Geniumko jsem si odzkoušel a je boží, mám se fakt na co těšit. Škoda, že jsem ho vrátil, teď jsem zpět na polofunkčním Kenevu (důchodcovský koleno) a jelikož ho mám za chvilku vracet, tak jsem odmítl odevzdat ho na servis a radši s ním budu ten měsíc ještě brázdit pardubický chodníky, aby mi náhodou něco neuteklo. Protetik mě straší, že jakmile se postavím na mechanický koleno, který mám ofiko od pojišťovny (a který jsem nikdy neviděl) tak se slušně řečeno poseru. Ale já se na něj trochu těším. Protože jen díky tomu zjistím, jak úžasný tyhle bionický věci jsou. Třeba to je přeceňovaný, žejo?
Přihlásil jsem se na jednodenní akci v rehabilitační klinice v Malvazinkách “Fitness den pro amputované”. 😀 Kromě instruktáže správný chůze (kterou fest potřebuju) mě tam čeká nějaký cvičení a hlavně setkání s dalšíma amputářema. Kromě toho tam mám schůzku s Tomášem, PR manažerem z Otto Bocku, a zkusíme spolu něco upéct. Respektive už trochu pečeme, ale chceme se i vidět. 🙂
Večer před akcí jsem přijel k bráchovi do Prahy, abych to pak měl blíž, až mě tam poveze. xD Na sobě mám tričko od něj, který jsem teda měl dostat pod stromeček, ale on ho nějak zapomněl zabalit. Zapomněl… jasně.
Je ráno! Jde se amputovaně cvičit!
Přicházím do tělocvičny, kde to bude probíhat. Neznám nikoho. Ale! Někdo zná mne! 🙂
Hlásí se ke mně Kuba, amputář v levým stehně. Kdyby měl moji velikost nohy, tak si můžeme společně kupovat boty na běhání. Bohužel nemá. Kuba mi už dřív komentoval nějakou fotku, kde jsem si stěžoval, jak strejda pacholeg vypadá, že prej každej stehenní pahejl vypadá na svém konci jak prdel. Má pravdu ten chlapec. Teda alespoň prozatím. S tím svým mám velký plány a ještě dobudeme slávu v modelingu. Lehkej botox, sem tam plastika a nějakej dost účinnej krém na vrásky (počítá se cca centimetr hlubokej záhyb kůže ještě jako vráska?) a bude vyhráno.
Je nás tu dost. Očumuju všem nohy. Respektive to, co tam maj místo nohou. Spoustu mechanickejch kloubů, sem tam nějaký C-leg. Věkově to tu je od dětí po seniory.
Rozdělujeme se na dvě skupiny. Jedna si jde dát vedle do tělocvičny kruháč a druhá opičí překážkovou dráhu.
Začínám kruháčem.
30 minut a jsem rád, že končíme. Cviky jsem si dělal těžší a úroveň propocenýho trička tomu snad odpovídá.
Střídání a jde se chodit.
Dělám pár kroků po “překážkový” dráze a jsem před jednou překážkou, kterou je potřeba překročit. Instruktorka Hanka na mě kouká a pak mi řekne, že moje koleno umí přes překážku přejít elegantněji. Stačí rychle kopnout dopředu a koleno se zalomí. Ty vole! 😀 tohle mi do teď (přes 5 měsíců) nikdo neřekl. To je gamechanger. No. Né zas tak velkej objev to asi není, ale dovedu si představit místa, kde by mi to pomohlo a doteď jsem to dělal daleko krkolomnějc. 🙂
Dochodíme a čeká nás jóga. Spíš bych to nazval jako lekci dýchání, ale i to je prej důležitý. Dýchat. Pomáhá to přežít den. 🙂
Přednášky. Bože. Teď nám začnou prodávat hrnce… Já věděl, že když je něco zadarmo, tak to je podvod.
Tak hrnce to nejsou. Posloucháme o tom, jak nás v zimě chtěj vzít na svahy a naučit nás lyžovat! 🙂
Další na řadě je taková psychologicko-terapeutická vložka. Přednáší amputářka. O tom, že je v pořádku mít z našich kosmetických nedostatků občas blbou náladu. Hlavně se o tom nebát mluvit.
Oběd a jde se plavat! Jestli jdem do bazénu všichni, co tu jsou, to tam bude docela plno a při šlapání vody do sebe budem kopat (vtip). xD
Pod vodou pak vznikla jedna parádní fotka.
6. ročník setkání milovníků koupání se žraloky.
Tak blbneme ve vodě. Cvičíme stabilitu. Učíme se taneček. V největším rytmu vášně, kdy tančím i mimickejma svalama v obličeji najednou vidím v obecenstvu Tomáše. Skvělý. Teď, když vidí, jakej jsem magor se mnou nebude chtít nic mít a seberou mi vše s logem Otto Bock. 😀
Lezu z vody, zdravíme se a potkáme se později, až to tady skončí. V šatně to je samá noha. Doslova. A přitom každá jiná. To bych si spíš vzal omylem cizí žabky než cizí nohu. Naštěstí.
Fitness den pro amputované končí. Získal jsem dost informací ohledně invalidního důchodu, žádostech na pojišťovnu ohledně c-leg kolene. A hlavně jsem poznal nové robolidi. 🙂
S Tomášem sedíme na chodbě kliniky a povídáme si o tom, co by šlo společně podniknout. Oťukává si mě, do čeho všeho jsem ochotnej jít. Když na vše bez rozmejšlení odpovídám, že jasně, asi mu dochází že mě neodradí. 🙂
Budu závodit za Otto Bock. 😍
Dobrou.
Líbí? sdílej… 🙂
Nebojte se nechat mi tu nějakej ten komentář :)