DEN 100 a 101 – Kroutím kyčlí, proč si něco neudělat a máme zabaleno

DEN 100

Poslední víkend o samotě. Venku je pěkně hnusně. Dneska to na chození nevypadá. Chmurno se odráží i na mojí náladě. Vytahuju z děcáku starou karimatku a zkouším si zacvičit na podlaze. To mě fakt nebaví. Radši bych se někde venku zavěšenej houpal jak opice a nebo obyčejně běhal. Tyhle sedlehy, přítahy na hrazdě a kliky jsou jen takový nutný zlo. Nic světobornýho. Na zadejchání to ale bohatě postačilo a dokonce dost cejtím ruce. Tak se rovnou svlékám a vše hážu do pračky k ostatnímu prádlu. Dávám to prát a jdu si sundat nohu, abych vypral i sebe ve vaně. Dám nohu do nabíječky, beru berle a málem nejsem schopnej udělat první krok. Nějak mi nedošlo, že když si moc unavím ruce při cvičení, tak mě ty ruce pak nebudou chtít nosit o berlích. Do koupelny jsem zvolil skákání. I potlesk byl.

Vylezu ze sprchy a v telefonu zpráva od mamky. Vařila nějaký dobrý jídlo a jako náhodou jí 6 porcí vyšlo navíc a zrovna je na cestě okolo, tak mi to hodí. Takovejch náhod, mami.

Kačka má dnes motodlahu přímo ve svý posteli. To je nadstandardní zacházení. Asi byla hodná.

Nebo tamní terapeuti tušej, že je průser, že jde domů a ne na nějakou navazující rehabilitaci. Tak se snažej alespoň nahnat nějaký cvičení.

Brácha s přítelkou dnes letěj do Ameriky. Doufám, že nakoupit dárečky. Příchod na letiště nenaplánovali tak časoúsporně jako tehdy ségra s Vojtou, takže odlet maj bez stresu s celkem nudnej. Šťastnej let přejem.

Kačka si už sehnala kamarádku, která k nám bude docházet a bude Kačku trápit i doma. Prej si zrovna dodělává magistra a učej se o amputacích. Tak jí předvedu svýho jizváka. Rádi budem zkušební panáci. Před naším vchodem je navíc handicap centrum, kam se dá snad docházet na nějaký procedury, tak tam určitě zajdem a zeptáme se co a jak. Když to fakt nepůjde, tak si sem vezmem nějakou pečovatelku. Uvidíme.

Dnešní oběd v rehabiliťáku byl prej tak dobrej, že si radši objednala pizzu. Nevypadá zle.

Odpoledne koukám z okna a vyjasňuje se. Jdu ven. Tentokrát nemám nikoho k ruce, takže beru sluchátka do uší, pouštím běhací playlist a vykračuju. Hrozně mě baví to každej den o trochu prodloužit. Ale prvních pár set metrů je skoro vždycky porod. Než si noha zvykne na intenzivní zatěžování. Po dvou kilometrech už ze mě lije. Sundávám čepici a rozepínám bundu, jenže pak se vidím ve výloze a čepici si radši zase nasazuju. Domů přicházím po docela rychlých pěti kilometrech. Šťastnej, že to mám za sebou, ale vyčerpanej.

Mamka mi vyčítá, že tu nohu tímhle tempem strhám, ale ona to kupodivu zatím docela dává. Musím to teda víc tahat kyčlema a díky tomu se mi vždycky směje ségra, jak je vykrucuju. Teď už je noha v nabíječce a chystám se do další dnešní sprchy. Do chatu si fňuknu, že bych se taky chtěl takhle rychle nabít energií.

Všechno má svoje řešení. Asi zůstanu u spánku a jídla.

Dobrou.

DEN 101

Půlnoc a tři minuty. V posteli koukám na nějakej seriál a zdá se mi, že je celkem chladno. V baráku nám totiž nějak centrálně regulujou topení, aby se přes noc netopilo i kdyby bylo topení puštěný na max. Takže to třeba kolem desátý večer přestane topit a ráno se to zase nějak spustí. Nevím, jak to funguje, asi magie. Každopádně mě napadlo, že skočím topení zapnout, ať se ráno probudím do tepla. Rozsvítil jsem světlo v ložnici a v pološeru jsem šel k hlavnímu topení, abych ho pořádně oroštoval. Jenže jsem berlí ťápl na padák. To je ten svinsky kluzkej kus igelitu, kterej mi v ideálním případě pomáhá dostat nohu do protézy, jenže teď slouží k něčemu úplně jinýmu. Berle po něm okamžitě odjela do háje a s ní i moje rovnováha. Křečovitě jsem se těch berlí držel a to byla asi největší chyba. Tím, že jsem je nestihl zahodit, tak jsem si pod berlí nechal prst a plnou vahou jsem na tu berli ještě dosedl. Prst se slušně skřípl mezi plovoučkou a berlí. Zařval jsem. Druhá berle sebou třískla o zem. Idiot, fakt. Po chvilce si uvědomuju, že je půlnoc a měl bych bejt tišší. V duchu se omlouvám sousedům. Padající berle jsou u mě docela běžný a věřím, že až tu bude Kačka, tak to bude dvakrát tak častější. Nemáme doma jedinej koberec. 😀

Jdu to zaspat. V prstu mi pulzuje.

O šest hodin později.

Dobré nedělní ráno.

Dneska musím uklidit. Fest. Jenže má to smysl? Kačka totiž bude prskat tak jako tak. Určitě řekne, že tady uhnijem. To je její oblíbená hláška. A moje “uklizeno” se tak úplně neshoduje s tím jejím.

Takže to chce plán. Vysaju. Umeju koupelnu. Přebytky nahážu do pokojů, aby nebyly vidět. Kuchyň nahážu do myčky. Ale to vše pozdějc. Jdu vyzvednout balík na poštu a stavit se do pojišťovny odevzdat nějaký potvrzení.

Odpoledne jedem za Kačkou a rovnou tam naberem věci, který už nebude potřebovat. Alespoň se s nima nebudem muset zejtra tahat. Nejdřív ale zábava! Ukazuje pohyby nohou, který před tejdnem ještě neuměla.