný vedro.

Ale nejdřív práce, potom zábava. Takže jdem na “jedno” pivo a mezitím se paddly samy nafoukly :D, takže jsme mohli rovnou vyrazit se bahnit.

Balím si “nepromokavej” vak, kterej jsem týden zpět kompletně promočil při sjíždění Orlice. Dávám do něj mobil, peněženku a jednonožčí nálepky. Tedy věci, který teď nosím stále s sebou. A do ruky reproduktor. Protože ajm flouting – ajm plejing! 😀

Instruktor se mě ujímá a říká mi, jak nejlíp nastupovat s protézou. Začít mám v kleče a až si najdu stabilitu, tak se zkusit postavit. Ízy, ne? 

Klečení by šlo. Docela se cítím i stabilně a nebojím se i pořádně zabrat pádlem. Tak se jdem postavit, no, protože tohle už není výzva. 😀

A tak strkám prdel nahoru v rytmu vášně, ne, nedělám si srandu, zrovna z repráku hraje písnička V rytmu vášně. Zvedám se, propínám a ustavuju bionickou nohu a pak tu nohu. Třetí naštěstí nemám. Snažím se je plus-mínus mít nějak vyrovnaný vůči středu a předku a zadku, ale jde to pěkně blbě. Na paddleboardu totiž nejde jednu nohu u kraje zvednout a očekávat, že prkno zůstane rovně. Ono se prostě taky zvedne. Naštěstí mi instruktor poradil, ať se opřu o pádlo jako o třetí bod a voala, pak to jde lípějc. Stojím! 😀

Začínám pádlovat. Levá noha maká na plný obrátky. Všechny stabilizační svaly v ní jsou aktivovaný a je to na ní i vidět, jak se i za sebemenšího pohybu zatínaj svaly a svalíčky na několika místech od kyčle až po palec u nohy. Ale stojím a pádluju! 

Jedu tam, kam chci jet. Jen teda šnečím tempem. Bojím se pořádně zabrat, že bych šel hned na záda. 

Po deseti minutách ve stoje, na mě volá kamarád z Ottobock, že mi přidělá GoPRO na prkno, ať to tam obepádluju. Stačí mu prej pět minutek. To jsem zvědavej, jak vydržím 5 minut se zataženým pupkem. 😀 Kameru přivazuje šňůrkou k prknu. Nevěří mi. Dobře dělá. 😀

Dělám kolečko po nádrži a snažím se vypadat, že mi to jakože jde. Upřímně se ale už docela těším do vody. Je sice hnusná, ale je takový vedro. Myslel jsem, že touhle dobou už budu dávno mokrej. Odevzdávám kameru a jedu do půlky Džbánu spadnout. Ještě si s hořkou vzpomínkou na jazyku opakuju, abych tu vodu nepolykal. Hlavně se z toho nepo*srat, žejo?

Fuj. Voda chutná jako cement. Fuj. Hlavně to nepolykej, blbe. Teprve včera ses zbavil tý běhavky z Orlice. Nepotřebuješ novou. xD

Podtrženo sečteno paddleboard na klidný vodě je dost dobrej. Když jsem spadnul do vody, tak jsem měl trochu blbej pocit z toho, že bych mohl ztratit X3jku, a už jsem v hlavě lovil kontakty potápěčů, který bych sem okamžite nahnal (jsi moje hotlajna Patriku!). Naštěstí noha držela. Akorát vyškrábat se na paddle mě stálo několik škrábanců na břiše o nějaký švy nebo co. Děkuju Malvazinkám i klukům od paddlů za instruktáž a parádní zkušenost. Určitě jsem na tom nestál naposledy. 🙂

Tak a teď si dáme volejbal sedících

Normálně se volejbal sedících hraje na klasický palubovce, ale Hanině se to zdálo málo zážitkový. Rozhodně jí přišlo lepší nechat si ten písek zadřít do všech koutů našich těl i protéz. Takže to vyšperkovala na beachvolejbal sedících. xD

Máme zamluvený dvě pískový hřiště kousek od rehábek a nikomu se tam ze začátku moc nechce. No nikomu. Já čekám zutej a připravenej na “zelenou” od protetika, že X3jka může do písku a rázem je ze mě labrador ve sněhu/blátě. Mám to potvrzený a tak skáču do písku a zkouším v něm chodit. Není to prdel! 😀 Teda je, ale jiná. Noha se boří a musí se na to myslet. Navíc už je dutý chodidlo plný písku, jak dětská bábovička a tím pádem i mnohem těžší.

