DEN 2 a 3 – probuzení

Sobota + neděle. Jsem na silných opiátech, takže sobotu a neděli mám hooooodně popletenou a spojím je dohromady.

Budím se, je ve mně hromada hadiček, jedna z hadiček za mne dýchá, hroznej pocit. Mozek se s tím snaží bojovat a dýchat si po svém, takže si sám přivozuji pocit, že se dusím. A za mnou je přístrojů jak v kokpitu letadla.

Doktor mi oznamuje, co mi museli udělat. Přišel jsem o pravý kotník a pořádný kus lýtka. Brečím. Sestřička Míša (25) mě drží za ruku. Po chvíli si uvědomuji, že žiju! Ptám se na Kačku, je mimo ohrožení života, ale je pěkně dolámaná :(, vzhůru byla už ten večer v den nehody. Uff. Je na mě namontované lešení, které fixuje zlomené stehno a zbytek lýtka do určité polohy.

První návštěvy –  mamka, taťka a brácha. Ten má na krajíčku, tak ho rovnou sjíždím, že tady se bulet už nebude! Jakmile viděj, že jsem dobře nalazen, vtipkuju, jsem bez bolestí a usmívám se, tak z nich padá břímě a nastupuje úleva a úsměvy 😀 Žiju!

Před nehodou jsem byl fyzicky na vrcholu, zhubl jsem na 85 kilo ze stovky (můj rekord byl 116 kilo!), hodně jsem běhal a posiloval na překážkáč. Tohle zranění mě nezastaví, ale jeden podzimní závod asi budu muset vynechat. To se ťapina asi nestihne uzdravit, škoda. Přijdu tak o medaili za zdolání všech závodů.

Neděle. Předpokládám, že jsem tam měl další návštěvy. Některé si pamatuji, některé ne. Moc lidí to ještě neví. Jen rodina a nejbližší přátelé.

Od jedné návštěvy jsem dostal bloček s jednorožcem a mám si začít psát deník. Pocity, bolístky, nápady. Říkám si,proč ne? Můj rukopis je tak strašný, že si v tom nikdo kromě mne stejně nepočte. 😀

Přesun z JIPky na lůžkové oddělení je blbé i dobré zároveň. Značí to, že nejsem v ohrožení života, ale přicházím o osobní sestřičku a najednou jsem jen jeden z třiceti pacientů, o které se stará hrstka sestřiček a sestřičáků.

A vlna návštěv může začít. 🙂

Líbí? sdílej… 🙂

Facebook
Twitter
LinkedIn