DEN 49 – Skončils anděli, dobrá jáhle a na čem budu jezdit dál?

Je čtvrtek! Za týden si jdu pro protézu! Yes!

Kačka měla ráno vizitu… měla za úkol se zeptat na nějaký věci… například zda bude další rentgen, jaká je prognóza a tak… takže se dozvěděla, že ji čeká dneska převaz  a že má cvičit a doktor pořád vtipkoval a měnil rychle témata, že se na nic nakonec nezeptala…

I ten převaz už má za sebou a prej dost bolel, né jako mě, že by se to lepilo na masíčko, ale proto, že jí bolí každý pohyb…

Dnes poprvé dostala nemocniční košilku a né anděla… košile se dává pacientům, u kterejch se očekává, že už nepojedou na sál a hlavně to nejsou jen ležáci… začnou se brzo stavět… 🙂 i když už Kačka sedák několikrát byla, vždy ji o to operace připravila, jen aby se to po ní mohla učit znovu… tak teď to fakt vypadá, že se to bude učit naposled…

Poslal jsem rodince do chatu odkazy na video-rozhovory pro Cesta za snem (v tuto chvíli ještě videa nebyla zveřejněna)… tak mě víceméně chválej… až na ségru… ta do mě jede… je kritická po mně 😀 A přesně řekla to, co mi v tom videu taky vadí… skáču Tomášovi do řeči a začínám věty spojením „je to tak“… jsem na ránu… ale byla to premiéra… nicméně si jsem celkem dost jistej, že příště to udělám úplně stejně. Jestli nějaký příště bude… po tomhle videu se už možná nikdo neozve.

Do chatu posílám ještě odkaz na druhý, kratší video, který jsme točili venku “na stojáka”… a posílám ho společně s prosbou, aby se mamka nekoukala, co je po titulkách…

Brácha jen nešťastně píše, že neví, jak má člověk v týhle rodině efektivně pracovat… Tenhle poslední měsíc a půl byl trochu živější náš rodinnej chat… na druhou stranu dřív jsme horko-těžko hledali jeden večer za měsíc, kdy můžou všichni… a teď se scházíme hodně často a píšeme si ještě častěji… a stačilo jen tak málo, že jo… 🙂

Odpoledne jedu za Kačkou… celý den píše, že jí není dobře, inhaluje kyslík s tou příměsí proti hlenům… tak se připravuju na ten nešťastnej uzlík, abych jí nějak rozveselil… většinou stačí moje přítomnost a hlazení. Než se ke Kačce vůbec dostanu, na chodbě mě zastavují sestřičky a sanitářky a zjišťují co a jak se se mnou děje… Asi pro ně není úplně běžný, že by vídaly pacienty po tom, co je propustí… A je to hrozně milý…

Koukám na telefon kolik je a jak ho nemotorně s berlema vyndávám z kapes a beru do rukou, tak dost často spustím nějakou appku omylem… a hodně často to vyjde na puštění fotoaparátu přes messenger a když se konečně podívám na displej, tak už mám na hlavě nějakou kočku nebo čepici a nebo chrlím oheň… tak se vždycky rovnou blejsknu, ať si tu chybu zapamatuju… tohle je dnešní úlovek… a mám toho v záloze ještě hodně!

Už jsem u Kačky… bolí ji břicho… Vypadá to na dozvuk těch kapaček, uspávadel, antibolestivejch prášků a tak… a vypadá hodně vyčerpaně z toho kašlání. Takže dělám, co umím… hladím a utěšuju co to jde, jenže nevolnost prostě nezaženu… 

Snažíme se do ní nacpat nějaké jídlo, protože celej den skoro nic nejedla… je hrozně hubeňoučká… ale pár lžiček výbornýho jáhlovýho rizota do ní nacpem… Netušil jsem, že slova jako “výborný jáhlový rizoto” někdy použiju v jedný větě… po jídle ještě cucá výživovej proteiňák… ale je vidět, že to dělá jen kvůli nám a že jí to nedělá dobře :/

