DEN 85 – Loučení, focení a madla

V noci jsem se tak 30x probudil a vždy se několikrát převalil z jednoho boku na druhej. Nic nepomohlo. Všechno bylo nepohodlný. Bolela mě hlava, přitom piju dost. Mám asi i zimnici. Ráno to oznamuju tý samý sestře, co mi dva dny zpět navrhla, ať kašlu na zaldiar, a jen mi zopakuje, ať víc piju. Brufen nebude. Neva, dám si ho doma. Dneska mi totiž dávaj sbohem a netuším, co mě čeká dál. 

Balím věci do tašek a připravuju se na výstupní pohovor s doktorem. Po vizitě se se mnou přichází rozloučit moje fyzio. Úžasná Evička. Děkuju jí za všechno. Za to, jak mě vedla celou rehabilitací a dávala mi péči, o kterou jsem si neřekl, ale kterou jsem potřeboval a ona to věděla. Vždycky to nějak vycítila. Člověk na správném místě.

Jdu k doktorovi. Podepíšu pár papírů a dostáváme se k otázce mojí další rehabilitace. Na jaře. Padá mi čelist. Že si mě někdy na jaře sami zavolaj. Takže je to pravda. Jdu domů. Do péče mojí praktický doktorky. Mám jít do práce? Mám bejt na neschopence s těma pitomejma vycházkama? Děkuju mu za to, že mi tady vyšli tolik vstříc a že jsem rád, že jsem šel k nim.

Než pro mě přijede odvoz, jsem s Kačkou. Na chodbě jede skoro jak nahá. Po hrozně dlouhý době má totiž odhalený nohy.

Doprovázím Kačku na dlahu, kde strávíme poslední chvilky spolu na rehabilitační klinice. Pak už budu jen návštěva. Sedím na jejím vozíku, koukám na Kaččinu odhalenou nohu a zkoumám jizvy. Kotník má ještě obvázanej, ale prej ho pravidelně převazujou, tak není problém mi ho vyfotit. Zajímá mě, co má pod obvazem.

Jedu domů. První věc, co udělám, je paralen. Je to neuvěřitelný, ale do pár minut bolest hlavy odchází. Nastupujou křeče v břiše a průjem. Yaaaay!

S nasazenou nohou se pouštím do úklidu. Chodím doma v botách, protože se stejně chystám vysát a možná i vytřít. Peru, zapínám myčku, ve který je nádobí z minulýho víkendu, a letím na poštu vyzvednout nějakou zásilku.

Při úklidu jsem v chodbě objevil novinku. Pytel s věcma z nehody a helmy. Musím to všechno nafotit pro pojišťovnu. Bundy, páteřáky, chrániče. To vše je poškozený jen od záchranářů, jak nás z toho vystříhávali, když se báli, že máme něco i s páteří, jinak od pádu samotnýho to je možná jen lehce odřený na pár místech. Ale beru do ruky Kaččinu helmu a vidím, jak je naprasklá skořepina. To by vysvětlovalo ten otřes mozku. Tak fotím její stav. Na jednom místě je i krapet odřená. Hledí samozřejmě upadlo při pádu. 

Pak beru do ruky svou helmu a s otevřenou hubou na ni zírám. Než udělám fotku, tak uběhne dobrejch pět minut. Asi není třeba nic dál psát. Pokochejte se i vy.

Internety jsou plný daleko víc ošoupanejch helem, ale tohle je MOJE helma. V ní byla MOJE hlava. Ty vole. Nelíbí. Nu což. Na pole bude dobrá. Umeju ji od sorpčních materiálů a nechám si ji na památku. Dofoceno.

Přichází zpráva od Kačky. Má teď sezení s ergoterapeutkou a zjišťujou, jaký madla máme v koupelně. Jestli jí budou vyhovovat nebo potřebuje nějaký další. Tak jí fotím ty přísavný mršky a ona si zhnuseně postěžuje, jak jsou ošklivý, a jde hledat nějaký designový, že tohle tam teda fakt mít nechce.

To je celá Kačka. Praktičnost je vždycky až na druhým místě. Nejdřív to musí dobře vypadat.

Na oplátku mi posílá fotku odkryté nohy.

Má to chudák pěkně nateklý.

Dobrou.

Líbí? sdílej… 🙂

Facebook
Twitter
LinkedIn