DEN 200 – GENIUM DAY – Testování kolene Genium a dvou chodidel!

Na tenhle den jsem upíral svou pozornost hodně dlouho. Doufal jsem, že to bude začátkem ledna, ale nakonec to proběhne až dnes. Desátýho února. Dvoustej den od nehody. Čím víc se termín blížil, tím víc jsem byl nervózní. Tuhle noc jsem skoro nespal a nebylo to jen proto, že se mi do bytu dobýval vítr. Bude to koleno znatelně lepší než kenevo, který mám na noze teď? Posune mě to někam? Chci Genium X3 nebo mi stačí „obyčejný“ Genium? Je v tom velkej cenovej rozdíl…

Genium i Genium X3 papírově zvládaj obě stejný aktivity. Genium X3 má navrch designem, odolností a vodotěsností. Ale maj tyhle vlastnosti “navíc” cenu několika stovek tisíc? Opravdu utratím “cizí” peníze za možnost šlápnout/skočit s ní do vody? (čti “někde se se seriózníma turistama vylejt a spát pod hvězdama…” 😀 ).

Svou povahou “mlčeti zlato” si často způsobím nepříjemný překvapení. Jednoduše se nezeptám na zásadní věc a předpokládám, nebo si spíš vysním, jak to asi bude probíhat. 

Nezeptal jsem se, na jak dlouho mi protézu půjčej a automaticky jsem předpokládal, že mi ji nechaj alespoň týden. Ať ji vezmu ven, do přírody, na kolo, na běžeckej pás. Ať si zkouším přepínat módy. Ať se naučím chodit po schodech. Prostě ať jí dám co proto…

Přicházím na protetiku a kvůli včerejšímu orkánu, maj protetici z Otto bocku zpoždění. Ale nijak zásadní. Čekám půl hoďky a objevujou se ve dveřích. Sundávám si “starou” nohu a odnášej ji dolů. 

Ještě za nima volám do chodby, že to Kenevo (důchodcovský koleno), co mám aktuálně zapůjčený, dělá nějaký divný zvuky a podlamuje se. Prý se na to podívaj.

Vracej se po pár minutách. Na stehenním lůžku mám namontovaný koleno Genium.

Dostávám i novej liner a dozvídám se, že Otto bock chystá nějakou novou verzi lineru z lepší tkaniny. Očividně nejsem jedinej, komu to vydrží jen pár týdnů. Takže jakmile bude uvolněnej k testování, rovnou mi ho objednaj, ať to prubnu. 

Protetik mi stříhá novej liner tak, aby seděl. Nasazuju liner a novou nohu!

Přes notebook mu (koleni) nastavujou nějaký parametry. Říkám jim aktuální váhu a vejšku. Program jim následně diktuje, jakej šroub povolit a jak nastavit úhly chodidla, kolene a tak.

“Tak běžte” najednou říká protetik. A já si připadám, jak kdybych se právě učil znovu chodit. Koleno neklade vůbec žádnej odpor a chodidlo okamžitě proletí švihovou fází a už už je připravený na položení. Na to ale nejsem z důchodcovský protézy ani trochu zvyklej já.

Mozek nevo*ebeš. Půl roku se učil chodit s něčím cizím a naučil se to. Naučil se všechny intervaly a zákonitosti. Jak se ta cizí věc pod zadkem chová, když udělám tohle nebo tamto.

A tohle je úplně jiný.

Je mi trapně, protože si připadám jak pochodující voják, co předkopává nohu, aby zvýraznil krok. Koukaj na mě tři páry očí a je mi to dost nepříjemný. Potím se nervozitou. Protetik mě povzbuzuje, ať jdu rychlejc. Tak zkouším chodit nejrychleji, jak to jde. Noha s tím nemá očividně žádnej problém. Problém je v hlavě. Vím, že to je jen o tom, sžít se s protézou a novejma vlastnostma, ale očividně to nedovedu tak rychle, abych šel přirozeně už tady a teď na chodbě. Tak se jim omlouvám, že to chce asi čas, ale že ten rozdíl cítím. Je to bomba a strašně se těším, až s ní budu naučenej stejně dobře jako s důchodcovskou.

Dál rázuju po chodbě tam a zpátky. Protetici mi říkaj, ať se nekoukám dolů, že ta noha tam je. Připravená k položení. Jenže hlava… Ta se musí ujistit očima 😀

Teď se mám zaměřit na chodidlo. Dal mi tam tvrdý. Heavy duty chodidlo. Mám z něj trochu pocit, jako bych měl na noze dřevák. Skoro nepruží. Měníme to za měkčí a to je znatelnej rozdíl. Teď to je jako šlapat po malinkatejch králíčkách a koťátkách.

