DEN 69 – Tryska je nejlepší, plameňák by šel a já abych snad už taky šel…

Umřel Božskej Kája. Sice jsem na jeho písničkách nevyrostl, ale to většina mejch soukmenovců a přesto známe jeho písničky. Mám ale kamaráda, co v opilosti začíná zpívat “být stále mlád” a na tom se nic nezmění, takže si ho budeme takhle dál připomínat u (desátý) sklenky dobrého vína.

6:00 – Hlučnej soused jde na toaletu. Styl stejnej jako včera. Vrací se z ní a u postele si asi řekl, že už stejně spát nebude a my podle něj asi taky ne, tak si šel dát sprchu.

6:18 – Zapíná se TV. Dneska si s ním promluvím.

6:30 – Budíček. Oficiální. Snídaně. Dnes je středa. To znamená, že je velká vizita. Stolečky narovnat. Vše nacpat do skříní. Zasunout tu výsuvnou desku do stolečku, asi aby nás ta extra užitná plocha nelákala něco na to položit. Na stole mám jen konvičku, skleničku a plastovou misku na prášky. Miska musí být navíc prázdná, než vizita přijde. Nechci si ani domejšlet, jakej cirkus by to vyvolalo, kdyby tam zůstal nepolknutej prášek.

Naštěstí to je jen jednou týdně. A hlavně! Po vizitě jdeme chodit! 🙂 Ještě než přišla vizita, tak ke mně zaběhla fyzio, že chození dnes dopoledne nebude, protože se vizita extrémně protáhne, a že po vizitě mám jít rovnou k ní a mrkneme se na záda. Taky dobrý. 🙂 Po půl hodině přichází vizita. Tu už ani nekomentuju, na té se pravděpodobně nikdy nic nezmění.

Po třiceti minutách u fyzio mám záda jak nový a pajdám rovnou na skupinový cvičení. Na skupinovce jsem tentokrát (oproti minulému pobytu) součástí velmi klidný skupiny a stíháme tak daleko víc cviků. Odcházím z ní dokonce lehce unaven! A to jsem kvůli změně programu (fyzio místo chození) přišel bez protézy. Příště budu cvičit s ní, ať to mám těžší.

Když se tak koukám po ostatních účastnících zájezdu, tak věkovej průměr je tentokrát daleko nižší než posledně. Celá řada lidí do čtyřiceti. Je tu jeden kytarista, kterej dost často cvičí a fakt mu to jde. Prej tady má mít i koncert na rozloučenou.

Na chvilku jdu na pokoj napsat pár řádků deníku a už už se ženu na seřadiště. Jdeme na bazén! To se mi líbí! Pořád něco na programu. Ještě nějak pořešit tu hlučnou situaci na pokoji. Doslechl jsem se totiž, že nejsem první, komu vadí jeho hlučný styl života.

Bazén je super. Teplota je nádhernejch 32 stupňů. Předcvičující je ze mě docela paf, protože zvládám dělat i cviky dvounožců. Teda až na ty, který vyžadujou mít fakticky dvě chodidla. Místo nich si vymýšlím jiný věci na stabilitu. Vůbec nejlepší věc v bazénu je ale tryska. Úžasně to masíruje jizvu a svaly na noze.

Po bazénu oběd a chodit. Dělali jsme test rychlosti. Seděl jsem v chodbě na židli a měl jsem za úkol vstát, obejít kužel a vrátit se zpět na židli. To vše co nejrychlejc, ale s jistotou a bezpečně. Tak to třikrát odpochoduju a fyzio si zapisuje časy. Pak mám ujít od kuželu ke kuželu vzdálenost asi deseti metrů. Opět třikrát. Ať je to statisticky ošéfovaný, že jo. Pak začínáme trénovat balancování. Postavím se nohama na nafukovací překážku a hážem si míčem nebo do mě sprostě šťouchá a přesvědčuje se, že se nebojím zatěžovat pravou nohu. Nebojím. 🙂

Po chození už mám volnej režim, tak zůstávám dole a jdu do tělocvičny.

Někdo se mě ohledně nohy ptal, jestli se s nohou dá stát v režimu “plameňáka” na jedný noze a ideálně si tak schrupnout. Tak jako dá, no. Akorát to chce ještě hodně tréninku stability a noha se musí dost otlačit, aby nebyla tak citlivá. Plná váha do ní není zatím ještě moc příjemná.

Na šlapadle, se sundanou protézou, jsem si dal kopečky. Dvě a půl míle na vyšší zátěž.

Kačka posílá info, že dneska pomocí chodítka ušla “asi metr” od postele. Rukama visela zapřená na chodítku a levou nohou se odrážela. Pravou měla asi ve vzduchu nebo ji nějak táhla po zemi, to nevím. Neexistuje zase žádná fotodokumentace. Minule jsem jednu chybějící fotku dokreslil. Dneska by byla hodně podobná. Tak si ji z minule vypůjčím a jen ji doladím.

14:22 – Přicházím na pokoj. Je prázdnej, jen televize běží a řve. Tak ji vypínám. Po pár minutách přichází děda, tak se ptám, jestli chce TV a on odpovídá, že ne. Takže si užívám první klid na lůžku. A je to boží!

15:10 – Přichází hlučný soused a já už vím, co se stane. Zapíná telku se slovy, že to tu je jak v márnici.

Nastala ta chvíle, pacholku.

Říkám mu, že někdo třeba preferuje klid. Hlučnej soused okamžitě vzplanul hněvem. Byl to monolog, ve kterým padlo, že jsem arogantní, machruju s blogem, omezuju ho, jsem tu jeden večer a už bych chtěl rozkazovat a říkat mu, jak má žít. Zkouším klasický fráze o vzájemný toleranci a nutnosti občas dělat kompromisy. Ve chvíli, kdy mi řekne, že jsem debil a ať vypadnu na jinej pokoj, je jasno. Dost možná jsem debil, ale určitě vypadnu na jinej pokoj.

Naštěstí se, i přes kompletní obsazenost našeho patra, podařilo domluvit mou výměnu s jiným pacientem, kterej s tím hlučným chodí kouřit. Takže se budu stěhovat. Za hodinu.

Než se stěhování začalo realizovat, stihl hlučný soused ještě dloooooouhej a hlučnej telefonát s nějakou ženou a hlavním tématem jsem byl samozřejmě já. Asi nestačilo říkat pravdu, takže podle toho, co jsem si vyslechl, už mi prej nevadilo jen jeho telefonování, ale už mu zakazuju i videohovory s jeho synem (neměl s ním jedinej hovor přede mnou) a taky mi prej vadí otevřený okno, kapající kohoutek a chodím žalovat doktorům. Tohle ten člověk volá nahlas hned z vedlejší postele. Jsem asi stará škola, ale pomlouvat se má za zády.

Stěhuju se.

Zdravím nové sousedy. Astrolog a kytarista. Vypadá to parádně. 🙂

Mezi zprávama, co mi choděj, jsem právě objevil dvě žádosti od vysokoškolaček o použití našeho příběhu pro školní projekt a seminárku. Vzdělání se musí podporovat, tak souhlasím. Jo a chtěl bych vidět výsledek. Ne pro kontrolu, ale protože mě to zajímá. 🙂

Večer se bavíme, na co budem koukat v televizi. Na výběr je mezi Goťákem, Goťákem a nebo Goťákem. Nakonec koukáme na Goťáka.

Dobrou. 🙂

Líbí? sdílej… 🙂

Facebook
Twitter
LinkedIn