DEN 87 – Pachohůlka, tlumič a kalhoty

Noc byla hrozná. Naši v létě pořídili dost tvrdý matrace a to mi na bolavou nohu nějak nepomáhá, jsem zjistil. Asi bych se radši zanořil do něčeho měkčího. Navíc jsem tak stokrát vstával kvůli bolesti a abych se přetočil. O půl sedmý ráno to už vzdávám a když slyším zvuky zdola, že ani mamka už nespí, tak lezu z postele. Jenže. U postele byl takovej malej kobereček, aby mě nezábla nožka ráno po probuzení. Děkuju mami. 🙂 Nožka nezábla, ale berle mi po tom ujela a já se zastavil až o skříň. Od skříně pokračuju o berlích do koupelny, kde provedu očistu. Vracím se do pokoje. Vše za tmy, ať světlem neruším ostatní spáče. Sedám si na postel a naštvaně koukám na protézu. Večer, jak mě dole na gauči zabandážovaná noha bolela, tak jsem jí odmotal a sundal i liner a vše jsem tam nechal. 

Takže jdu (o berlích) po schodech dolů, zdravím se s mamkou, beru liner a hurá nahoru. Po “nasazení” protézy s padákem půjčeným od fyzio se ani náhodou nedostávám na její dno (dno protézy, ne fyzio). Chyběj mi tak 3 až 4 centimetry. S tím jsem počítal. Když totiž přes noc intenzivně nebandážuju nohu, tak ráno prostě nechodím. Hned. Noha oteče a do protézy se celá nenarve. A za čtyři dny mi maj dělat nový lůžko, protože tohle mi je “volný”. Jdu dolů po schodech se špatně nasazenou protézou a jistím se berlema, protože ty čtyři “nenasazený” centimetry na pravý noze jsou sakra nekomfortní a přímo vybízej k zakopnutí. Po zdolání poloviny schodů jsem zpozoroval mamku, jak mě ze dveří sleduje a asi čeká na první zavrávorání, aby mohla skočit mezi padajícího mě a ošklivě vyhlížející schody. Je báječná. Dost často jí hubuju, že se za mě snaží dělat věci, který by za bráchu a ségru nedělala. Taková ta přehnaná láska. Mami děkuju. :-*

K snídani si nedávám kafe, ale jen čaj. Kvůli bolesti se vyhejbám silný kávě, alkoholu a sladkostem. Tak nějak jsem vypozoroval, že dělaj bolest intenzivnější. No a mamčiny míchaný vajíčka, tentokrát obohacený slovenskou slaninou, určitě neodmítnu. To je žrádlo!

Po snídani jdu psát něco do deníku, protože chodit se s tím ještě nedá. Tak píšu a zatínám svaly na noze, aby se rychleji otlačila. Po půl hodině to zkouším znovu a tentokrát už jsem skoro na dně. S tím se dá chodit, paráda! Jdu si udělat kafe s mlíkem. Půl na půl. Rychle, dokud tu není ségra, aby mi vynadala, že ten hnus piju.

Když už jsou i ségra s přítelem vzhůru a po snídani, snažíme se z mamky vypáčit úkoly dne. Prostříhat nějakej stromokeř, svázat trávu, něco porovnat se zemí a dojet na benzínku pro béňo do kanystru pro sekačku.

Vybral jsem si prostříhat keř. Prej tam je blbej přístup, ale to mě neodradí. 

Když mamka vidí, jak se tam prodírám křovím, tak lituje, že tu práci vůbec zmínila, ale nakonec jsem se s tím, chvílema i na kolenou, porval.

Taky jsem objevil starou dřevěnou hůlku. Tak jsem ji obrousil a budu s ní frajeřit po městě.

Když je skoro všechno hotový, vstává brácha a jdem obědvat. Po o hurá za Kačkou do Hradce. S košíkem dobrot v ruce.

U Kačky sedíme na lavičce a povídáme si o víkendu. Nejvíc se bavíme o tom, jak se zatím vůbec neví nic o Kladrubech. Budou nebo ne? Pokud totiž správně počítáme, tak do deseti dnů ji odsud vyhoděj. V týdnu to musíme nějak pošoupnout. 

Na pokoji mi ještě ukazuje, jaký udělala pokroky. Nejdřív nohu a pak ruku. Takhle hezky ji ještě vytočenou neměla.

Doma jsem se vrhnul na řešení prdícího problému. Šel jsem na to vědecky. Začal jsem výpočtama. Pak nějakejma skicama.  Je to přeci jen fyzika. 

Jo. Narval jsem tam obyčejnou kuchyňskou chňapku IRIS z Ikey v páru za 49 korun a vyřešila mi problém u půlmilionový protézy.

Mám z toho nainstalovanýho anti-fart systému skutečně radost. Už nebudu trapně prdět a navíc, když někdo bude potřebovat podržet horkej brambor, tak já budu připravenej pomoct.

Jdu si zkusit kalhoty. Zepředu to vypadá, jako bych měl nohu. Z boku to je hnus. Stehno tlustý, lejtko tenoučký. A největší humáč přijde, když si s tím sednu. Tam je absence kolena úplně k pláči. Z tý fotky je mi dost mizerně. A to mě jako hodně věcí nechává chladným.

Takže kalhoty odkládám a zimu zvládnu v kraťasech.

Večer je bolest docela v pohodě. Respektive je stejná, jako když jsem bral prášky na bolest. To by šlo.

Dobrou.

Líbí? sdílej… 🙂

Facebook
Twitter
LinkedIn