Tejpy docela zafungovaly a zapadlou jizvu trochu vytáhly, ale pořád je masivní a viditelně zapadlá. Příští týden by prej měla začít chodit na laser. Pecka!

Já si dávám sprchu a s velkou radostí odkládám nohu. Na oběd jdu bez nohy. Třikrát jsem se do ní jakžtakž nacpal, ale když jsem se pak narovnal, tak mi chodidlo směřovalo moc dovnitř nebo naopak moc ven. Bolest hlavy a frustrace. Yaaaay!

Na obědě dostávám info od protetika, že za týden mi budou dělat nový lůžko. Tak fajn, alespoň že mám termín.

Po obědě si lehám do postele. Sestřička s pojízdnou lékárnou se mě ptá, jestli chci něco na bolest. Jenže když řeknu, že zaldiar nechci, že bych si dal jen brufen na hlavu, tak mi ho z nějakýho důvodu nedá, mám hodně pít. Asi ho nemám napsanej v kartičce léků. 

Když už skoro usínám, tak přichází fyzio a hned poznává, že mě něco žere. Ruší naši odpolední chůzi a bere si mě k sobě na lymfatickou masáž a pokec. Bez protézy. Bavíme se o problémech, jaký mám a snaží se mě trochu rozebrat. Tvrdohlavě to svádím na obyčejnej absťák.

Až po odchodu od ní si ale uvědomuju, proč ve mě ten absťák vyvolal tuhle modrou náladu. A docela tomu sám věřím. Když jsem sem totiž nastupoval na rehabilitaci, přišel jsem s protézou, který jsem nedůvěřoval. Tlačila, byla nepohodlná a musel jsem se koukat na zem, abych se ujistil, že tam to chodidlo je a můžu se o něj opřít. A věřil jsem, že s koncem pobytu tu nohu nebudu chtít ani sundat, jak si na ni navyknu. Budu mít jistotu v chůzi. Asi jsem byl moc naivní a teď jsem z toho prostě zklamanej. A ve spojení s tím vším abstinováním to asi snáším ještě hůř. Fyzio mě donutila přemýšlet nad sebou. Ta potvora! 😀

Takže jsem šel na pokoj, narval se do protézy a jdu na pás. Vypotit ze sebe toho abstinenčního přízraka, co kazí náladu i lidem okolo. 500 metrů. Tolik mi stačilo k prvnímu potu a pocitu alespoň nějaké radosti ze sebe. V uších hudba a na tváři začínající úsměv.

Do tělocvičny přijíždí Kačka. Jde šlapat rukama. To je přístroj hned za pásem, kde zrovna pochoduju. Nenapadá mě nic lepšího, než že nás natočím selfie kamerou. Při prvním pokusu mi telefon spadne na pás a přišlápnu ho levou nohou. Ve snaze levou nohu odlehčit, abych ho nepoškodil, se mi navíc nezalomí koleno pravý nohy, a tak nejde udělat krok a místo toho tou propnutou nohou škobrtnu a zběsile se začínám chytat madel po stranách běhacího pásu. 

Před pádem jsem se zachránil. Pás se zastavil díky pojistce na šňůrce, co mám přivázanou k ruce, ale telefon to stejně stihlo hodit až na zem a hlavně se mi vynulovalo počítadlo metrů. Takže jsem přišel o 700 metrů. A cvičení, který nemá foto-důkaz na facebooku, jako by se nestalo.

Druhej pokus už byl úspěšnější. Stabilizace mi ale ještě moc nejde.