DEN 66 – Pachomůrky, mamkoláče a ty nečum, tukane!

Je neděle. Dvě noci a jdu rehabilitovat. Upřímně jsem si myslel, že budu plynule chodit dřív, než na rehábku vlastně nastoupím. Myslel jsem si, že budu každej den (celej den) pilně chodit od momentu, kdy tu haksnu dostanu a teď už jen dvě noci a já kulhám o berlích. Když zkusím pár kroků bez nich, tak cítím, jak to je nepřirozená chůze. Jak to tlačí a bolí. Jak se z toho rychle zapotím, protože to je kur*a vyčerpávající. Nejvíc asi to, jak strašně často tou nohou brkám o zem, jakoby ta noha byla delší a zachraňovat takovou situaci stojí sílu. Takže abych tomu předešel, tak podle mýho názoru nepřirozeně zvedám kyčel.

Podtrženo sečteno jsem trochu nešťastnej, že se s ní “učím” chodit sám bez dohledu, protože si určitě vytvářím nějaký špatný návyky a moje fyzio pak bude mít o to víc práce.

Mamka neděli nedodržuje. Pracuje. Od rána hlídá babičku a u toho peče koláčky. Moravský koláčky. Dokonalý moravský koláčky. Jako poděkování doktorům a sestřičkám za péči o nás. Samozřejmě, že jí to vymlouváme, ať se s tím nedělá, ale ne moc, protože doufáme, že na nás nějaký koláčky zbydou. A my je fakt chceme! 😀 Teď by se sem hodila fotka, jenže to je nemožný vyfotit, protože jsou vždycky hned sežraný. Kačku si nakreslit dovolím, ale mamčiny koláčky? To ne. Odcaď pocaď. Naštěstí, pro celistvost příběhu, je blejskla mamka přímo na produkční lince.

Kačka vybarvuje další umělecký dílo. Nejspíš moc tukanů neviděla (nebo já?) a vybarvuje ho dost alternativně. Ale účel to splní. Trénuje pravou ruku.

Dostal jsem tip na výborný jídlo. Říká se tomu poke bowl. Nikdy předtím jsem to neslyšel a je to vlastně cokoliv čerstvého, hezky pestrobarevně naaranžovaného, v míse. Taková obří mísa nezabalenýho sushi. Tak jsem to nadšeně poslal do chatu. Radost z objevu desetiletí byla zničena téměř okamžitě.

Ještě že dnes mám o zábavu postaráno. S kamarády jsme se rozhodovali mezi bezpečným plaváním, ještě bezpečnějším gaučem a filmem, nebo jít do lesa na houby.

Rekapitulace: spadl jsem jen jednou, když se mi berle zabořila do hlubokýho jehličí a našel jsem dvě nebo tři houby. Je fakt, že jsem většinu času chodil po cestičkách, takže ta šance byla nižší, ale kdybych sbíral aktivně, tak by se to přece nechtělo ani nikomu čistit, že jo. Každopádně to byla asi moje největší zkouška novochodectví. Nachodil jsem něco skoro 5 kilometrů různými druhy terénu. Jasně, drtivá většina cesty byla hezky upravená lesní stezka nebo to, co je vidět ve videu. Když jsme šli k autu, tak už jsem byl pořádně utahanej, ale šel bych do toho znovu.

Je fascinující sledovat na sobě, jak teď vnímám různý činnosti, který jsem dřív bral jako samozřejmost nebo dokonce nudu či nutný zlo. Najednou to je všechno výzva, na kterou se těším a užívám si to o to víc. Musím přemejšet, jak udělám každej pohyb nebo krok. Co když půjdu tudy, vymotám se? Ohnu se pro houbu na tomhle měkkým povrchu? Zvednu se pak? Tady je příkop. Jde to obejít? Dokážu ho projít skrz? To poslední vám prozradím, nedokážu 😀 ZATÍM!!! Ale dost už o mně. Tohle jsme z našeho sběru udělali. A bylo to luxusní!

Tyjo. Mám hlad. Dobrou.

Líbí? sdílej… 🙂

Facebook
Twitter
LinkedIn