DEN 13 – Zavři oči brouku a fik…

Ráno klasická otázka v rodinném chatu: „jak jsi spal?“. Díky Sanvalu jsem spal 3 hodiny a pak přerušovaně až do 5.. nebolelo to nijak šíleně moc.. jen na dotek a pohyb to je znát…ale trvá, že jsem bez opiátů… Pouze na prášcích… yes!

Po sedmé hodině přichází doktor.. oznamuje mi, že dnes půjdu na sál.. že oběhne ostatní pacienty a pak se za mnou ještě zastaví a vysvětí mi to.. tolik mluvení na jedno ráno.. že by nějaká komplikace? Svoje myšlenky sděluji rodině a všichni odepisují, že drží palce… tak čekám. co bude…

Po půl hodině je u mne doktor znovu a jde rovnou na věc. Měkké tkáně v lýtku umírají (asi se tam ucpala cévka a přestalo fungovat prokrvování končetiny) většina masa je už mrtvá a do dvou dnů hrozí vznik infekce, díky které bych nebojoval o koleno, ale o život. Navrhuje mi reamputaci nad kolenem včetně kompletního sundání lešení co na noze mám, aby mi mohl zaručit kvalitní život s protézou a bez bolestí. Bez mrknutí oka souhlasím s největší pokorou a respektem. Říká, že to rozhodnutí neudělal on sám, je to výsledkem debaty rady na základě včerejšího převazu (kdy to viděl naživo poprvé „na vlastní oči“). Věřím mu a podepisuji souhlas s operací… doktor odchází… a já zařvu do stropu KUUURVAAAAAAAAAAA!!!!!!! a oči se mi začínají zalévat slzami… párkrát bouchnu rukama do matrace a ještě proběhne pár sprostých slov… jsem dočista sám.. kluci na pokoji ani nedutají…

Právě se mi rozplynula největší motivace – mít zdravé koleno a jen ten zbytečnej konec nohy mít umělej… vidina běhání v terénu… překážkáč… motorka… hyperaktivní život.. snowboard… je to všechno pryč? oznamuju to rodině.. nejsem schopen psát, tak posílám namluvenej vzkaz… za dvě hoďky už budu bez kolene… píšu jim, že se vybrečím a bude to dobrý…

O tom, že o koleno můžu přijít, mne doktoři samozřejmě informovali hned od začátku… že tam musí zůstat dost kvalitního masa pro obalení kosti a vytvoření lůžka pro protézu…člověk ale tak nějak doufal v to nejlepší žejo? Tak to nejlepší se nestalo a teď čelím následkům temné varianty…

Volá mi Kačka (ta na rozdíl od nás nevěděla, že o koleno mohu teoreticky přijít) hrozně brečí, jak ji to mrzí… trochu ji uklidňuji.. uvědomuje si, že mi tím vůbec nepomohla 😀 a tak hovor pomalu ukončujeme a necháme to radši na smskách… 😀

Začínám se pomalu uklidňovat… mám kolem „sebe“ lidi, které miluji a oni třeba milují mne.

Mezitím co Kačku převazují na pokoji. Já googlím stehenní protézy… To by šlo… dneska už dělaj kolena, který maj bluetooth ty vole! Mi někdo hackne koleno a já si rozbiju hubu nebo začnu tančit kozáčka? Zvládaj s tím hodně… ale zvládnou s tím překážkáč? Popořadě magore.. nejdřív chodit a pak létat… chození teda bude v cajku… tahle operace by měla být mou poslední… žádný železo.. venku ani uvnitř… žádná zlomenina… budu „zdravej“ klučina… už nebrečím… tohle půjde! Jen jsem si dal život na trochu těžší obtížnost… ale co.. na lehkou to zvládne každej.. 🙂 challenge accepted!

11:30 – chystají mě na sál… sousedi už dlabou řízky z talířů…

FUN FACT: jídlo nosí v takových kovových „nádobách“ vypadá to jako železný ufo talíř… fakt 😀 … je to velká těžká kovová poklice z vrchu i ze spodu a v ní je teprve talíř… asi aby to nevychladlo tak rychle.. a ta vrchní poklice je opravdu těžká a nikdy nemáte na stole místo, kam ji odložit protože je navíc i velká a je na ní vysrážené teplo z jídla a kape z ní tedy voda.. takže je potřeba druhou rukou zvednout spodní těžkou poklici, včetně talíře s jídlem, a tu vrchní dát pod ně… je to masakr.. ještě že tu každej má zdravé a silné končetiny co? 😀

Rodina mě ujišťuje, že mě po operaci navštíví v plné sestavě.. děkuju jim a vzkazuju, že já v plné nebudu xD ale budou drogy.. a díky nim jsou setkání s nimi snesitelnější 😀 (ujišťuji maminku, že to byl vtip) Posílá pusinky.. asi už mě prokoukla 🙂

11:57 jedu… Sestřička na příjmu se zase diví, že se usmívám.. respektive je sama úsměv od ucha k uchu ze mě… říkám jí, proč bych neměl mít radost.. vždyť mi jdeme zachránit život.. můj život! TO je přece super! 🙂 Při nasazení kyslíkové masky si rukou pohladím koleno a říkám čau kamaráde… a usínám.

17:35 – Jsem na pokoji, mám v sobě mrtě prášků na bolest a hrozně to bolí. Nevím, jak to probíhalo…Píchá to, pálí to, mám z té bolesti horečku…

Přichází mi rodina, nebrečíme, ale i oni cítí, že mě to bolí a tak jsme spíš v tichosti a jen občas něco prohodíme.. dneska nejsem ideální společník a bavič… mrzí mne to protože je mi jasný, že teď se budou naši doma trápit víc než kdybych hrál, že to nebolí.. jenže to nešlo 🙁

Jsem pod opiáty a stejně to bolí… ani nevím kdy, ale usínám vyčerpáním…o půlnoci se probouzím… ale to až další den…

Líbí? sdílej… 🙂

Facebook
Twitter
LinkedIn