Je pátek…

Týden od nehody… poprvé při smyslech zažívám velkou vizitu.

NO-TY-VOLE! Je neuvěřitelné jaké přípravy takové vizitě předcházejí. Na to, že se na lůžkové části nachází většina pacientů s velmi omezenou hybností a jsou rádi, že mají stoleček, kterej je mezi námi pohyblivej asi jako popelnice s hranatejma kolečkama, váží 400 kilo, a šuplíky zpravidla nejdou otevřít jednou rukou… no každopádně, každej pacient si vršek stolečku nějak zorganizuje aby tam měl vše potřebné na dosah. Jenže před vizitou je vám tohle k ho*nu!… přijdou sestry a s hrůzou v očích z tělesných trestů vám začnou strkat vaše mňamky, pletení, elektroniku, kabely atp někam z očí do spodní části stolku, kam se svépomocí dostane tak 5% pacientů…

Vše se umejvá, vše se převléká do čistého.. i to co čisté bylo… vozíčky se uklízí atp.

A my (pacienti) jen čumíme, kde jsme se to ocitli. Nedovedeme si ani představit jaké tělesné tresty by sestřičky čekaly, kdyby nebyl kartáček na zuby zarovnaný s teploměrem… (Teploměre, drž úhel!) a čaj nebyl v hrníčku po rysku…

(personál je jinak naprosto úžasný a mají můj vřelý dík, dělají obrovskou službu lidem, kteří to velmi potřebují, i po X hodinách dokážou být empatické a zachovat profesionalitu, kterou bych já udržet asi nedokázal a stále bych s každým novým požadavkem unaveně odfrkával jak kůň…)

Pak přiběhne vizita. Pocit z ní má asi každý stejný. Pacient je objekt, který zrovna během vizity není ve svém těle přítomen a tak není potřeba se na něj podívat lidsky, pousmát se, nebo uznat, že můj vtip byl dobrej atp. Na druhou stranu mají těžkou práci a zachraňují životy, budiž jim to odpuštěno. Stejně z jejich rozhovoru chápu jen svoje příjmení a motonehoda… A jak si tak si povídají o mé noze… zmiňují nějaký defekt.. to asi nebude dobrý.. třeba defekt na gumě taky není nic fajnovýho… tak primář říká, že to neviděl (musel ze sálu), načež jedna doktorka vytahuje telefon a v galerii hledá fotku, že to prý má zdokumentované… přiznávám se jim, že jsem defekt taky ještě neviděl… nikdo nereaguje :/ a prohlížej si fotku na mobilu… ty vogo jak to asi vypadá? hnije mi tam něco? mám tam kousek fábie? ještě že byla bílá a ne oranžová.. to bych blil…

Doktora s telefonem na mě tajně mrkne a šeptne, že mi to pak pošle. Mrkám na ni zpět, jakože hodná! Jdou na pacienta vedle a paní doktorková mi skutečně ukazuje defekt… asi na 2 vteřiny… aby to nikdo neviděl… viděli to všichni…

Nevím jak popsat co jsem viděl… asi to byla fotka mojí nohy…bez obvazů.. byl to takovej velkej potlučenej červeno žluto béžovej banán se spoustou masíčkovitejch fleků… no.. na ledničku ta fotka nepůjde… konec konců jsem z ní tu fotku nakonec nedostal… takže důkaz nemám… a asi bych ho tady ani nezveřejnil 🙂

Po vizitě, mě navštívila kolegyňka, se kterou hrajeme takovou naši hru, kde se předháníme, kdo je na tom hůř.. jenže je v tom neporazitelná, takže to vždy skončí tím, že ji člověk musí politovat… a to jsem měl tentokrát slušný esa v rukávu. Snad příště!

Pak se přiřítil anděl Pája – je neuvěřitelný, jak moc úsilí nám věnuje a to má doma malou rošťandu – je úžasná co všechno zařizuje, zároveň na mne chrlí informace, které stejně nejsem schopen (utlumen prášky proti bolesti) zpracovat… a tak vám je sem nenapíšu…

Tím výčet úžasňáků kolem nás nekončí, rodiče, sourozenci, jejich polovičky.. všichni vytahují z kapes kontakty a volají a zjišťují informace ať máme zajištěnou tu nejlepší péči, je nám co nejdřív lépe a můžeme se vrátit do života.

Jenom ta mamka! Ta mě pořád nutí žrát! Rozepsaly si služby na vaření večeře, a když nemá službu na večeři ona, tak se stejně staví se svačinou před večeří, která má úplnou náhodou rozměry večeře… připadám si jak krmná husa 🙂 a když teda vidí, že mi to leze ušima, tak mi alespoň do skříňky přidá ke dvěma banánům další tři banány…