Ostatní se zatím bojí o své protézy nebo toho, že se jim pod lůžko dostane písek. Tak si pinkáme jen tak ve stoje v pár lidech. Postupem času se nás ale na hřišti schází víc a začínáme hrát ve stoje přes síť. Jsou tu jedinci, kteří dokonce doskakují. 😀 Já se zatím jen naštvaně koukám na míče, který bych normálně odehrál, ale teď spadnou metr a půl vedle mě a já jen natáhnu ruku, jako by to snad stačilo. Kdyby se hrálo na body, tak bych snad i skočil. 🙂

I tak se nám podaří pár docela pěknejch výměn, který vypadaly, jako by je hráli nekryplíci. 🙂 Tady bych rád vypíchnul to, že i když má Hanina obě nohy, tak proti nám ve volejbale žádnou výhodu nemá. Nebo to jen hrála, že to fakt neumí. 😀

Dáme si jednu picí pauzu a “jdeme” na volejbal v sedě. Použitím slova “jdeme” si nejsem moc jistej, protože máme všichni sundaný nohy a většina z nás s sebou nemá ani berle, takže hopsáme. 

Hopsáme pískem. 

Pěkně vysilující. 

Na vedlejším hřišti se jim zatím povedla stáhnout síť trochu níž. Skoro jako na nohejbal, ale měla by bejt ještě o fous níž. Bohužel je zaseklá, tak to bude muset stačit. Výhoda beachvolejbalu sedících je, že si pod prdel můžete nahrabat hromádku a udělat se tak vyšší, než jste. xD

Docela se nám teď zdařilo vyburcovat zbytek lidí a sedáme si do kruhu, že se nějak rozpinkáme v sedě.

Přišla nám návštěva v podobě dvou hráčů (taky amputářů) volejbalu sedících, takže se dozvídáme něco o pravidlech, co se může a co ne.

Já osobně se navíc dozvídám, že jeden z nich je po operaci (přešívání svalů, úponů a odsekávání nárůstků – tedy téměř to samé, co čeká za chvilku mě) a už je to tři měsíce od jeho operace a ještě nebyl od tý doby v protéze. 🙁 Tyjo. Vzhledem k tomu, že za dva týdny jdu na tu operaci já, tak naivně věřím v maximálně šesti týdenní až dvouměsíční pauzu od chození, tak trochu znervózňuju. :/

Budiž mi útěchou, že on to měl nejspíš horší (atrofovaný svaly a tak). Amputářem je už mnoho let. To mě jen utvrzuje v tom, že amputace není jednorázovej zásah… je to na celej život. Kur*a.

Ale zpět k volejbalu. 🙂

Normálně se hraje na klasický palubovce, takže se dá i docela rozumně přesouvat po zemi rukama… Základem ale je, že při odehrání míče musí bejt zadek na zemi. Takže žádný zvedání se na “nohách” a podobně. Ještě je teda dovolená rybička dopředu. Nějak. Prej.

V písku se přesouvání sice taky dá tak nějak realizovat, ale zkuste si rukama hrábnout do písku, odstrčit se a pak nad hlavou odpálit míč těma opískovsnejma prackama, kterej čeká jen na to, až vám přistane do očí a do pusy…

Nebudu vám lhát. Písek jsme ze svejch končetin sypali ještě druhej den ráno na rozcvičce. Viď Andrzeji? 😀 Nejhorší byla svíčka. xD

Já byl během volejbalu i správcem hudby, takže jsem kromě hry musel dbát i na kvalitní hudební doprovod. A pokaždý, když jsem přes hodinky ovládal playlist, tak mi do obličeje přistál míč plnej písku. Za dobrotu, co?

Zajímalo by mě, jaký to je hrát volejbal na palubovce, kde se dá nějak rozumně přesouvat. Tak snad příště… 🙂

Když už jsem měl (doslova) plný zuby písku, rozhodl jsem se, že nohu rozeberu a vyčistím.

Víte, jak vypadá moje chodidlo pod tou imitací kůže? Tak valte bulvy!

Dost dobrý, ne? Terminátor hadr! 😀 Jenom se to v něm strašně, ale opakuju STRAŠNĚ smeká xD

Až Ottobock vymyslí nějakou gumu coby podrážku, tak tu hnusnou „gumově-skutečnou“ nohu zahodím 😀

Full-robot! Dobrou! 🙂

Líbí? sdílej… 🙂