Dneska mě čeká autoškola! No autoškola. Nejdřív si nějak sednu s instruktorem. Řekne mi, jaký jsou moje možnosti, a asi se půjdu projet. Je to v Přelouči, ale naštěstí je instruktor z Pardubic a jsem s ním domluvenej, že mě nabere před barákem a sveze mě tam.
Kačka zatím píše svoje dojmy z první noci. Paní si o půl šesté rozsvítila, že se jde osprchovat. Jinak celou noc hodně hlasitě chrápala. To jí sice nevyčítá, večer Kačce říkala, že když bude chrápat, tak ať ji vzbudí a ona přestane. To prej ale fungovalo tak na sedm vteřin. Jinak je moc hodná. Hodně povídavá. To už víme, co? Často zmiňuje svou ex-spolubydlící, pečení a manžela. 😀
Dneska ji čeká další kolo pohovorů a vyšetření. Jsou tu hodně důkladní. V Hradci nás zvážili. Tady jde na analýzu moči, EKG, CRP.
Já už sedím s instruktorem. Je to hoooodně velkej chlap. Přijel služebním autem, který už zažilo lepší časy.
Začínáme se bavit.
Prej to řada amputářů ani neví, ale aby mohli (legálně) řídit auto, tak musej projít zkušební jízdou v autoškole, kde jim pak napíšou potvrzení, že ten danej člověk může řídit takovej či makovej typ vozidla (v mém případě to bude pouze automat) a s konkrétní úpravou (v mém případě plynovej pedál vyvedenej nalevo od brzdy).
To mě dost zklamalo.
Věřil jsem, že bych mohl dost dobře řídit jakejkoliv automat. Prej to je pro moje pohodlí, abych nemusel mít nohu na plyn křížem. Jsem z toho trochu nas*anej, že se mi někdo takhle stará o moje pohodlí a zásadně mi tím přidělává problémy. Říkat, že je to bezpečnější, je taky mimo mísu, protože až přijde krizová situace, tak stejně budu muset brzdit levačkou, ať už křížem nebo ne. A je mi už teď jasný, že při první krizový situaci budu brzdit pravačkou, která nebude na žádným pedálu položená.
Můžu se vztekat a divit sebevíc, ale mít nohu křížem nemůžu. Takže od teď musím mít svoje upravený auto a nic jinýho řídit nesmím.
Achjo! To mě se*e! Všechno řízení na dovolenejch jsem doposud obstarával já a bavilo mě to. A fakt, že bych odteď musel půjčovat jen automaty, jsem tak nějak akceptoval, to většinou není problém, jen to bude dražší (kromě Ameriky, že jo). Ale teď, když vím, že to na dovolený problém asi bude (protože půjčoven aut pro hendikepovaný je určitě hromada, že jo?). Tak mě to docela vzalo vítr z plachet. A služební cesty? To bude taky oříšek. Asi budu jezdit hodně vlakem a městskou hromadnou.
Jsme v Přelouči a jdeme k autu. Instruktor mi ukazuje, jak lehce se dá to přemostění plynovýho pedálu namontovat a zase sundat. Samozřejmě to předem vyžaduje přidělání nějaký kovový destičky do podlahy, na kterou se to pak jen nasune a připevní. Nicméně to auto jinak může řídit kdokoliv a navíc ho to nijak na první pohled nehyzdí.
Blbý je, že hodně aut má vlevo vedle brzdy odpočívadlo pro levou nohu. Přesně v tom místě, kde já potřebuju mít svůj plynovej pedál. Takže volba auta bude nejspíš trochu omezena dalším, dost pitomým parametrem.
Jak to vypadá u superba? Vejde se tam pedáleček? 😀
Sedáme do né zcela nového auta. Levačkou stojím na brzdě, pravačku mám nějak poskládanou, aby nevadila, a otáčím klíčkem. Baterie je vybitá. Zoufale se usměju na instruktora a doufám, že má nějakej plán B, protože fakt nechci jet domů s nepořízenou.
Má. Budem jezdit jiným autem. Ještě starším, ale naštěstí startuje. Ty auta jsou očividně pro výuku řidičů s různými druhy handicapu. Takže kolem volantu jsou různý tykadla a extra páky. Na volantu je hromada závitů, do kterých se šroubují různý nástavce, aby to šlo ovládat snad každým myslitelným kouskem těla.
Díky vyvedený páce na ruční plyn se mi pravá noha s protézou hodně plete do volantu a nemám ji moc kam uklidit. Takže při manévrování na parkovišti a vyjíždění si pravou rukou (těma spálenejma prstama) několikrát projedu natěsno mezi volantem a protézou. Vždy si přitom kus strupů a měkký kůže sedřu o tu hrubou šedou část na protéze, co sice vypadá jako měkkoučkej obvaz, ale je to spíš struhadlo. Naštěstí jsem moc nervózní na to, abych přiznal bolest, tak řídím a držím hubu.