Necháváme chození a.k.a. vojenskou přehlídku a jdeme zkusit schody. Stojím s nohama u sebe pod schodama a mám začít první schod s protézou napřed. Celej fígl je prej v tom, že mám udělat pohyb kyčlí (a nohou) jako kdybych stál tou pravou nohou na listu papíru a chtěl ho zakopnout za sebe. Noha tímhle pohybem pozná, že chci překonat nějakou překážku, zalomí se a pomocí gyroskopu se bude rovnat s povrchem “za překážkou”. Pozná, kdy ji položím na schod nebo za překážku. Zní to snadně, ne?

Ale mně to ku*va nejde! 😀

Odsunu pomyslnej papír dozadu, jenže noha zůstane pevně propnutá a při následnym švihu dopředu tou nohou kopnu do schodu, co je přede mnou. Nezalomila se mrcha. 

Protetik mi radí, ať nekoukám dolů. Ať ten pohyb dělám přirozeně. Mám chuť si začít nadávat. Místo toho v duchu nadávám jemu. 😀

Představuju si ostatní amputáře, jak tohle zvládaj na první dobrou a já se tady potím a ztrapňuju. xD

V protetice se hodně pracuje se sádrou a celá budova je pokrytá všudypřítomným prachem ze sádrování. Prach je na schodech, na zdech i klikách… 

A moje (černá) bota na pravý noze už má úplně bílou špičku, jak s ní pořád kopu do schodu před sebou. Koleno se mi podaří zalomit tak každej desátej pokus. To je velká bída. 

Protetik mi pořád říká, ať se nekoukám dolů. To trochu pomáhá, ale i tak to vyjde jen na jeden pokus z pěti. Protetička-asistentka jen tak pronesla, že jestli nemám zkusit udělat první krok zdravou nohou. Ještě než jsem to zkusil to protetik zamítl. Prej ne. A zrovna se mi jeden krok povedl. Když už se mi teď konečně podařilo tu nohu švihem dozadu zlomit a položit na schod před sebou, řekl jsem si, že ten krok nahoru udělám. Nejistě jsem se pravou nohou zapřel a udělal krok. 

Můj první krok pravou nohou do schodu jako “zdravej” člověk!!!!!!

A světe div se. Když jsem pak udělal krok zdravou nohou, tak ten následnej “speciální” aktivační pohyb pravou nohou byl daleko přirozenější a už jsem vyšel schody bez problémů. Takže asistentka měla dobrou připomínku a věřím, že jsem si mohl ušetřit tak půl litru potu… 😀

Musím si to zapamatovat, abych schody začínal vždy zdravou nohou. Věřím, že časem se to naučím i opačně, ale hlava chce čas…

Třikrát si dám schody. Nahoru i dolu. Zpocenej, ale šťastnej. Teď budu moct luxusně trénovat zadní stehno a prdelní svaly na schodech. 🙂

Jsem nahoře a koukáme na sebe s protetikama. Ptám se, co bude dál a očekávám, že se rozloučíme a dáme si termín, kdy se zase uvidíme.

“Běžte se projít ven na hoďku na dvě. Vyzkoušejte si to a vraťte se.” říká protetik z Otto bocku.

A mě se chopila úzkost. To koleno nebudu mít na testování! Nenechaj mi ho na měsíc. Ani na týden. Vlastně ani na den. Nemůžu ho zkusit ve fitku. Nemůžu se k němu připojit telefonem a zkoušet si režimy. Nevezmu ho na kolo. Nesžiju se s ním. Noha za milion a půl a rozhodnout se musím na základě krátký testovací jízdy…

Ono to tak vlastně asi je i u aut, tak co se divím…

Její kvality jsem si už teď vědom. Tak jako tak ji koupím, ale když vím, že vydrží šest let a pak se dost pravděpodobně odporoučí do křemíkovýho nebe, tak jsem chtěl nákup co nejvíc oddálit a ideálně se naučit chodit na nějaký testovací verzi.

Smlouvat nemá cenu a čas běží. Jdu se projít. Plnej smíšenejch pocitů. 

Přijel jsem jen v kraťasech, aby bylo nasazování protézy pohodlnější. Venku je pěkná kosa a občas sprchne. Obcházím párkrát blok. Jdu si koupit snídani do krámu. Noha funguje úžasně, já ne. Moje hlava pořád nechápe, že to chodidlo tam už prostě je, protože vůbec necejtí ten odpor, kterej důchodcovská vyvíjela vůči noze.

