DEN 64 a 65 – 14 minut stačí, hnědá stopa a porovnáváme si nohy…

DEN 64

Když někam letěj naši, nemaj problém bejt na letišti čtyři až pět hodin před odletem. To kdyby se sešla nějaká obrovská stávka s výpadkem proudu a následnejma výtržnostma a ještě měli trochu času na třicet cvičnejch zvážení kufrů a kontrolu kapes, jestli si omylem nevzali bouchačky, i když žádný nikdy neměli, nebo jestli nepašujou nějaký exotický zvíře. Taková ta běžná letištní paranoia. Stejně jako když řídíte auto, za váma jede policie a vy najednou nevěříte svýmu tachometru, že ukazuje správně, a taky se bojíte, jestli nemáte v dutinách dveří drogy, bez ohledu na to, že žijete v Čechách a ne v Kolumbii s Ecobarem.

To ségra s Vojtou jsou jiný esa. Ti jedou už radši den předem. Ať maj času ještě víc. A pak si ani jeden z nich nenastaví budík a nechaj se vzbudit až prvním ranním paprskem, co je polechtá pod nosánkem. Takže místo plánovaného vstávání ve čtyři, vstali v šest. Pobalili vše, co vypadalo jako jejich, takže bych se nedivil, kdyby od toho rána měli novou stolní lampičku a peřinu z hotelovýho pokoje. A vyrazili na letiště, kam dojeli přesně 14 minut před odletem. Tím se chytře vyhnuli zbytečnýmu stresu, protože jejich jména vyvolávali dávno předtím, než se tu ukázali a teď už s nima nikdo nepočítá, takže se nemusej poslouchat v místním letištním rozhlasu a můžou se soustředit na ranní běh s tepovkou 200+. xD

Padesát minut od probuzení už seděj v letadle. Ségra rozdejchává asi třetí infarkt a nechápe, že je vůbec pustili do letadla.

Brácha v chatu: “Tyhle rezervy na letiste jsou stejne precenovany.” :DD

Kačka píše, že ještě nemá potrvzenej žádnej termín přesunu do rehabilitační kliniky. Ale jde se stavět a  tentokrát jí má kdo vyfotit.

Ségra s Vojtou se hlásej z Londýna. Infarkt neproběhl a už památkujou před večerní kulturou. Prej jim tam 2 minuty nepršelo.

A to je pro dnešní den tak asi vše. 🙂

 

DEN 65

V deset hodin už je Kačka po cvičení-stání. Zase jí klouzala trochu noha, ale zvládla to. Pak byla na motodlaze, ze který jí prej noha pořád sklouzávala dolů. A když jí noha spadla po třetí, tak řekla, ať to vypnou, asi dneska není vhodnej dlahovací den.

Dlouho jsem neukázal fotku nemocničního jídla. A asi se všichni shodnem, že to je dobře. Nicméně některý věci se musej dostat ven. A tohle, v Kaččině případě, se určitě nedostalo dovnitř. :DD

S povzdechem vzpomíná na Bún bò Nam Bộ z Palmovky… 😀

Já si po obědě, kterej mi uvařila maminka, šel udělat kafe a teď pozor. Přinesl jsem si ho po dvou, bez berlí! Jako člověk! 😀 Nebyl to teda úplně čistej odnos. Když jsem se totiž posadil ke stolu a otočil se směrem ke kuchyni, bylo na bílý podlaze dost jasně vidět, kudy jsem zhruba šel. A tím zhruba myslím naprosto přesně. Naštěstí jsem doma sám. Bejt tu Kačka, tak to musím uklidit hned. Takhle je ta volba na mně a já volím odpočinek. Tohle je problém až odpočatýho pacholka.

Beru do ruky telefon a kontroluju komentáře. Včera jsem zveřejnil na blogýsku den, ve kterém jsem si spletl rodinnej a soukromej chat (DEN 37). Nebyl jsem v něm úúúplně slušnej a reakce na sebe nenechaly dlouho čekat.

Odpolední návštěvu u Kačky fotil táta. Takže je celá rozmazaná. Chvilku jsem váhal, jestli to radši nepřekreslím, ale tentokrát to sem dám.

21:30 Ségra s Vojtou už seděj v letadle zpět domů. Tentokrát byli na letišti tři hoďky před odletem. Měli to prej hodně na pohodu, ale cesta tam byla na čas prej rozhodně úspornější. xD

Dobrou zejtra!

Líbí? sdílej… 🙂

Facebook
Twitter
LinkedIn