Jde mi to.
Včera jsem se dost zamejšlel, jestli nebudu mít na silnici nějakej záblesk z minulosti a nezačnu třeba plašit, když uvidím nějaký auto v protisměru. Ale nic se nekonalo. I auto s vozejkem jsme potkali. Udělal jsem kolečko po Přelouči a bylo hotovo. Instruktor mi vypsal lejstro, který musím dát praktický. Vlastně obsahuje jen to, že moje další řízení může bejt jen v automatu s upraveným plynem doleva. Harmonizované kódy tomu říkaj a tohle jsou ty moje…
10.02 a 25.08… A tady je jejich kompletní seznam.
O tom, co se mi stane s oprávněním k řízení motorky, sám neví nic. Motorky nedělaj. V jejich zázemí se na tu samou otázku ptáme přímo komisaře a ani ten neví s jistotou, co a jak bude s motorkou.
Odcházím po svejch na vlak. Dnes mě ještě čeká rozhovor pro Český rozhlas.
Píšu rodině o nových poznatcích. Ségra blbě pochopila “plyn vlevo” a s údivem píše, že to ze mě teď bude anglán (řízení vpravo ?!). Než se dosměju, tak brácha už posílá reakci.
Po cestě z nádraží si kupuju latéčko do ruky a celej upocenej se řítím na rozhovor. Do rádia to jsou asi tři patra točitejch schodů. Je tam teda i výtah, ale proč si to ulehčovat? S kávou v ruce zdolávám schody a zvoním na dveře rádia. Vítá mě vysmátá redakce. Jedna z nich mi kouká na kalhoty a chválí, že jsem hezky vyřešil kalhotovej problém. Na blogýsku totiž ještě žádná fotka toho, jak kalhoty nosím, nebyla. 🙂
Další schody. Tentokrát supertočitý. Takový ty skoro strašidelně točitý. Ale zvládám je. I když cítím hromadu očí, jak mě sledují. Sedám do nahrávacího studia a okamžitě se svlékám, abych se pomalu začal chladit. Bojím se, že budu funět do mikrofonu.
Moderátorka Jitka mi dává předběžný instrukce a domácí zákusek. Pouštíme se do rozhovoru. Jelikož mám vycházky a její pořad je zpravidla dopoledne, tak jediná možnost, jak to nahrát, bylo předtočit to. Alespoň mi odpadne tréma z toho, že to je naživo. Bude se to nejspíš vysílat den před Štědrým večerem. Takže musím působit vyrovnaně, jako že mám dárečky nakoupený. Což teď teda rozhodně nemám. Jinak by to mělo být v pohodě.
A snad i bylo. S Jitkou jsme se na sebe celou dobu usmívali a věřím, že ten úsměv bude i slyšet. 🙂
Po rozhovoru mě doma čeká úklid. Vrátit půjčenej vozejk, ať za něj zbytečně neplatíme a zítra se mi musí podařit vrátit i ty motodlahy, protože půjčovný 500 Kč na den není zrovna “mám-místo-platu-nemocenskou” friendly. Kdybych měl auto, tak je to lehký, ale teď abych někoho otravoval.
Kačka posílá nějaký informace z Kladrub. Návštěvy tam jsou víceméně neomezený, stačí se po příchodu nahlásit sestřičce. Dokonce ji můžem doprovázet i na cvičení. Propustky na noc “mimo” maj ale jen jednou za 21 dní. Naštěstí na Vánoce pouštěj domů všechny. Takže 22. – 26. prosince bude s náma doma. A možná i na silvestr. No a jinak ji tam nikdo nedrží během dne. Takže jakmile docvičí, tak může vejletit a stačí se vrátit do desíti do večera.
Taky dnes měla svou první procedůru. Uhličitou koupel. Musela si koupit velkej pytel na odpadky, do kterýho si vlezla po pás a oni ho naplnili nějakým plynem. Prej to je dobrý na prokrvení. Na fotkách to moc vidět není.
Koupel v plynu. No já bych se asi radši normálně vykoupal. Ani jsme se nedozvěděli, jestli to smrdělo nebo ne. Celou proceduru prej prokecala. Konečně tam totiž potkala nějakýho mladýho člověka.
Taky píše, že se těší, až ji uvidíme chodit o berlích. Prej to konečně vypadá jako chůze, když už lehce pokládá i pravou nohu.
Jo a sousedka jí prej pořád přesvědčuje, že jí (Kačce) je zima. Přitom ona by klidně i vyvětrala.
Hodinky mi ukazujou nachozenejch 11,3 kilometru. Slušný pacholku.
Dobrou.
Líbí? sdílej… 🙂
Nebojte se nechat mi tu nějakej ten komentář :)