Jedem na rugby!
Pro upřesnění. Jdeme na klasický rugby. Když jsem si teda z vlastní zvědavosti googlil, jak vypadá para rugby, tak je to spíš destruction derby s obrněnejma vozejkama. Míč do klína a srazit ostatní hráče jak kuželky.
Na stadionu, kde budem zkoušet “klasický” dvojnožkový rugby, jsme s Adamem první, tak si jdem sednout do klubovny – nasát atmosféru – a co čert nechtěl, měli tam pivo. Takže nasáváme i jedno předtréninkový. 🙂 Potkali jsme tam i naše průvodce dnešním vozembouchovým zážitkem. Kačku a Filipa.
Posloucháme o historii a pravidlech rugby. Samozřejmě nás zajímaj i rozdíly mezi americkým fotbalem a rugby. Kromě šišatýho míče to jsou dvě sakramentsky odlišný hry, ale na detaily se mě nikdo už radši neptejte. 🙂 Prej nám i ukážou všehny typický prvky hry jako jsou skládka, mlejn, házení outu a kop.
Začínáme házením. V rugby se hází zásadně spodem. Taky se nikdy nesmí nahrát směrem dopředu. Není to taková prdel hodit to spodem razantně, a přesto přesně. A to na to máme klid a nemusíme se koukat, kde se proti nám valej ti 130kilový řízci, kteří nás chtěj složit.
Pak k nám Filip přináší dva válce. Vypadá to jak boxovací pytel. To znamená, že jdeme na skládku. Tak se říká sundání protivníka v rugby. Musí se chytnout od pasu níž, jinak je to e-e velký špatný.
Kluci z A teamu nám pak přicházej ukázat, jak vypadá mlýn, skládka a out v reálu. Wow!
Hlavně ten mlejn! Dvanáct velkejch a silnejch chlapů se do sebe zaklesne (nemálo z nich má při tom hlavu mezi zadky před sebou stojících hráčů) a ta síla a intenzita je cejtit i ve vzduchu. Trička se trhaj. Spodky se zařezávaj. Tráva odlítává.
Jdem na tribunu koukat na jejich trénink a nějaká dobrá duše objednala pizzu. 😀
Slušnej první den. Večer pátrám u sestřiček, jestli už bych mohl dostat nějakej papír se seznamem procedur na další den. Prej jo, jen ho vytisknout.
Jenže jim nějak nejde internet, takže nic nebude.
Další den.
Budím se a na stole mám seznam procedur. Žádná individuální fyzioterapie? Jakto? Má ji každej. :/ Jinak tam jsou skupinový cvičení, bazén, vana (hydromasáž celýho těla) a posilovna (bez vedení). Ale ta fyzio, sakra. Těšil jsem se, že mě tu nějaká terapeutka pořádně zvohejbá.
Hanina se do toho naštěstí vložila a zjistí, kdo mě má na starosti.
Zjistila to velmi rychle. Nikdo mě nemá na starosti. Můj nestandardní příchod vyvolal takovej zmatek v systému, že se se mnou prostě nepočítá. 😀
Takže další den bez fyzio. Ale zejtra. Zejtra už to určitě vyjde.
V 9 ráno začínáme společným cvičením na karimatkách venku. S reproduktorkem a motivační hudbou, která se vám postupem času dostane pod kůži. Dodnes, když slyším některý hitovky, tak začínám vytahovat krk a jdu pozdravit slunce.
Vždycky po skončení hlavních denních procedur se sejdem na lavičkách a pijeme kafe, pokuřujeme (já ne!) a debatujeme o slastech a strastech našich životů. A vlastně tak začínaj naše sociálně tmelící procedury. Snažím se postupně zapamatovat jména ostatních, ale v týhle disciplíně jsem fakt marnej. Nicméně je děsně vtipný, jak si všichni porovnáváme lůžka, protézy a vlastně celý sestavy. Předáváme si zkušenosti a doporučujeme si, jaký pantofle z protézy nepadaj a tak. xD Rady k nezaplacení.
Co člověk, to příběh. Většinou dost silnej příběh. Máme tady všechny typy beznožek. Někomu chybí kotník, jinýmu oba, někdo má jedno koleno a další ani jedno. Něco vzniklo jako následek nehody, něco jako nemoc a něco jako zanedbání nebo pochybení doktorů, bohužel. A pak je tady Adam. Můj spolubydla, kterej se s tím narodil. Takže se mezi nás vlastně nepočítá. 😀 Ale protože by brečel, tak ho mezi sebe berem.
Dobrou. Zejtra jdem na paddleboardy.
Líbí? sdílej… 🙂
Nebojte se nechat mi tu nějakej ten komentář :)