Budíček před sedmou, opláchnout, nasnídat a jedem do rehabilitační kliniky. Měl jsem nastoupit před osmou a naivně doufám, že to je tak brzo proto, abych ještě dnes cvičil. Ségra mi už v autě klade na srdce, ať tam nenakráčím bez berlí jak velkej pán, abych taky třeba rovnou neodkráčel. Ok, říkám si. Nebudu machrovat, ale moje fyzio se to beztak hned dozví. 🙂
7:45 – Jsme tu! Jen co mě sestřička zahlédla, tak mě tu s úsměvem na tváři vítá. Vyzvídá, co je novýho a hlavně co Kačka. Já se na oplátku dozvídám, že postel ještě není připravená, a tak mám prej chvilku počkat v jídelně. Tak čekám. Občas tam za mnou chodí další sestřičky na pokec. Moje divadýlko s berlema už prasklo, protože jsem je nechal u stolu a došel jsem na druhou stranu jídelny Kačce vyfotit jídelní lístek a byl jsem spatřen. Takže teď všem ukazuju svou nově naučenou tučnáčí chůzi. Jedna sestřička si se mnou dává nadšenej highfive.
Přichází za mnou i paní kartotékářka, která mi už z dálky hubuje (s úsměvem), že jí tu teď prej říkaj “plácačko”. Totiž když mě sem přijímala poprvé, tak jsem s sebou neměl ani občanku, ani neschopenku. A já napsal do příspěvku, že se plácla do čela (facepalm). Nese to statečně. A když jí říkám, že jsem i tentokrát neschopenku zapomněl, ale že speciálně kvůli ní se pro ni ségra vracela, tak ji ruka hodně svrběla, aby se mohla znovu plácnout. Plácačka. 🙂
Pak se ve dveřích objevuje nějakej mladej sestřičák, asi tu je na praxi, a jde mi měřit tlak, teplotu, výšku, váhu a rosnej bod. Celou tu dlouhou chodbu k váze jdu bez berlí. U váhy se ptám (a myslím to jako žertem), jestli se mám zvážit i s nohou. Jeho kladná odpověď mě překvapila, ale lezu teda na váhu i s protézou.
8:52 – Pokoj je hotov. Jdu se zabydlet. Paráda! Postel u okna! A vidím jen jednu další obsazenou postel. Majitel tu sice není, ale vidím kšiltovku, tak to nebude nikdo moc starej.
Začínám dělat seznam toho, co jsem zapomněl. Není toho málo. Odpoledne mi to naštěstí přivezou naši.
Kačka posílá video, na kterým je vidět její první pohyb pravý nohy v koleni.
Jsem na ni pyšnej jen asi dvě minuty, protože pak mi na mobilu vyskočí upozornění, že mě označila do nějaký soutěže o letenky. TVL!
Jdu na příjem. Můj doktor má dnes ambulanci, a tak mne přijímá doktorka. Velmi mladá, sympatická a od první chvíle vtipkuje. Dobrý! Probíráme změny stavu od posledního pobytu. Viděla mě, jak chodím. Říkám jí svý obavy o tom, aby mě rovnou nevyhodili, ale uklidňuje mě, že viděla vady v mé chůzi a že mi tady určitě mají co nabídnout. Uff nejsem dokonalej. Jsem hned klidnější.
Potkávám souseda. Je mu asi 40. Hned se mi představuje a začíná rozhovor. Bude to takovej ten typ, kterej má pořád co říct. Ale ono ho to omrzí, až zjistí, že já se ho na nic neptám. A nebo ne? Odpovídá i bez otázek. Srazil ho kamion při přecházení silnice. Prej nějakej Polák. Dali mu do pánve výztuhu z chirurgický oceli, ale začalo to nějak dělat neplechu, tak to vyměnili za titan a teď to tady rozchází.
Přivážej nám souseda, starý pán. Asi operace nohy. Očividně s bolestmi. Prý hlavně v noci. Tak snad dostane na večer něco dobrýho na bolest.
Z oběda jsem se vrátil na pokoj jako první. Trochu jsem ztlumil televizi. Pak přišel “upovídanej” soused a říká “ty seš prej nějakej ten blogger nebo youtuber”. Jako by to byla nějaká významná funkce nebo povolání, jako třeba pilot nebo asistentka ředitele. Taky jsem mu musel vysvětlovat rozdíl mezi bloggerem a youtuberem. Rychle ale ztratil zájem o lekci “influencerství” i o mě. Lehl si, zesílil telku a začal si z mobilu pouštět videa, kde nějaká dívčina dost nepřizpůsobivým tónem sprostě mluví. Několikrát dokola.
12:38 – Starší soused usnul a chrápe. 🙂
Upovídanej soused má příchozí hovor. Upovídnej hovor. Na hlasitej odposlech. A on je taky hlasitej. Je hodně, ale opravdu hodně hlasitej. A to není v pokoji sám, jsme tu všichni. Po 10 minutách si říkám, že tu parádu nahraju, abych se s tím mohl dál podělit. Tak tady to je.
Chodí po pokoji. Občas si při tom lehne do postele. Přepne televizi. Ale stále s telefonem před obličejem, takže my slyšíme člověka z telefonu a celý patro slyší jeho.
Možná je to moje chyba, že jsem ho předem nepožádal, aby byl ohleduplnej a soudnej při tom soužití na jednom pokoji na pár čtverečnejch metrech. Asi jsem to bral jako samozřejmost. Takže se poučím a nejspíš ho o to požádám, až se to bude opakovat. A já na to seberu odvahu.
