DEN 82 – Praskl padák, tak padám bez něj

Ráno Kačka informuje, že jí budou zase měnit prášky na spaní. To, co má, nefunguje. A je domluvená s doktory, že jí pošlou žádanku do Kladrub. Tak to má ještě nějakých patnáct dní, než ji odsud propustí. Prvního má kontrolu na chirurgii. To by mohlo vyjít, že by jela do Kladrub v den kontroly. Kladruby jsou sice kus cesty, ale ta péče tam (a snad i kuchyně) bude pro její zranění nejlepší.

Dost úvah, jde se cvičit. Já jdu chodit v prdící protéze a Kačku čeká motodlaha na ruku. Tu je potřeba rozhejbat úplně nejdřív, protože ji bude potřebovat na berlení. Prsty sice nějak fungujou, ale zapřít se o ni zatím vůbec nedokáže a ani silou ji nejde ohnout nahoru nebo dolů, natož do rotace.

Dopoledne se mi podařilo utrhnout padák, za kterej prej můžu brát, jak chci a že to určitě vydrží. Nevydržel. Tak jsem asi první. Paráda.

Co mě na tom ale ve skutečnosti štve je fakt, že se mi má domlouvat termín na nový lůžko, protože mi je tohle volný a já se do něj teď vlastně nedokážu ani dostat. Otekla mi noha a jak jsem to tam rval, tak mi padák rupnul. Takže kdo ví, jakou nohu budu mít v den dělání toho novýho lůžka. Třeba bude nateklá a lůžko bude ve finále větší než tohle? A pak přijdou dny, kdy oteklá nebude a bude to ještě horší? Achjo. Nálada moc nic.

Na konec padáku vážu uzlík, abych to za něj mohl tahat a smiřuju se s částečně nasazenou protézou. Třeba se to otlačí a později to tam vleze celý.

Odpoledne se s Kačkou potkáváme na chodbě, kde trénuje chodítkování. Normálně by asi dokázala jít rychlejc, ale má za úkol hromadu věcí týkajících se držení těla, natočení kyčlí atd. A každých pár odrazů musí zastavit a provést nějaké cviky.

Nemám bohužel moc času se dál kochat Kaččiným postupem a musím naběhnout do tělocvičny. Jdeme padat!

Naivně jsem si myslel, že to bude probíhat v místnosti plný matrací, kde já, nic netuše, půjdu cestou necestou a fyzio do mě vší svou drobnou silou udeří. Nebo líp. Hodí tím obřím židlomíčem. Hoši, jak já jsem se spletl. Přinesla se jedna žíněnka. Hodila se na zem. A pak se mnou fyzio švihla svou brutální silou, která netuším, kde se v ní vzala. Pak teda přinesly ještě druhou žíněnku, protože na jednu tam nikdo nepadá..

A padalo se dál. Bokem. Pozadu. Rybičkou. Vstávání dalo zabrat, ale měl jsem ho natrénovaný ze včerejší předváděčky. Docela jsem si to užil. Jestli to ale mělo nějakej přínos, to zůstává otázkou.

K večeři máme jako chuťovku sushi. Kačka s těma hůlkama v pravý ruce dost bojuje, a tak mám parádní výhodu a stihnu toho sežrat víc.

Dobrou.

Líbí? sdílej… 🙂

Facebook
Twitter
LinkedIn