“Tak běžte” najednou říká protetik. A já si připadám, jak kdybych se právě učil znovu chodit. Koleno neklade vůbec žádnej odpor a chodidlo okamžitě proletí švihovou fází a už už je připravený na položení. Na to ale nejsem z důchodcovský protézy ani trochu zvyklej já.

Mozek nevo*ebeš. Půl roku se učil chodit s něčím cizím a naučil se to. Naučil se všechny intervaly a zákonitosti. Jak se ta cizí věc pod zadkem chová, když udělám tohle nebo tamto.

A tohle je úplně jiný.

Je mi trapně, protože si připadám jak pochodující voják, co předkopává nohu, aby zvýraznil krok. Koukaj na mě tři páry očí a je mi to dost nepříjemný. Potím se nervozitou. Protetik mě povzbuzuje, ať jdu rychlejc. Tak zkouším chodit nejrychleji, jak to jde. Noha s tím nemá očividně žádnej problém. Problém je v hlavě. Vím, že to je jen o tom, sžít se s protézou a novejma vlastnostma, ale očividně to nedovedu tak rychle, abych šel přirozeně už tady a teď na chodbě. Tak se jim omlouvám, že to chce asi čas, ale že ten rozdíl cítím. Je to bomba a strašně se těším, až s ní budu naučenej stejně dobře jako s důchodcovskou.

Dál rázuju po chodbě tam a zpátky. Protetici mi říkaj, ať se nekoukám dolů, že ta noha tam je. Připravená k položení. Jenže hlava… Ta se musí ujistit očima 😀

Teď se mám zaměřit na chodidlo. Dal mi tam tvrdý. Heavy duty chodidlo. Mám z něj trochu pocit, jako bych měl na noze dřevák. Skoro nepruží. Měníme to za měkčí a to je znatelnej rozdíl. Teď to je jako šlapat po malinkatejch králíčkách a koťátkách.

Necháváme chození a.k.a. vojenskou přehlídku a jdeme zkusit schody. Stojím s nohama u sebe pod schodama a mám začít první schod s protézou napřed. Celej fígl je prej v tom, že mám udělat pohyb kyčlí (a nohou) jako kdybych stál tou pravou nohou na listu papíru a chtěl ho zakopnout za sebe. Noha tímhle pohybem pozná, že chci překonat nějakou překážku, zalomí se a pomocí gyroskopu se bude rovnat s povrchem “za překážkou”. Pozná, kdy ji položím na schod nebo za překážku. Zní to snadně, ne?

Ale mně to ku*va nejde! 😀

Odsunu pomyslnej papír dozadu, jenže noha zůstane pevně propnutá a při následnym švihu dopředu tou nohou kopnu do schodu, co je přede mnou. Nezalomila se mrcha. 

Protetik mi radí, ať nekoukám dolů. Ať ten pohyb dělám přirozeně. Mám chuť si začít nadávat. Místo toho v duchu nadávám jemu. 😀

Představuju si ostatní amputáře, jak tohle zvládaj na první dobrou a já se tady potím a ztrapňuju. xD

V protetice se hodně pracuje se sádrou a celá budova je pokrytá všudypřítomným prachem ze sádrování. Prach je na schodech, na zdech i klikách… 

A moje (černá) bota na pravý noze už má úplně bílou špičku, jak s ní pořád kopu do schodu před sebou. Koleno se mi podaří zalomit tak každej desátej pokus. To je velká bída. 

Protetik mi pořád říká, ať se nekoukám dolů. To trochu pomáhá, ale i tak to vyjde jen na jeden pokus z pěti. Protetička-asistentka jen tak pronesla, že jestli nemám zkusit udělat první krok zdravou nohou. Ještě než jsem to zkusil to protetik zamítl. Prej ne. A zrovna se mi jeden krok povedl. Když už se mi teď konečně podařilo tu nohu švihem dozadu zlomit a položit na schod před sebou, řekl jsem si, že ten krok nahoru udělám. Nejistě jsem se pravou nohou zapřel a udělal krok. 

Můj první krok pravou nohou do schodu jako “zdravej” člověk!!!!!!

A světe div se. Když jsem pak udělal krok zdravou nohou, tak ten následnej “speciální” aktivační pohyb pravou nohou byl daleko přirozenější a už jsem vyšel schody bez problémů. Takže asistentka měla dobrou připomínku a věřím, že jsem si mohl ušetřit tak půl litru potu… 😀

Musím si to zapamatovat, abych schody začínal vždy zdravou nohou. Věřím, že časem se to naučím i opačně, ale hlava chce čas…

Třikrát si dám schody. Nahoru i dolu. Zpocenej, ale šťastnej. Teď budu moct luxusně trénovat zadní stehno a prdelní svaly na schodech. 🙂

Jsem nahoře a koukáme na sebe s protetikama. Ptám se, co bude dál a očekávám, že se rozloučíme a dáme si termín, kdy se zase uvidíme.

“Běžte se projít ven na hoďku na dvě. Vyzkoušejte si to a vraťte se.” říká protetik z Otto bocku.

A mě se chopila úzkost. To koleno nebudu mít na testování! Nenechaj mi ho na měsíc. Ani na týden. Vlastně ani na den. Nemůžu ho zkusit ve fitku. Nemůžu se k němu připojit telefonem a zkoušet si režimy. Nevezmu ho na kolo. Nesžiju se s ním. Noha za milion a půl a rozhodnout se musím na základě krátký testovací jízdy…

Ono to tak vlastně asi je i u aut, tak co se divím…

Její kvality jsem si už teď vědom. Tak jako tak ji koupím, ale když vím, že vydrží šest let a pak se dost pravděpodobně odporoučí do křemíkovýho nebe, tak jsem chtěl nákup co nejvíc oddálit a ideálně se naučit chodit na nějaký testovací verzi.

Smlouvat nemá cenu a čas běží. Jdu se projít. Plnej smíšenejch pocitů. 

Přijel jsem jen v kraťasech, aby bylo nasazování protézy pohodlnější. Venku je pěkná kosa a občas sprchne. Obcházím párkrát blok. Jdu si koupit snídani do krámu. Noha funguje úžasně, já ne. Moje hlava pořád nechápe, že to chodidlo tam už prostě je, protože vůbec necejtí ten odpor, kterej důchodcovská vyvíjela vůči noze.

Až se s touhle naučím, tak třeba nebudu durch propocenej po deseti minutách svižný chůze.