Z nevolnosti je jí chvilku vedro chvilku zima, tak jsem vyfotil co koukalo… 

Jak měním často pozice, aby noha nebyla moc dlouho v jedný poloze a nezačínala bolet, tak si stoupám a sedám a obskakuju postel… dost často se mi stane, že mi z nohavice něco vypadne… a fakt, že si to už lepím i ke kůži, moc nepomáhá… spoza obvazu na svět kouká tejpa, kterou mi tam fyzio dala, aby mi vytáhla jizvu nahoru…

Naštěstí mi studentka medicíny nabízí pomocnou ruku a sežene mi pásku na zalepení… 🙂

Odjíždíme a Kačka není o moc lepší, ale v tomhle stavu se i troška počítá… doufám…

Doma čtu maily a máme za úkol vyfotit pro pojišťovnu poškozený hadry a výbavu z motorky… teda všechno to, z čeho nás vystříhali nebo se jinak poškodilo při nehodě… bundy, kalhoty, helmy, interkomy… a hlavně komiksový boxerky! To je skoro citová újma… byla to limitovaná edice. Měl jsem takový jen jedny… a dejte si cenovku na takovou věc (no cenovka byla přesně 250,- ale…!).

Věci jsou každopádně všude možně (na chatě, u našich, u babičky…) a jen je dát dohromady dá zabrat… jsou prej dost “umazaný”… ani se radši neptám, od jakejch tekutin… nejspíš to zjistím při focení… A taky mám dohledat faktury… to se mi ale vůbec nehodí, protože jsem Kačce většinou řekl zaokrouhlený ceny za tu výbavu… a nezaokrouhloval jsem úplně podle pravidel :DD ale tak to doma máme… ona si zase koupila brýle za dvojku a stály 2990… je to systém, kterej funguje…

Procházím si nostalgicky instagram a koukám na fotky mojí matně černý lásky… byla tak hezoučká, když jsem jí poprvé viděl u prodejce a v zimě jsem si ji za tmy vezl domů 90 kilometrů… Vzpomínám, jak jsem jí v babiččině garáži amatérsky odstrojil jen abych zjistil, že to nedokážu opravit a místo toho jsem ztratil polovinu šroubů, hromadu plastovejch cvočků ulámal a ještě se pořezal… no a taky jsem ji zkušeně položil a zlomil jí stupačku, protože mě převážila, když jsem s ní pozadu sjížděl do sklepa na zazimování…

Takže se sám sebe ptám, na čem teď budu jezdit? Je to otázka, kterou teď docela často dostávám od lidí, zejména od motorkářů… a zatím říkám, že si nejspíš motorku už nekoupím… ne proto, že bych se bál motorky, ale proto, že se bojím aut. Ale hned na to dodávám, že nadále není nic lepšího než se naklonit do zatáčky a nebo vzít za plyn a cítit tu akceleraci a kopat tam kvalty… Takže to vidím na půjčení motorky a jízdu na okruhu nebo krosku a na nějakou dráhu… prostě zajezdit si… ale mimo provoz…

Jenže teď, když jsem bez nohy a Kačka, která bude výhledově dlouho na vozejku nebo o francouzských holích… je to jasný, potřebujem nový auto… naše černá rakvička s manuálním řazením na ruční ovládání předělat nepůjde a tak ho dáme bráchovi nebo poletí z domu… to auto, ne brácha… jenže jak si koupit auto, když nevím, jak dlouho budem na neschopence? Co já… ale Kačka… chci nový nebo ojetý? Cejtim trochu úzkost z toho, že bych měl na někom bejt závislej… tohle musím řešit, až mě to nebude bolet… ideálně s někým, kdo tomu rozumí… 

Večer ještě v chatu blikne video, na kterym Kačka prezentuje nově získanou schopnost… levou nohu, ze který si vzali náhradní kost pro pravý stehno, už dokáže zvednout do vzduchu… malej krůček pro Kačku, ale velkej skok na cestě k WC…

A aby těch dobrých zpráv nebylo na noc málo, tak ségra posílá fotku pekáče zapečenejch těstovin jenom pro mě! Budu je jíst celej týden… a vůbec mi to nevadí… :DD

Dobrou…

Líbí? sdílej… 🙂

Facebook
Twitter
LinkedIn