Kačka si před pár dny dojednala dietu číslo 14, aby si mohla vybírat z více obědů. Tak tu má i tady, ale i když tu jíme to samý co ve fakultce, tak čtrnáctka tady neznamená možnost volby. Jen extra svačiny a maličko jiný snídaně. Takže dostává navíc jogurty a ovoce. No ovoce. To kiwi, co dostala, prej dozraje někdy kolem Vánoc. Zeleninu jsme ani jeden za těch 77 dní v nemocnici neviděli. Asi nemá moc vitamínů, tak není potřeba.
Po snídani za ní kvůli něčemu přišla do pokoje sestřička a povídá “áááá naše Kačenka z blogu”, tak se prej cítila slavně. 🙂
Já už zase šlapu na páse a co krok, to prd. Před pár dny jsem byl na protetice kvůli tomu, že mě protéza tlačila do třísel, tak se to trochu přiohnulo a dobrý. Jenže ona tlačila proto, protože se mi chozením zmenšila noha. Takže se do protézy líp nacpala a klesla do ní. Tím šla větší váha právě na třísla. Bude asi potřeba upravit lůžko ještě víc nebo dokonce nechat udělat nové. Když je takhle volný, tak vytváří mezi linerem a lůžkem vzduchový kapsy a ty se při chození různě propojujou a uvolňujou a dělá to tyhle nepříjemný prdící zvuky. Při téměř každém došlapu. Tady na klinice, narozdíl od lidí v parku, o tom skoro každej ví a nesměje se tomu. Ani tak ale nechcete poslouchat, jak někdo 30 minut na pásu “prdí”. Ještěže mám sluchátka a nemusím se poslouchat.
Lidí v tělocvičně naštěstí moc není a většina má taky sluchátka. Po dvaceti minutách chůze a deseti minutách tréninku stability mi noha solidně pulzuje, bolí a já už sotva lezu do pokoje.
V chatu začínáme řešit účast na galavečeru Cesty za snem. Pokud se nic nepokazí, tak tam určitě chci. A mít tam všechny blízké. Ségra se ptá na dress code, tak jí uklidňuju, že já beru redbullí tričko, šedý kraťasy a žabky, aby mě každej poznal a ona prej, že bych už měl nechat vyrobit nějaký hadříky s jednonožcem. To nezní špatně.
Kačka poprosila sestřičky, jestli by jí nahřály gel. Chce si ho dát pod záda a prohřát si je. Jenže tady nemaj dovoleno ohřívat to v mikrovlnce (ta je jen pro jídlo), což chápeme, ale v nemocnici to problém nebyl. Ale aby ji nezklamaly, tak to nahřívaj v horký vodě přímo na pokoji.
Palec nahoru za jejich proklientskej přístup.
Fyzio se u mě stavuje, že po-o půjdem chodit ven. Terén. Jenže zrovna když servírujou nějakou dobře vypadající mňaminu, tak se venku protrhávaj mračna s vodou. Náhoda? Nemyslím si. Místo chození po venku jdeme na balance mastera! Zní to krutě! Jak něco z ninja faktoru. Konečně okusím hypermoderní vybavení zdejší kliniky.
Vlezu do místnosti a tam je na zemi deska a 2 metry před ní je stoleček s archaickým počítačem a stejně starým displejem. Na něm už pomaličku nabíhaj XPčka a pixely v rozlišení by se daly spočítat na prstech u končetin zdravého člověka.
Moje fyzio spouští aplikaci a její fyzio-kolegyně ji v ní rychle zaučuje. V podstatě jde o to, že deska, na které budu stát (balancovat), sleduje rozložení mého těžiště a podle toho hýbe postavičkou na displeji. A pak se na tom displeji ukazují čtverečky, což jsou vlastně moje cíle, který mám vhodným přenesením váhy “trefit” a hlavně v nich chvilku vydržet. Přijde mi to hrozně težký i na nejlehčí úroveň, pak ale zjišťujeme, že stojím asi o 10 centimetrů vzadějc a tím pádem se o to víc musím naklánět dopředu. Když se postavím, jak mám, najednou je to datelný. Tak zvedáme obtížnost.
Po chvilce trapčení pode mě dáváme ještě nějaký vratký podložky, aby to bylo ještě víc o hubu. Fyzio kolem mě běhá, sem tam hekne, když si myslí, že padám a naivně si věří, že by její drobounká postava můj pád na cestě k zemi zmírnila.
Po půl hodině balancmástrování ze mě dost slušně leje a hlavně mě pěkně bolej nohy. Obě. Takže sprcha a relax. Ve sprše si všímám novinky na noze. Jeden by neřekl, že při celym dnu v gumovym návleku se má noha tendenci zapařovat a všelijak opruzovat. Nebolí to, ale vůbec to není hezký. Naštěstí mi naši přivezli meducínu, dětskej zásyp. Zpátky do dětských let.
Nejlepší na něm je, že při jeho aplikaci vždycky víc skončí ve vzduchu, na zemi a prostě na jiném místě, než ho potřebuju.
Podvečer trávím chvilku s Kačkou v posteli. Jen ležíme a je přitulená. Tohle nám oběma chybělo. Bavíme se o blbostech, bolestech i o pokrocích a Kačka mi popisuje, jakej byl její první den. Má ho proti mně dost nabušenej a to jsem si myslel, že toho mám dost. Několikrát denně má motodlahy. Péče o jizvy u fyzio – to prej byl bolestivej masakr. Cvičení v nějaký konstrukci zavěšená za strop. Ergoterapie. Trénink chůze v chodítku. V tělocvičně na ručním šlapadle. A když si fňukla s bolestivejma zádama, tak ji prej dali ještě na nějaký nahřívadlo. Akorát to dovypráví, tak přichází večerní vizita. Sestřička na nás dost vyjeveně koukne a co tam prej dělám. Tak dělám taky překvapenýho a omlouvám se, že jsem si asi spletl pokoj.
Dobrou.
Líbí? sdílej… 🙂
Nebojte se nechat mi tu nějakej ten komentář :)