Odevzdaně čekám na fyzio, aby mě vytáhla ven z tohohle rámusu, který bude na 3 týdny mým domovem. Sen o rehabilitaci se mi hodně kazí kvůli jednomu spolubydlovi. Od rána do cca dvou hodin bejvaj procedury, jenže pak je už volno. Maximálně posilovna do tří. A pak už jen bejt na pokoji nebo se procházet v areálu. Velká spousta času tak připadá právě na pokoj, ve kterým už teď nechci bejt. Jenže fyzio nepřichází, tak si beru hadry na cvičení a jdu do tělocvičny. Ve dveřích pokoje se s fyzio potkáváme. Odkládám věci na cvičení a jdu se nechat zasvětit do svého rehabilitačního plánu. Cvičení počká. Ještě než opustíme místnost, přichází i doktor, co se vrátil z ambulance, aby mě osobně (s úsměvem) přivítal slovy “tak vás tady už máme pacholek tečka kom, je to tak?” A mně se v hlavě jen honí, kolik toho ví. Jestli jsem o něm někde nepsal špatně, a tak. Pak si ale uvědomím, že poznámky o zdejším prvním pobytu ještě online nejsou a že píšu pravdu nebo to, jak si tu pravdu pamatuju. Takže jsem v klidu.
U fyzio kontrolujeme, co se u mě změnilo. Bolest, hybnost, síla končetin, ale taky třeba obvod a délku. Nohy. Ve všem je buď zlepšení nebo stejný stav. Což je po dvou týdnech flákání dobrá zpráva. Při otázce, zda mi něco pomáhá na fantomovky, se tak na pět minut rozpovídám, co vše dělám, aby bolest přestala nebo se zmírnila. Hopsám na jedný noze, masíruji jizvu, mačkám, škrábu, škrtím. Tak si tam napsala, že mám své masážní a pohybové metody. :DD
Od zítřka mě čeká hodně chození, opět skupinový cvičení, bazén (yes!), další chození a seance s fyzio. 🙂 Paráda! Hrozně se těším. Jen ta představa, že od tří hodin budu muset být na pokoji.
Kačka posílá fotku, jak ji kolegyně z práce vyvezly na vozíku ven. Do vozíku se prakticky sama dostala. Postavila se pomocí chodítka, natočila se s ním trochu bokem a sedla si do vozíku. Obrovská radost a velkej pokrok! :))))))
Jdu do tělocvičny! Beru sluchátka, pouštím hudbu a sedám na první stroj. Pak na další a další. Po hodině jsem promočenej a šťastnej!
Po sprše se stavují naši. Přinášej věci, který jsem zapomněl. Vskutku toho nebylo málo. Některý věci, co jsem zapomněl, jsem jim navíc zapomněl říct, že jsem je zapomněl. Takže další várku nese ségra s Vojtou. Ještěže se mojí hlavě při nehodě nic nestalo. Vše při starém, zapomíná, jak za mlada.
Navečer za starým pánem přišla “návštěva”. Nejspíš vnuk s přítelkyní navštívili svého dědu. Přivezli mu věci na cvičení, a tak. A pak se ho ten vnuk zeptal, jestli už má všechno, aby nemuseli jezdit každej den. Ty VOLE! To přece žádnej pacient nechce slyšet od svojí rodiny řečený takhle “na hovado”. Odvětil smutně něco ve smyslu, že “no, můžete za mnou jezdit, rád vás uvidím.”
Ten výstup mě donutil přemýšlet, kolik vlastně stojím (finančně) svý rodiče (důchodkyně a částečný invalida se zkráceným pracovním úvazkem), ségru, Kačky ségru a další. Peníze si ode mne neberou, ale jednou za čas se mi podaří na jejich účty poslat nějakou rozumnou částku, které si nevšimnou a nebo ji zapomenou poslat zpět.
Dědy je mi líto. I hlučnej soused to slyšel a nabídl dědovi, že kdyby potřeboval něco podat nebo přinést, tak že stačí říct. Má u mě plusovej bod.
Nicméně o ten přišel asi za třicet minut, kdy si děda přepnul něco v televizi a on se vrátil za pět minut z cigára (jo kouří a smrdí kouřem) a se zvoláním “to je ňáká píčovina” to přepnul na Topstar. Venku je už tma. To by mohly bejt hovory tišší, ne?
Hlučnej soused jde na wc. Proč ne, že jo, ale proč si dop*dele za sebou nezavře dveře a když už si teda nezavře ty blbý dveře, tak proč ještě močí přímo doprostřed záchodu (do vody), aby to dělalo největší kravál a my tak měli dokonalej zážitek?
Jsem jedinej, kdo to záměrně směruje na keramiku pro maximální tichost a minimální cákavost? Jednou jsem viděl nějakej zpomalenej záběr, kolik kapiček se z mísy vrátí zpět na močitele a na okolí toalety, když se čůrá “do vody” vs. když se čůrá “na keramiku”. Výsledkem bylo, že nejlepší je čůrat ve sprše. A ještě to šetří vodu.
20:35 – Nasadil si sluchátka! Bude volat nebo bere ohledy? Poslouchá hudbu.
21:28 – Vytahuje druhej telefon. Ten sluchátka nemá. Asi sjíždí storiesky na fb/instagramu a co pět vteřin swajpne na další. Říkám tomu “pětivteřinová diskotéka”. Prosím ho o nasazení sluchátek. Odkládá telefon a dělá, že se věnuje Ordinaci v televizi. Po deseti vteřinách Ordinace jde pryč z pokoje.
Štve mě, že mě to štve. Dobrou!
Líbí? sdílej… 🙂
Nebojte se nechat mi tu nějakej ten komentář :)