Jsou 4 ráno.  Jsem vyčerpanej. Naštěstí nejsem v louži vlastního potu, ale to bude tím, že jsem si ve 2 ráno nechal kompletně přestlat postel od heavy-metalovýho sestřičáka, kterej mi tyká. Mám ho rád. Jsme určitě kamarádi, utíral mi zadek už tolikrát, že jimi musíme být 🙂

Jak tak přivolávám první ranní paprsky světla, pouštím si na mobilu videa lidí s protézama… a zejména těch, co sportují…nacházím obrovskou spoustu lidí co dělají s umělou nohou neskutečné věci, které bych nedokázal ani se zdravou nohou.. to je paráda a hrozně povzbuzující! Klasická protéza „noha“ je fajn, ale mě se líbí ta „pružina“ se kterou běhal Pistorius.. a tu musím mít a blíží se Vánoce ne? 😀 a jelikož jsem úplně propadl běhání a běhu s překážkami (závod typu překážkáč, gladiator, spartan race atp.) nebo Redbull 400, kde se běží skokanský můstek, tak se nemůžu spokojit s ničím horším 🙂 tohle prostě vyjde… možná ne první rok, ale je na co se těšit…

Začínám mít hlad…  kamarádka mi přinesla luxusní marmeládu, kterou s radostí používám při snídaních místo taveňáku nebo jahodového termixu (děkuju Mončo!)… takže čekám jen na pečivo a nůž…

Snídani mi ale nedávaj.. prej jdu dnes na sál… to by mě zajímalo, kdy budu na řadě… 

v sedm se přiřítil doktor. Není to velkej mluvka a já se moc neptám, takže naše konverzace je extrémně rychlá a zjišťuju, že to bude jen převaz a snad dopoledne.

Volám si mísu a slušně ji plním… Kačka mi při mém velkém triumfu oznamuje, že dnes jde taky na sál a taky dopoledne.. tak třeba se zase potkáváme na dospávacím pokoji říkáme si…

Začínají roznášet obědy a mě odvážejí z pokoje. Mladej nezkušenej převozník mojí postelí narazil do druhé postele, kde byl spící kolega a měl zavěšenou čerstvě zadrátovanou nohu ve vzduchu… vzduchem začaly lítat kletby, jak v posledním díle Harryho 😀

Pak se mnou mlaďas ještě netrefil na poprvé do výtahu.. asi se ještě klepal z posledního kruciáta 😀

Příjezdy na sál mám rád, přivítá mě usměvavej personál, zeptá se mě na zdvořilostní otázky typu jestli jsou všechny zuby moje a zda držej pevně… jestli mám alergie a kterou nohu jdeme opravovat 😀 Po dotazníku už frčím do vychlazeného sálu a zdravím se s ostatními. Anestezioložka se mne znovu ptá na stejné otázky a už se ke mně blíží kyslíková maska a mířím do hajánkova, jako vždy se sázím, že tentokrát stihnu napočítat do deseti… většinou nestihnu ani dohodnout o co se vsadíme a chrupkám…

Otevírám oči na dospáváku a hledám ženu (kecám, nejdřív jsem volal sestru, že chci opiát 😀 priority!). Nicméně pak hned hledám ji.. Kačka tu není.. no tak asi ještě lelkuje na sále. 

V jednu jsem zpět na pokoji. V břiše mi kručí. Přišel jsem o oběd. :/ Naštěstí tu jsou naši brzo a jídlo je mi tedy dopraveno do žaludku bez velkých odkladů. 

Během nehody jsem přišel o airpody, které se nepodařilo v tom bordelu na silnici najít. Takže jsem byl teď týden odsouzen k životu s drátovejma sluchátkama. Najednou mamka vytahuje krabičku a říká, že to mám od bráchy a ségry k narozeninám… (chvilku nechápu, mám je v prosinci, ale pak mi dochází, že jsem se před týdnem podruhé narodil). Dojalo mne to a horlivě trhám obal 🙂 Miluju je (sourozence i sluchátka).