Až se s touhle naučím, tak třeba nebudu durch propocenej po deseti minutách svižný chůze.

Jsme spolu venku. Sami. Stačí sednout na bus a nikdy jim ji nevrátit. 😀

Je absolutně tichá. To je určitě taky “problém”. Mozek je zvyklej, že důchodcovskou slyšel ve švihový fázi, a tím pádem dobře věděl, kdy je chodidlo na místě. Tahle neudělá ani šum a je tam! 🙂

Vidím schody! Jdu trénovat schody. Bez drže. 

Vrací se mi sebevědomí, protože mi to jde parádně. Ta noha je geniální. Miluju ji.

Taky jsem si všiml, že koleno jde daleko víc ohnout. To, že si v protéze nikdy nekleknu na patu je bohužel fakt, ale tohle koleno mě pustí znatelně níž než to důchodcovský. Takže dřepy budou zase o trochu náročnější. Boží. 🙂

V klidu si to koleno prohlížím. 

Má na sobě pár šrámů, očividně to je půjčovací koleno. A je v tmavý barvě! Tu jsem ani v jejich nabídce neviděl. Na netu maj jen divnou béžovo zlatou a šedo-hnědou. Tahle nevypadá vůbec zle. Mám rád černou! A Genium X3 vypadá ještě úchvatnějc. Teda podle fotek.

V hlavě se mi pořád honí dilema ohledně volby kolene. Genium nebo Genium X3. To je 1,35 vs. 1,75 mega. Plus mínus.

Větší odolnost, vodotěsnost, design. To jsou jediný tři výhody X3jky. Stojej za ten cenovej rozdíl? Můžu takhle naložit s cizíma penězma? To je šílený. X3 byl můj sen. Ale v chození maj úplně stejný funkce. Design pořeším 3D tiskárnou, fólií nebo obojím. Achjo. 😀

Ještě dost sázím na běhací protézu. Ta by měla bejt hodně odolná. Netuším, jak se s ní bude obyčejně chodit. Ale asi by to taky mělo jít, ne?

Vracím se k protetikům. Trochu zoufalej, že se s tím skvostem budu loučit. Sundávám nohu. Říkám pocity a už odnášej nohu do sklepení. Doufám, že ji zejtra bude zkoušet někdo další a nebude jen tak ležet v regálu a sbírat prach.

Vracej se s mou důchodcovskou. Nasazuju ji. Oprava prej možná je, ale ne na místě. 

Zavzdušnila se hydraulika. To jsem si i myslel. Jsem moc aktivní. Tahle noha je pro stupeň aktivity jedna… Maximáně dvě. To odpovídá pohybu po bezbariérovym bytu a venčení jorkšíra po chodnících. Pokud si protetici prohlížej nějaký statistický data z kolene a viděj můj průměrnej počet kroků na den a tempo chůze, musí jim bejt jasný, že s ní dělám úplně jiný věci, než na který byla vyrobena. 

Každopádně… Můžou to poslat do servisu, ale mám ji už jen na měsíc, tak jestli to radši nedochodím. Mám se rozhodnout.

Ze zkušenosti vím, že kvůli vadě se koleno občas podlomí, protože uzamknutí už není natvrdo. Kvůli vzduchový bublině v hydraulice tam teď je takový nejistý pružení. A dělá rámus při chůzi.

Znamenalo by to dát si místo bionickýho kolene nějaký mechanický. Jedna moje část to chce strašně moc zkusit. Abych věděl, jak moc mi elektronika usnadnila chůzi. Ale druhá, ta rozumná to zatrhla. Mám poslední měsíc, užijme si ho. I tak ale doufám, že si mechanickou někdy zkusím, ať mám srovnání.

Takže servis nebude. Odejdu s ní domů a ten měsíc se s ní ještě budu doma muchlovat.

Z dnešního dne mám pocit, že mi protetik spíš doporučuje obyčejný Genium… Pokud vyloženě neplánuju vodní sporty. Což vyloženě neplánuju. Ale chci jet na vodu. Paddlovat. Chci spát pod širákem. Chci zkusit všechno možný… a nechci bejt omezenej. Chci na dovolený skočit do laguny pod vodopádem a nemuset předtím sundávat nohu… 🙂

Chci X3jku. Miluju ji od prvního videa, kdy jsem ji viděl.

Čau.

Líbí? sdílej… 🙂