DEN 86 – Žabí chůze, zahradní práce a držák na vidle

Včera v televizi dávali Osm hroznejch a končilo to až někdy brzo ráno, takže jsem šel spát pozdě a jak na potvoru mě v sedm ráno budil strejda fantom.

Jdu si pro nohu a říkám si, že bych ji mohl umejt. Přeci jen je teď moje a musím o ni trochu pečovat. Tak ji beru na rameno a hopsám do koupelny. Bojím se ji kompletně zmáchat, tak jen opatrně mokrou houbičkou. Jsem trochu na vážkách, jestli na to chodidlo vzít sprcháč nebo spíš nějakej čistič na lino. Je to spíš tělo nebo nábytek?

Během umejvání jsem zapomněl na fantomovky a můžu začít dál fungovat. Nasazuju nohu a koukám na tu mezeru mezi palcem a ukazováčkem. Je čas na žabky. Z toho by je v rehabilitačním jeblo, kdyby mě takhle potkali na chodbě.

Není to ale moc praktická obuv. Musím na patu nalepit suchej zip a na žabku protikus, aby to pořád nemělo tendenci se vyzout. Jo a dostal jsem přívěsek. Začíná to bejt slušná sbírka jednorožců.

Po snídani (v deset) chvilku cvičím a jdu si udělat “oběd”. Pak mě hned vyzvedávaj ségra s Vojtou a jedem na chalupu. Je tam potřeba vykonat nějaký zahradní práce před zazimováním. Původně se mi nechtělo, pak mi ale brácha vysvětlil, že se mi chce a že pojedu. Takže jedu a chce se mi. Po příjezdu nastává taková ta běžná klasika, kdy není možný se hned vrhnout na práci, protože nás mamka musí nejdřív nasytit a napojit. To, že jsem měl k obědu půl pytlíku nachos a pikantní dip, ji nepřesvědčilo. A po jídle nás ještě přemluvila ke kávě a moučníku. Naštěstí se během kávy už řeší nějaká ta práce. Sám sebe překvapuju, že se vrhám do zahradních úprav bez berle. Jen rejč, motyka a vidle.

Žádnej pád, vykopaný tři buksusy (?), hromada trsů trávy zbavena přebytečný hlíny a nekonečně košů s listím odnošenejch na kompost.

Maminka spokojená. My šťastní.

Jen tak mimochodem, umí vám vaše noha podržet vidle? Nemyslím si.

Kačka maká jinak. Chodítkuje. Došla pomocí něj na dlahu a zpět. To zahrnuje něco málo přes sto metrů chůze a schody. Ona teda jela výtahem, ale do tejdne dá s tím odrážedlem určitě i schody.

K večeři máme luxusní tatarák. Někdo se mi včera chlubil, že ho měl, a tak jsem na něj měl fakt chuť. To je paráda.

Po večeři se chvilku dohadujem, co budem dělat. Jestli dáme deskovku nebo jen pokec. Nakonec se na stole objevujou 4 flašky vína a jde se ochutnávat. Po chvilce se mamka lekne, že nemáme co jíst, tak zmizí v kuchyni. Chvilku se ozývá jen šustění, pak otočení knoflíku u sporáku, škrtnutí sirkou a zapálení plynu. Na bráchovu otázku, co tam (mamka) dělá, přichází jen odpověď, že nic. To nic tam ale dělá dost intenzivně už 10 minut, pak se vynoří mamka “s ničím” v ruce a na stole je najednou talíř se šunkou, sýrem a lehce osmahnutým sýrem halloumi. Jestli ho neznáte, dejte si ho. To je povrzáníčko mezi zubama. Pochopíte, až si to dáte do pusy.

V průběhu celýho večera ale celkem trpím. Nevím, jestli to je tou dnešní hyperaktivitou nebo vysazením prášků proti bolesti. Možná obojím. Protézu mám už dávno sundanou z nohy, a tak si ji alespoň můžu mnout a natřásat. Mamka mi neustále nabízí masáž, chtěla by pomoct. V deset to vzdávám a jdu to zaspat. Doufám, že rychle usnu. Ach, jak já se mýlil. Trochu lituju toho abstinování. 

Brou.

Líbí? sdílej… 🙂

Facebook
Twitter
LinkedIn