Pondělí

Stále jsme se s Kačkou neviděli a to prý leží ve vedlejším pokoji, jenže oba jsme „přivázaní“ k postelím. Mám jen od rodiny přetlumočený její stav, kompletně fixovaná noha (lešení) od stehna až k palci, chybí ji podstatný kus stehenní kosti (tříštivá zlomenina), zlomená ruka kousek nad zápěstím. Víc nevím. Prý to nese dobře.

Ležím na lůžku a přemýšlím, jak se chodí na velkou. Od sestřičáka zjišťuji, že si zavolám o podložní mísu a na ni si lehnu Ty vole. S*át v posteli. Vleže. S minimálně dalšíma dvěma pacientama v pokoji. Ach jo, to bude těžký přesvědčit hlavu, že to je ok. Naštěstí se mi zatím nechce.

Den probíhá v pohodě, návštěvy nosí hromady jídla, pití a darů. Poprosil jsem o špunty do uší. Dostal jsem sedm druhů špuntů všech možných tvarů, velikostí, chlupatosti a jeden tampón. Asi abych ucpal všechny díry.

Přichází noc [„DRŽ HUBU“]

22:59 Jde to na mě! Volám si o mísu, horko těžko se zvedám, aby ji pode mne šoupli. Sestřička odchází, aby mi dala potřebný soukromí. Paráda mám průjem. Ten koktejl medikací mi v žaludku nadělal slušnou paseku a první pevný jídlo (mimo hadičky) mu dalo pěkně zabrat.

00:00 – Volám si o misku. Průjem trvá.

01:00 – Volám si o misku. Průjem trvá.

02:00 – Volám si o misku. Průjem trvá.

03:00 – Volám si o misku. Průjem trvá.

04:00 – Volám si o misku. Průjem trvá.

05:00 – Volám si o misku. Průjem trvá.

06:00 – Volám si o misku. Průjem trvá.

07:00 – Volám si o misku. Průjem trvá.

07:15 – Kluci snídaj, já si volám o misku.

08:00 – Snídám. Rohlík s máslem. Kvalitní strava, aby se člověk v nemocnici uzdravil a nabral sílu.

09:00 – Stavuje se za mnou fyzioterapeutka, dostal jsem růžovou činku na posilování a nějakou gumu, jakože dlouhej a tenkej pružnej pásek (theraband). Ukazuje mi, co můžu a mám dělat a nastiňuje mi blízkou budoucnost. Další krok je si sednout, ale to až někdy příště.

10:00 – Kolega z pokoje má návštěvu, je hrozně otravná a jejich rozhovor mě strašně unavuje. Baví se o lécích a jeho zranění, ale všechno, co jde, vyslovují špatně. Mám chuť je opravit nebo umlčet. Vydržím to.

Končí mi efekt opiátu a tak si říkám, že si zavolám o novou dávku. Než to ale provedu, někdo ťuká na dveře. Přichází doktor, za ním sestřička s pojízdným stolečkem plným obvazů a mladík, kterej se na mě podivně usmívá. Čeká mě převaz na lůžku, mlaďas mi zvedá nohu za konstrukci, jako by to byla kapota auta a drží ji ve vzduchu. 

Ty VOLE! Nastřihli obvazy a začali je strhávat. Komplet až na „kůži“ a to rozhodně všude kůži nemám. Části obvazů jsou fest nalepené na masíčko a vše trhaj. Mám slzy v očích a potím se, jak při půlmaratonu. Promačkává mi místa, kde mi šrouby vedou do nohy, aby se masíčko odtrhlo od želez. Chuťovka.

A teď přichází dezinfekce. Přeju si, abych omdlel a nevnímal to. Ale to ne. Jsem z toho zatínání svalů z bolesti tak vyčerpanej, že už mlaďasovi nedokážu dál pomáhat a držet nohu svým zatnutým svalem a povoluji.

Začíná balení. To je úleva. I když to pořád štípe jak čert. Zabaleno, odcházej a sestřička mi píchá opiát. Opiát zabírá.

Přicházej kamarádi. dostal jsem hromadu zajímavých magazínů a pak časopis „ČESKÁ LOŽNICE“ a to nechceš! Nechci být žalován za bodyšejming, ale tohle je fakt nechutný. Těm holčinám chyběj už jen chlupy v podpaží a vypadaný zuby. Nicméně fotku s časopisem jsem si musel udělat.