DEN 141-143 – Nic, návštěva a zdobení…

DEN 141

Po včerejšku se v chatu začínaj objevovat obavy z vánočních dárků. Nejdřív se báli šál. Ale teď se bojej na míru vykrajovanejch perníčků. Začínaj uzavírat sázky, kdo jakej tvar dostane.

Brácha trefně podotkne, že tyhle sázky nemaj vítěze. xD

Jinak probíhá plánování Vánoc. Jak dlouho budem všichni společně a kdo a kdy musí odjet. Mamku taky hrozně zajímá, co budeme pít a jíst, aby mohla vzít krámy útokem. Já mám v plánu se přežrat vším v dosahu.

Jinak nic…

DEN 142

Sobota. U Kačky sněží! 🙂

Naši mě vyzvedávaj a jedem navštívit Kačku. Mám trochu obavy z cesty. Protože fantomovky. Nevím proč, ale v autě se ta noha nějak víc ozývá. I při cestě mezi Pardubkama a Hradcem je to otrava a tohle je o pořádnej kus dál. V nejhorším případě si sundám protézu, abych si mohl do nohy bubnovat a natřásat s ní, to pomáhá.

Cesta je naštěstí v pohodě. Brní to tak nějak v normě. Parkujeme a máme na Kačku počkat v restauraci. Přichází upravená a vysmátá.

Takhle v Hradci nevypadala. Ani nemohla. Dneska už je zase o kus jinde. Sprchu zvládá sama. O berlích by mohla závodit. Paráda.

Po jídle se prej půjdeme projít k vyhlídce. Kačka se ale musí skočit na pokoj obléct a my jí tam alespoň dáme proviant a hadry, takže jdeme všichni. Kačka dělá modelku na posteli a já zkouším její vozík. Je lehoučkej a úzkej. Parádní pohyblivost. Ne jak ten náš kombajn.

Vybaleno a zabaleno a jdeme na tu vyhlídku. Tady jedno chodbový selfí.

Netušíme, co čekat za trasu, ale nakonec to je asi jen dvě stě metrů od východu z budovy. 😀

Kousek chůze jsem i natočil. Kačka už hezky pokládá pravou nohu na zem a připravuje ji tak na plnohodnotnou chůzi. K té má ale ještě daleko.

I tak to je ale paráda. A přidává jí to hodně na stabilitě. Jsme na vyhlídce. Vlastně to bylo víc z kopce než do kopce. A výhled je lepší z Kaččinýho balkónu. Ale když už jsme tady, tak takhle vypadá Vlašim z Kladrub.

Lepší fotku nemám. Za moc to nestálo, tak se šetřilo i na kvalitě. Příští návštěvu podnikneme radši nějaký gastrovýlety. Kačka zatím posbírá tipy.

Nastává loučení.

Víme, že sem nebudeme moct jezdit zdaleka tak často, jako to bylo předtím do Hradce, takže to je daleko emotivnější disciplína.

Jo a když mamka viděla fotky, jak jsem ozdobil ty, ehm, perníčky, tak mi přivezla nějakou ready-to-use zdobičku. Takovou tubu, ve který je ten sladkej sajrajtek už namíchanej a jen se tomu ustřihne špička a kreslí to krásnou tenkou linku. Prej to dělaj i barevný. To jsem měl vědět dřív.

Naštěstí jsem ty dva neforemný ostrovy ještě neozdobil a taky mám ještě v lednici těsto. Tak zejtra je ten den.

DEN 143

Od rána se přemlouvám ke zdobení perníků. Ještě pár dílu Spongeboba a jdu na to. Tak ještě jednoho Americkýho choppera zkouknu. Hm už dávaj jen blbosti, tak jdu na to. Beru si ty tubičky od mamky. Stříhám tomu špičku a ochutnávám, co je uvnitř. Moje poleva byla chutnější. Ale dokážu s tím nakreslit linku, aniž by se to hned začlo roztejkat.

Po pár minutách, kdy jsem shrbenej nad kuchyňskou linkou a za neustálýho odemykání telefonu, kde mám zobrazenej originál (předlohu), dokončuju prvního majstrštyka.

Na první pohled to ujde, ale člověk nesmí zkoumat detaily. Čmárám i nějaký jednorožce a traktory. Tady je srovnání, jak zdobila domácí zdobička a jak ta koupená.

Na rovinu. Já mám rád polevu, takže pro mě je levá varianta ve výsledku lákavější. 🙂

A pak zdobím další a další. A to mám pořád v lednici těsto. Tak z něj dělám neforemný placky a hážu je do trouby. Děj se vůle náhody.

Než se to upeklo, mám dozdobenýho dalšího (zrcadlovýho) jednonožce.

Spokojenost. Dva stačej. Zbytek těsta už se dopejká v troubě. A tady jsou další vzorky.

V troubě dopečeno. Co teď s tím? Je to asi dvanáct perníkovitejch prstenců. Zbylo mi ještě hodně matroše ve zdobičkách, takže dělám na perníky ďubky a krájím to na jednohubky.