DEN 6 – První setkání po nehodě

Středa. Další probdělá noc, ale první pevnej bobek. Přišel mě utřít sestřičák, je ve výpovědní lhůtě, takže to dává patřičně najevo. Je tu nespokojenej, ale svou péči o pacienty naštěstí nezanedbává, jen u toho hodně kecá a hranice mezi vtipem a vážností se dost často ztrácí. 🙂

Hygiena. Moje hybnost je značně omezena, takže potřebuju umýt od sestřičky. A to jsem od kyčle nahoru (až na pár stehů a škrábanců) úplně zdráv. Co chudák Kačka se zlomenou rukou? Inu sestřička bere žínku a začíná mě drhnout, jako bych byl stírací los. To ale není daleko od pravdy, protože moje tělo v sobě má ještě kousky asfaltu a sem tam kamínek pod kůží. Koukám, že za nehty mám slušnej bordel. Najednou sestra odhazuje přikrývku a drhnutí zad se náhle změnilo v inspekci genitálií. Nejdřív omejt cévku a pak za ni přidržet mrňouse a vydrhnout i jeho. Vždycky jsem se bál, abych při takové situaci nezpůsobil fópa (všichni známe porno se sestřičkama, že jo). Tak vás uklidňuju, že se choutky v týhle situaci daj dost dobře udržet pod kontrolou přeříkáváním jedné prosté fráze: „Do prdele! Ať už ho nechá.“

Dostávám info, že jdu dnes dopoledne na sál. To znamená žádný jídlo a pití. Kromě prášků a jejich zapíjení. Kačí prej jde taky, má delší operaci a pojede na ni dřív než já.

Drogy a hlad je blbá kombinace a je z ní pěkně blbě od žaludku. Pořadí operací na sále je plánovaný den dopředu, jenže když přilétá jeden vrtulník za druhým, jsou jasně daný priority, takže na řadu jdu až ve dvě odpoledne. 

Později jsem se dozvěděl, že to je ještě pohoda. Kačka prej nejednou čekala celý den bez jídla na místo na sále a šla až večer nebo ji dokonce jednou řekli, že ten den už nikam nepůjde. Tak hlavně, že jí každej tluče do hlavy, že musí pořádně jíst.

Vezou mě na sál. Vítá mě sympatická blondýna. Ještě ji neznám, ale ona mě velmi dobře. Z předchozích operací. Jsem prej jedinej, kdo se vždy před operací usmívá od ucha k uchu a vtipkuje s personálem. Na sále mě taky každej zná, Omlouvám se jim, že si je nepamatuju. Při první operaci jsem nebyl ve svý kůži a nestíhal jsem dávat pozor přes narkózu a umělej spánek.

Na sále je taková zima, že chlap by ji popsal jako třícentimetrovou. Ale to mě netrápí, protože už dýchám kyslík a do žíl už mi proudí hajánek.

Jsou čtyři odpoledne a probouzím se na dospávacím pokoji. Poprvé vidím Kačku. 🙂 Operace jí skončila už dávno, ale sestřičky ji tam nechaly déle, ať se můžeme pozdravit a pokecat. 🙂

Tak si z ní hned dělám srandu, že vypadá tak, jak já se cejtím. Vyměnujeme pár vět, ale oba se spíš soustředíme na pooperační bolesti a necháváme si dát opiátky. Namíchali nám luxusní koktejl a poprvé opravdu necítím žádnou bolest. Letím na obláčku a noha jen příjemně hřeje. 

Mimochodem. Druhý den Kačka nevěděla, že jsme se potkali, ale pak si na to další dny zas nějak vzpomněla, chudák holka, ty drogy moc nezvládá. Za mě to je ten nejlepší fesťák v životě, dipidolor ke mně!

Dnes večer si dávám, na doporučení, prášek na spaní sanval. Prej stačí polovina.Tu si dávám kolem desátý a blik. Spím až do půlnoci! To je slušnej postup.

V průběhu „noci“ ještě párkrát klimbnu, ale v pět už to vzdávám, tak jdu cvičit a posazovat se.

Než přijde v 6 paní čajonosička, přemýšlím o tom, jak úžasný rodiny kolem sebe máme. A jak skvělé přátele a kamarády jsem nasbíral. Přitom jsem povahou introvertní mrzout s šaškem v těle. Kamarádi si mě většinou musej adoptovat a překousnout moje nešvary. Ale taková podpora, jaká se mi dostala od všech, je ohromná. Jsem zatím tak dobře naladěn, že většina návštěv vlastně nechápe, proč tu vůbec ležím. Vypadám, že jsem úplně v pohodě, než si teda vzpomenou, že nemám haksnu.

Postřeh ze snídaně: jahodovej termix je v nemocnici oblíbenej dezert a roznašečům jídla se ho většinou vrátí víc, než ho ten den rozdali.

Líbí? sdílej… 🙂

Facebook
Twitter
LinkedIn