Umřel Božskej Kája. Sice jsem na jeho písničkách nevyrostl, ale to většina mejch soukmenovců a přesto známe jeho písničky. Mám ale kamaráda, co v opilosti začíná zpívat “být stále mlád” a na tom se nic nezmění, takže si ho budeme takhle dál připomínat u (desátý) sklenky dobrého vína.

6:00 – Hlučnej soused jde na toaletu. Styl stejnej jako včera. Vrací se z ní a u postele si asi řekl, že už stejně spát nebude a my podle něj asi taky ne, tak si šel dát sprchu.

6:18 – Zapíná se TV. Dneska si s ním promluvím.

6:30 – Budíček. Oficiální. Snídaně. Dnes je středa. To znamená, že je velká vizita. Stolečky narovnat. Vše nacpat do skříní. Zasunout tu výsuvnou desku do stolečku, asi aby nás ta extra užitná plocha nelákala něco na to položit. Na stole mám jen konvičku, skleničku a plastovou misku na prášky. Miska musí být navíc prázdná, než vizita přijde. Nechci si ani domejšlet, jakej cirkus by to vyvolalo, kdyby tam zůstal nepolknutej prášek.

Naštěstí to je jen jednou týdně. A hlavně! Po vizitě jdeme chodit! 🙂 Ještě než přišla vizita, tak ke mně zaběhla fyzio, že chození dnes dopoledne nebude, protože se vizita extrémně protáhne, a že po vizitě mám jít rovnou k ní a mrkneme se na záda. Taky dobrý. 🙂 Po půl hodině přichází vizita. Tu už ani nekomentuju, na té se pravděpodobně nikdy nic nezmění.

Po třiceti minutách u fyzio mám záda jak nový a pajdám rovnou na skupinový cvičení. Na skupinovce jsem tentokrát (oproti minulému pobytu) součástí velmi klidný skupiny a stíháme tak daleko víc cviků. Odcházím z ní dokonce lehce unaven! A to jsem kvůli změně programu (fyzio místo chození) přišel bez protézy. Příště budu cvičit s ní, ať to mám těžší.

Když se tak koukám po ostatních účastnících zájezdu, tak věkovej průměr je tentokrát daleko nižší než posledně. Celá řada lidí do čtyřiceti. Je tu jeden kytarista, kterej dost často cvičí a fakt mu to jde. Prej tady má mít i koncert na rozloučenou.

Na chvilku jdu na pokoj napsat pár řádků deníku a už už se ženu na seřadiště. Jdeme na bazén! To se mi líbí! Pořád něco na programu. Ještě nějak pořešit tu hlučnou situaci na pokoji. Doslechl jsem se totiž, že nejsem první, komu vadí jeho hlučný styl života.

Bazén je super. Teplota je nádhernejch 32 stupňů. Předcvičující je ze mě docela paf, protože zvládám dělat i cviky dvounožců. Teda až na ty, který vyžadujou mít fakticky dvě chodidla. Místo nich si vymýšlím jiný věci na stabilitu. Vůbec nejlepší věc v bazénu je ale tryska. Úžasně to masíruje jizvu a svaly na noze.

Po bazénu oběd a chodit. Dělali jsme test rychlosti. Seděl jsem v chodbě na židli a měl jsem za úkol vstát, obejít kužel a vrátit se zpět na židli. To vše co nejrychlejc, ale s jistotou a bezpečně. Tak to třikrát odpochoduju a fyzio si zapisuje časy. Pak mám ujít od kuželu ke kuželu vzdálenost asi deseti metrů. Opět třikrát. Ať je to statisticky ošéfovaný, že jo. Pak začínáme trénovat balancování. Postavím se nohama na nafukovací překážku a hážem si míčem nebo do mě sprostě šťouchá a přesvědčuje se, že se nebojím zatěžovat pravou nohu. Nebojím. 🙂

Po chození už mám volnej režim, tak zůstávám dole a jdu do tělocvičny.

Někdo se mě ohledně nohy ptal, jestli se s nohou dá stát v režimu “plameňáka” na jedný noze a ideálně si tak schrupnout. Tak jako dá, no. Akorát to chce ještě hodně tréninku stability a noha se musí dost otlačit, aby nebyla tak citlivá. Plná váha do ní není zatím ještě moc příjemná.