DEN 64

Když někam letěj naši, nemaj problém bejt na letišti čtyři až pět hodin před odletem. To kdyby se sešla nějaká obrovská stávka s výpadkem proudu a následnejma výtržnostma a ještě měli trochu času na třicet cvičnejch zvážení kufrů a kontrolu kapes, jestli si omylem nevzali bouchačky, i když žádný nikdy neměli, nebo jestli nepašujou nějaký exotický zvíře. Taková ta běžná letištní paranoia. Stejně jako když řídíte auto, za váma jede policie a vy najednou nevěříte svýmu tachometru, že ukazuje správně, a taky se bojíte, jestli nemáte v dutinách dveří drogy, bez ohledu na to, že žijete v Čechách a ne v Kolumbii s Ecobarem.

To ségra s Vojtou jsou jiný esa. Ti jedou už radši den předem. Ať maj času ještě víc. A pak si ani jeden z nich nenastaví budík a nechaj se vzbudit až prvním ranním paprskem, co je polechtá pod nosánkem. Takže místo plánovaného vstávání ve čtyři, vstali v šest. Pobalili vše, co vypadalo jako jejich, takže bych se nedivil, kdyby od toho rána měli novou stolní lampičku a peřinu z hotelovýho pokoje. A vyrazili na letiště, kam dojeli přesně 14 minut před odletem. Tím se chytře vyhnuli zbytečnýmu stresu, protože jejich jména vyvolávali dávno předtím, než se tu ukázali a teď už s nima nikdo nepočítá, takže se nemusej poslouchat v místním letištním rozhlasu a můžou se soustředit na ranní běh s tepovkou 200+. xD

Padesát minut od probuzení už seděj v letadle. Ségra rozdejchává asi třetí infarkt a nechápe, že je vůbec pustili do letadla.

Brácha v chatu: “Tyhle rezervy na letiste jsou stejne precenovany.” :DD

Kačka píše, že ještě nemá potrvzenej žádnej termín přesunu do rehabilitační kliniky. Ale jde se stavět a  tentokrát jí má kdo vyfotit.