DEN 168 – Ztracený vejce, vyhlídky, měření pacholka a auí

Tak jedem…

Nakumulovalo se mi nějaký info o Kačce. 🙂 Nejvíc nejdůležitější je, že se naučila v Kladrubech dělat ztracený vejce. xD

Ztratilo se jí pádem do čaje. Počítá se to?

Ale odpoledne si snad dopřeje výlet do nějaký další z okolních restaurací. Přijedou za ní totiž čarodějky z Eastpardubic. 🙂

Teď je zrovna na magnetoterapii a vedle ní je nějakej pán na lymfatický masáži. A prej u toho usnul a hrozně chrápe. 

A i když už masáž skončila a přístroj pípal jak o život, jeho to nevzbudilo. Takovejhle spánek by Kačka potřebovala taky někdy zažít. 😀

PS: Na fotce není Kačka… 😀

Každopádně už má ofiko potvrzený, že si ji tam nechaj tři měsíce, takže ji pustěj někdy koncem února. To ale rozhodně neznamená, že tou dobou bude “hotová”. Pouze se ukončí její první pobyt, pošle se domů, možná půjde na tři týdny do Hradce a pak si ji zase do Kladrub vezmou. Na další tři měsíce. To zní jako plán. Ještě že se jí tam líbí. Jen kdyby to k ní návštěvy měly blíž. 

Další super zpráva je (no zpráva, spíš takový moje zbožný přání), že totiž velká šance, že jí na příští kontrole v Hradci na chirurgii už dovolej plnou zátěž!!!!! :))))

Takže by mohla začít dělat opravdický kroky, třeba i bez berlí, ale hlavně beze strachu z nějakýho poškození srostlejch kostí.

Já jdu zrovna za ergoškou. Do zprávy mi napsala, že mě dneska přeměří. Mám trochu strach, co od toho očekávat. Pro jistotu si stříkám voňavku i blíž k rozkroku, kdyby náhodou…

ANI NÁHODOU!

Tohle na mě vybalila! Jdem měřit, jak ohebný klouby mám a budem to sledovat i do budoucna, ať víme, jak moc to flákám. O tom, že to flákám, totiž víme oba. Nebaví mě rutinní cvičení. Radši se pořádně zapotím, ale takový ty protahovačky, na to mě moc neužije. Řekl bych, že starej pacholek mi za to jednou vůbec nepoděkuje, až bude mít v háji záda. 🙂 Jeho problém, naštěstí.

Jedna z věcí, kterou taky flákám, je péče o jizvu. A to mám sakra jen jednu! Problém je, že si ji sice masíruju a mažu, ale rozhodně na sebe nejsem tak přísnej jak Markéta (naše ergoška). S ní to bolí, je to nepříjemný, ale je to nezbytný. Příště vemu kameru a natočím, jak to vypadá.

Kačí už má u sebe návštěvu a jsou (jak jinak) v restauraci. 🙂

Cestou z ní nám posílá její aktuální berlení. (Pusťte si to se zvukem… Evička to parádně komentuje :D)

Takže takhle teď chodí… 🙂 BTW kecala snad Evička? 🙂

Já se dokopal na kruháč. Jako nebylo to špatný. Ale asi jsem ještě moc nadšenej z TRX. Tady nás bylo kolem dvanácti. To znamená dvanáct stanovišť, respektive cviků. Jenže hromadu z nich jsem musel nahrazovat nebo pozměňovat, takže vyváženost cviků šla do háje. No a pár vteřin cvičit a pak se přesouvat na jiný místo, to asi nebude pro mne. 

Cestou z fitka bylo ještě sluníčko, tak jsem si to dal domů oklikou. Pěti kilometrovou. Jenže se mi (zase) nějak podařilo blbě si nasadit liner, nebo se tam nějak kus špatně ohrnul a výsledkem toho je, že došlo k prodření kůže.

Takže jsem to večer musel nějak ošetřit a zítra si na to místo budu muset dát extra pozor.

Jenže strupy jsou moje úchylka. Takže jakmile se tam nějaký udělaj a moje nenechavý prsty je najdou, bude se ďoubat. xD

Tak ďoubání zdar! 🙂

 

Líbí? sdílej… 🙂