DEN 99 – Šek, pět kilásků a vlastní emotikona

Jsme jak na trní. Kačka má dnes kontrolu, která nám řekne, jak to srůstá a zda už může začít chodit na tu pravou nohu. 

Přišla mi fotka z dobročinný pekárny. Nějak nechápu, jak jsem tam tu ruku vyšponoval, ale řeklo se fotka v objetí, tak jsem objímal.

Kačka má být v osm ráno ve fakultce na kontrole a jede tam s ní i můj bejvalej spoluležník. Takže logicky ambulance, která je tam má na tu osmou hodit, pro ně přijíždí už kolem půl desátý. 

Po jejich včasným příjezdu tam už doktor, který je měl zkontrolovat, nebyl. Byl odvolanej na sál. Takže prej maj přijet odpoledne. Ale že si teda udělaj alespoň rentgen. Mezitím Petr (ten druhej, co jel s Kačkou) skočil pro várku kebabů k obědu. 

Přinesl je do čekárny a jen to snědli, chystali se k odchodu. Naštěstí ve dveřích potkali doktora. Měl zrovna mezi operacema, ale vzal je.

A tady je verdikt.

Podle snímků se to hojí správně, ale našlapovat na tu nohu ještě dovoleno nemá. Škoda. V to jsme tak nějak všichni doufali. Podle lékařský zprávy je postavení kostí správný, ale ještě to není zhojeno. Předpokládanej termín, odkdy bude moct Kačka na nohu začít našlapovat, je za cca dva měsíce. Doporučuje jako další rehabilitační ústav Kladruby. Jenže tam se nám ji zatím nepodařilo sehnat místo. Takže za čtyři dny ji dostanu domů. Do domácí péče. Tyjo. To je slušnej systém.

Mě dnes čeká slavnostní předání daru od Foxconn(u), respektive jeho zaměstnanců. Mamka tam dlouhá léta pracovala a její nejbližší kolegové Jirka, Aleš, Lucka a Veronika četli blogýsek a tak nějak vymejšleli, co by mohli udělat. Nakonec se rozhodli uspořádat akci “Každej někdy potřebuje podat pomocnou ruku, akorát pacholek potřebuje nohu”. 😀

Několikrát se tam prej interně prohnal náš příběh s odkazem na web. Zaměstnanci pak mohli přispět libovolnou částkou na náš transparentní účet s variabilním symbolem 27 (proč 27? Nevím). Jen od zaměstnanců se ale takhle na účtě sešlo neuvěřitelných (téměř) sto tisíc. Wow.

Dopoledne volám do autoškoly a zjišťuju, co mě čeká ohledně řízení auta a motorky. S motorkou nemaj ponětí, ale abych mohl dál řídit auto, tak musím absolvovat kondiční jízdu s upraveným autem. Buď automat s přidělaným plynovým pedálem doleva od brzdy nebo auto na ruční řízení. Chtěl bych si zkusit obojí. Tak či tak dostanu do řidičáku nějaký harmonizační kódy a už nikdy nebudu moct řídit auto, který je nebude splňovat. 

Takže sbohem auto z autopůjčovny kdesi na dovolený. Moc si nedovedu představit, že bych na dovče nebyl ten, kdo řídí. Vždycky jsem to byl já. Vždycky.

Zatím se teda domlouváme, že si jízdu domluvím, až to budu potřebovat řešit. Není kam spěchat.

Z prodejny zdravotnickejch potřeb mi volaj, že vozejk bude až odpoledne. Tak jsem trochu nas*anej, protože odpoledne už něco mám a nemám tam ani koho poslat. A Kačka v pondělí ráno přijíždí. Tak snad to nějak vymyslíme, nebo to snad při nejhorším zmákne o berlích.

Kousek po jedný mě vyzvedává ségra s mamkou. Hned se do mě Lenka pouští, co to mám na sobě za model (myslí ohrnutý kalhoty). To mě celkem štve, protože mně se to takhle líbí. Posuďte sami. Nejen, že ta noha vypadá krutopřísně, ale dokud neumím chodit tak jako dřív, tak lidi jsou tak nějak ohleduplnější v mým okolí, když to viděj.

Přijíždíme do areálu společnosti a parkujeme pár kroků od kavárny, kde se to celý má odehrát. Prej formou meet & greet. Vyndáváme kytku a napečený koláčky. Děkuju mami. :-* Dlužím ti toho zase o tři mraky víc. 

V kavárně si já i ségra dáváme míchanej ovocnej drink s názvem “antistress” a mamka zázvorovej čaj. Z drinku mě trochu škrábe v krku a stres to tak spíš vyvolává než zahání. Na druhou stranu se věnuju chrčení a chrchlání a nemusím tak myslet na to, že jsem vlastně nervózní z blížícího se meet & greetování. Takže dobrý.

Přichází Verča, hlavní viník týhle akce. Nabízí tykání a chvilku s náma sedí u čaje a stress drinků. Odvádí nás do blízký zasedačky, která vypadá jak obývák s véééélkým stolem. A po chvilce se začnou rojit další a další lidi. Verča je představuje chvilku anglicky a chvilku česky. Když už to vypadá, že se do místnosti víc lidí nevejde, tak se Alan (jednatel) zeptá, zda umím anglicky a po mým kývnutím, že teda jo, rozjíždí svou řeč o týhle akci. Jak vznikla, co by rád se mnou dál podnikl (uvidíme!) a že doufá, že ten optimismus a životní elán budu dál a dál šířit. O našem příběhu mu prý každý večer vypráví jeho partnerka, takže je dobře obeznámenej se vším, co je zatím zveřejněný.

A přichází chvíle, kdy mi chtějí předat symbolický šek s částkou, kterou prej doposud ví snad jen pět lidí ve společnosti. Rovnáme se do řady. Dělám vše pro to, abych částku neviděl dřív, než mi ji chtěj odhalit. Pak najednou Verča zavelí, nejdřív to ukážeme Jirkovi a pak to otočíme na všechny. V tu chvíli mi před obličej dala tohle:

Já vytřeštil oči a otevřel hubu. Víc jsem v tu chvíli nedokázal. Pak se to otočilo na ostatní a údiv se roznesl i mezi ně. A pak se spustil potlesk. A tleskal jsem i já. Děkuju. Děkuju všem. Pak přišlo focení a povídání si. Nakonec odcházíme dost naměkko. 

Dnešní den mě posunul o pořádnej skok blíž k bionický noze.

Odpoledne, když mě ségra vyhazuje doma, tak jsem ještě úplně nabitej energií a nechce se mi gaučovat. Jdu chodit.

Pět kilásků! Jsou dny, kdy se chodí dobře. Jenže pak tu jsou dny, kdy to prostě nejde. Bolí to a píchá. Tlačí a škrábe. Jeden den pohoda a druhej velký opruzeniny a bolavý modřiny. A dneska se šlo dobře. Tričko mám skrz na skrz propocený. Sprcha a mrknout na sociální sítě. Jo a aktualizovat telefon.

TVL! Přidali mi do smajlíků nohu!

Škoda, že se většině lidí nezobrazuje správně.

Kamarád mi ještě večer posílá screen, že odkaz na můj blog je na roumenovi! Je mi jasný, že to nejspíš většina z vás nezná. Ale je to taková česká obdoba 9gagu a byly doby, kdy jsem tam trávil hodně času. A pokud neznáte ani 9gag, tak tenhle odstavec asi nemusíte vůbec číst. 😀

Pro dnešek vše. Brou.

Líbí? sdílej… 🙂