DEN 97 – Wishlist, hrníček a sorry Rimmere

Ráno začíná výtkou. Ségra píše, že je pomalu na čase si naplnit wishlisty.

Mamka se k ségře hned přidává. Je prej ráda, že to Lenka zmínila první, taky se na to už totiž chystala. Jenže mamka je jiná liga. Ona tu aplikaci zneužívá. Neakceptuje fakt, že slouží všem. Ona ji bere spíš jako svůj osobní nákupní seznam. Takže my si tam horko-těžko vymyslíme nějaký přáníčka (třeba můj wishlist je teď slušně narvanej) a mamka se přihlásí a všechny je zamluví pro sebe. Měl jsem to předpokládat a doprogramovat jí tam nějakej limit na zamluvený přání. Ty maminky, co?

V pátek budu mít k dispozici vozejk. Kačka svůj ani nedostane, takže ho vyzvednu pro ni. Poukaz na něj jsem dostal asi teprve před týdnem. Tři měsíce od nehody. Je jasný, že se vozík dá půjčit. Ale je smutný, že ho člověk od pojišťovny dostane za takovou dobu. Ještě smutnější je, že se mě nikdo neptal, jestli tenhle vozejk projede v našem bytě všude, kam je potřeba. Neprojede. Změnit jeho rozměr v poukazu by znamenalo novej proces žádání.

U Kačky v práci se rozhodli dát šéfovi podepsaný hrníčky. Dává si je prý na chalupě na plot. Tak jsem dostal za úkol nějakej Kačce dovézt. No a to by tomu nebylo, abych přivezl hrníček jen tak. Tak jsem s ním měl navíc švihnout o zem. Naschvál, ať se víc podobá Kačce. A jak naschvál se rozbil jen na dva kousky. A protože jsem ve své podstatě velmi línej tvor, tak to musí stačit. Znamená to totiž míň lepení. Další hod o zem by byl určitě katastrofální.

Teď jako by ten hrníček vypadl Kačce z oka nebo spíš z ruky. Zbytek si vytuní sama lihovkou. Taky se mě ptá, jak dopadl její batoh z nehody. Vím, že byl v kufru, takže teoreticky by mu nic bejt nemuselo. Když mi ho ale Pája přinesla, tak jsem docela čuměl.

Venku se už začne brzo stmívat a já se přesvědčuju, jestli se mi chce. No nechce. Mám nějakou lenošivou náladu. Ale vezmu to přes cukrárnu. Dneska už to na lehkej svetřík fakt není, tak beru jarní bundu. Po dvou kilometrech a jedný obrovský cookie s čokoládou to otáčím domů, aby se mi někde něco nestalo.

Po procházce jsem klasicky durch propocenej. Ale ještě si doma trošku zacvičím. Vyruší (zachrání) mě telefon, mamka. Už ani nevím, co chtěla, ale pauznul jsem kvůli tomu puštěnej seriál a po telefonátu šel rovnou do sprchy. Když z ní vylezu a zrovna hopsám jen s ručníkem přes rameno do ložnice pro čistý oblečení, tak se v obýváku kouknu na televizi a musím se tlemit.

A to jsem si dával teplou sprchu. Né studenou. Některejm lidem se prostě nezavděčíš. Když už jsem v tý nahotě, tak jsem dlouho nedokumentoval strejdu jizváka. Už se moc nemění. 

Škoda těch dvou faldíků, který vznikly přebytkem matroše na zadní straně stehna.

Dobrou.

Líbí? sdílej… 🙂