DEN 73 – Překážkáč!

Rozmýšlím se, jestli dnes půjdu s nohou nebo bez nohy. Chtěl bych se s ní předvést, ale ještě víc se budu chtít pověsit na nějakou překážku a noha mi při tom bude určitě překážet. No a nechávat ji v autě nechci. Netuším, jestli mám nějakou spoluúčast při jejím odcizení nebo poškození a tentokrát se závod běží jinde než obvykle, tak nevím, jaký tam bude zázemí. Takže vlastně rozhodnuto. Jdu bez nohy. Beztak se tyhle překážkový běhy “běhaj” s berlema, bez protéz.

Vyzvedává mě Monča, kamarádka a největší fanynka našeho týmu. Jsem natěšenej jak malej Jarda. O tom, že mi tenhle překážkáč unikne a já tak přijdu o speciální medaili za zdolání celýho letošního seriálu velkýho závodu, jsem už v blogýsku párkrát fňukal. Pár lidí mi i nabídlo, že mi přenechaj svou. I když to je krásné gesto, tak z takový medaile bych moc velkou radost neměl. Nebyla by zasloužená. Nevadí, příští rok ji dostanu.

Na místě závodu jsme dřív než zbytek týmu. Tak si lehce procházíme areál což je vlastně nějakej kemp. My běháme týmy a ty startujou až jako poslední, závodníci “jednotlivci” už dávno běhaj. Takže potkáváme zablácený a odřený běžce, co už dokončili závod. A věřím, že řada z nich si ho dá dneska ještě jednou jako smíšená dvojice nebo jako součást týmu. Blázni. My si většinou dáváme pivo před závodem. Pak si to jdem odkroutit jako tým, kde největší zábava je sledovat ostatní selhávat na překážkách a zároveň v sobě to pivo udržet, když se brodíte smradlavou břečkou. A pak hurá na pivo po závodě. Jo a ještě je důležitý mít to pivo dost brzo v ruce (sobě), ať nemůžete řídit zpátky.

Volá nám tým, že už parkujou a jdou k registracím, tak se tam sejdem.

Ty vole! Můj brácha běží místo mě! Pražskej šampónek. Jsem na měkko! To je tým snů. Dost mizernej tým snů (fyzicky i psychicky), ale je můj.

Už v týdnu jsem koukal na startovní soupisku a viděl jsem v ní svýho bráchu. Tak jsem zjišťoval, o co jde, že to nechápu. A řekli mi, že tam museli někoho dát a já to bejt logicky nemohl, že by to tlouklo do očí, když to zjevně nemůžu běžet. Nějak jsem to akceptoval a neřešil. Když to ale spojím s tím, že se brácha divně vymlouval, že dnes nepřijede do Pardubic a ať se se odvezu nějak sám. Měl jsem bejt asi podezřívavější.

Když se z šoku oklepu, tak se se všema vítám. Jen se zaregistrujou a jdem na pivo.
Cestou k nejbližšímu výčepu potkáváme hromady dalších závodníků. Ti, kteří po mně očividně koukaj, si vysloužej i naši pozornost. Říkáme jim, ať si daj pozor na čtrnáctý překážce, že jsem tam nechal nohu. xD

Koukám na Davida, že má jen jednu ponožku. Tak mu říkám, že je blbej. Ale ve vteřině, kdy to řeknu, si všímám, že všichni z týmu maj na pravý noze černou podkolenku. Symbol chybějící nohy. Jsem znovu dojatej. Jsou boží!

Před závodem si dáváme ještě fotku na stupních vítězů. Protože víme, že po závodě budou obsazený jinejma.

Čím víc se blíží start závodu, tím víc se jim nechce běžet. Já to mám naopak. Asi proto, že vím, že dnes nebudu smrdět a i těch modřin budu mít nejspíš míň než oni. Když startujou, tak na ně s Mončou čekáme u prvních dvou překážek, kde je kvalitně motivujem sadou pečlivě volených hanlivých slov.

Pak máme víc než hodinu čas, než oběhnou tu zdejší louži, kolem který vede trasa a zase je uvidíme kousek před cílem. Tak si jdu vyzkoušet nějaký překážky. Byla to vskutku smutná podívaná. Zjistil jsem, že mám hrozně slabý prsty, jak se teď na nic nezavěšuju.

Před poslední překážkou, kde na tým čekáme, mi oznamujou, že tu poslední překážku a cílovou rovinku poběžíme společně. Tak zahazuju baťůžek, sundávám svetr, ať je vidět dres, a s blaženým úsměvem jdu s nima k poslední překážce.

Dostal jsem naprosto unikátní medaili s mou siluetou. Už ani nepočítám, po kolikátý jsem dneska dojatej. To, co moderátor říkal, jsem si poslechl až z videí. A vlastně i to, že moje medaile je jiná než medaile všech ostatních, jsem si uvědomil až při dalším zkoumání u stolu. Jsem holt maličko pomalejší. Jdeme si, jako vždy, udělat pár fotek na překážky s medailema.

Když jdeme na pozávodový pivo, tak koutkem oka vidím, že si pořadatelé zavolali někoho od nás a potutelně mu tam něco říkaj. A já začínám mít strach, že budu předvolanej před všechny na vyhlášení výsledků. A taky že jo.

No, nebylo to tak hrozný. Vlastně to bylo super. Děkuju za potlesk! A jdeme na pivo! Unikátní medaile i speciální cena, kterou jsem od organizátorů dostal, mi udělaly obrovskou radost. Děkuju.