DEN 81 – V pátek čus, nestavím kaktus a Vojta má plus

Ráno vstanu a jdu si umejt zuby. Jen tak mrknu na můj rozpis cvičení, jestli se něco po víkendu nezměnilo, a koukám, že přes pátek tam mám obrovským písmem DIMISE. Ty jo. Já jdu v pátek domů. Chodit bez berle moc neumím, noha, respektive protéza, mě zlobí čím dál víc. To není dobrý. Na druhou stranu co jsem čekal. Můžu tu bejt maximálně tři týdny a to by bylo v úterý. Takže bych cvičil jen o 2 dny víc. V hlavě mám tornádo myšlenek, co všechno se ještě potřebuju naučit a jak málo času na to mám.

Hned na prvním ranním bloku chození se o tom bavíme s fyzio. Protéza už je fakt volná a prdí každej krok. Voláme protetikovi a odpoledne k němu pojedu na další úpravu.

Nicméně ranní chození neošidíme. Přichystala mi překážkovou dráhu a poprosil jsem ji o natočení.

Kačka si vydupala, že už může na záchod jezdit bez doprovodu. To je obrovská úleva, protože si často na svou potřebu vzpomněla na poslední chvíli a když musela čekat na dozor, tak se to tím ještě protáhlo. I bez dozoru má často co dělat, aby to stihla včas.

Celé dopoledne motodlahuje a cvičí. Hlásí, že levá noha jde na motodlaze pasivně do plného rozsahu. To znamená, že stroj jí dokáže ohnout chodidlo v kotníku do krásný špičky i do fajfky. Ale aktivně, tedy svou vlastní silou, se do těch poloh nedostane ani náhodou. Pravá noha na stejný motodlaze má o poznání větší rezervy. Asi jí to přes víkend zatuhlo. Tady je vidět, jak by to cvičení nemělo přestávat. Ježiš, fakt doufám, že Kladruby klapnou a nebudou žádný prostoje.

Mám dopolední cvičení za sebou. Na pás nejdu, protože noha prdí jak domov důchodců, a tak si sedám na postel a beru do ruky kaktus. Rozkládám ho na posteli. Koukám do návodu. Je slovinsky a maďarsky. Naštěstí tam je hodně obrázků.

Vypadá to jednoduše. Po krok 4.

Krok 1: Připravte si bavlnku.

Krok 2: Vemte si nářadíčko na háčkování.

Krok 3: Vytvořte očko na háčku.

Krok 4: Uháčkujte kaktus.

TY VOE! Díky sestři!

Kaktus jsem zase zabalil do krabičky, asi to budu muset nějak pořešit izolepou. Teď jdu čekat na převoz k protetikovi.

Cestou na místo, kde by mě měl řidič sanitky nabrat, mě zastavuje jedna fyzioterapeutka, že má nahoře pár studentů a chtěla by jim ukázat chůzi stehenního amputáře s elektronickou protézou.

Vede mě do nejvyššího patra budovy a najednou se ocitám v posluchárně, kde je tak 30 studentek (a studentů) a všichni koukaj na mě. Mám se projít s berlí sem a tam. Když už to jdu po druhý, tak udělám “na oko” zakopnutí, který se zvrtne v opravdový zakopnutí. Tolik k mojí schopnosti improvizovat. Nakonec se z toho docela dobře zvedám a fyzio chválí, jak se s protézou dokážu efektivně sebrat ze země, když jsem vlastně pár týdnů po amputaci. Takže nakonec sklízím úspěch. Odkládám berli a ukazuju i chůzi bez ní. Ta je o poznání horší. Nakonec úklona, rozloučení, zamávání a jdu pryč, čekat na odvoz. Ve dveřích potkávám dalšího pacienta (amputace v lýtku), jak se jde předvádět. Tak mu přeju, ať předvede maximum, že jsem mu je rozproudil.

Řidič ambulance je tentokrát celkem přesnej, akorát musíme po cestě udělat jednu zastávku, aby pomohl jinýmu saniťákovi někoho naložit do auta.

Kačka posílá odkaz na letenky do New Yorku za trojku z Madridu. To by šlo. Bejt mobilní.

U protetika řešíme co dál. Je to už hodně volný. Tak volný, že to bude chtít vyrobit nový lůžko. Kdyby měl zmenšovat tohle, tak ho zdeformuje a akorát mi poškodí nohu. Takže ho pozmenšoval jen v bezpečnejch místech, a že se ve čtvrtek domluví s tím protetikem z Ottobocku, kdy přijede, aby se to udělalo pořádně.

O půl devátý večer Kačka usíná. Je úplně vyčerpaná z dnešního cvičení. Takže když Vojta posílá návrh, jak by mohla vypadat obálka knihy, už spí. Uvidí to ráno. Nebo spíš v jednom z mnoha nočních probuzení.