DEN 12 – dlouhá operace a převaz

Je 9 ráno a Kačka jde na to… náš původní doktor odjel na dovolenou a převzal nás jiný.. ještě jsem nebyl schopnej si zapamatovat jeho příjmení (respektive jsem ho zapomněl hned po jeho vyslovení – to je pravděpodobně moje jediná nadpřirozená schopnost)… a cedulku na plášti, kde by jeho jméno mělo být, má vždy naruby, takže tam zaostřuju jen na kontakty na nemocnici…

Mamka si vzpomíná, že bych mohl někomu říct, že mám teoreticky možnost mít poděděnou leidenskou mutaci.. něco se srážlivostí krve.. tak to zkusím někdy zmínit… má to totiž Mamka i sestra… a já mám rád věci zadarmo..tak proč bych to neměl.. žejo?

Dnes dopoledne by mě měli převazovat (bez narkózy!)… říkám si, že horší než první převaz to být nemůže.. nebo jo? Bude zase trhání železa od masíčka? Nechme se překvapit… potím se z toho už teď, jsem nervózní a volám si mísu.. průjem.. takovej jsem silák.. z jedný informace se doslova po*eru… od rána jsem bez opiátu, nohu samozřejmě cítím, ale není to tak šílené… ale na převaz bych chtěl být pod vlivem… musím to načasovat…

U maminky si domlouvám zapečené těstoviny.. to mi zvedá náladu.

Přichází fyzio jestli dneska zkusíme vozík… Jsem samozřejmě pro, i když to zrovna bolí… Tentokrát nastupuju daleko složitěji, díky náhlé bodavé bolesti v noze. Taky zjišťuju, že po pár vteřinách stání se začínám motat – těžce motat. Naštěstí už sedím. Nastavujeme podporu nohy a já se ujišťuji, že pojistka, která mi minule nohu katapultovala, je zajištěna 😀 Do teď mám před očima ségřin zelenej výraz, když se to stalo u Kačky na pokoji xDDDDD

Zajel jsem si „na balkon“, kterej má tak 15 centimetrovej práh…chytrej tah nemocniční architekte, když tu je každej invalidní a bez vozejku nedá ani ránu… tak se takovejhle balkónek šikne… takže jsem to zaparkoval ve dveřích na balkon.. nic moc výhled… nechápu proč tam je ta síť.. kdybych chtěl třeba skončit kvůli své amputaci se životem a skočil bych odsud dolů.. tak nejsem dost vysoko na to, abych se zabil a skončím jen dole v přízemí na jipce.. kde mě složej dohromady a hoděj zpátky sem…hmm ale zase bych mohl pozdravit Míšu 25… 😀 ale co už.. 15 centimetrů mi to nedovoluje… (když vám nějaká řekne, že je 15 centimetrů málo, tak jí řekněte, že na vozejku to je dost!)

Po kochajdě u balkonu si jedu do lednice pro pribináčka… šéf mi jich nakoupil hromady… Nacházím jídelnu a v ní lednici.. moje pribináčky jsou úúúúúplně dole.. (díky mami! :D) ohnout se pro ně je díky konstrukci na noze za hranou mých schopností… a tak prosím jednu studentku-skoro-doktorku o pomoc… 🙂 a vracím se urychleně do postele protože  noha trochu křičí… ale zatím stále bez opiátů… počítám, že se to pokazí zase až večer… asi jsem se fakt začal bát tmy…

Přichází naši s taškami plnými jídla… ani to nestihnou vybalit a na dveře ťuká můj doktor a pomocník a za nimi jde sestřička s převazovým vozíkem… je mi jasný co se bude teď odehrávat… všechny návštěvy musí na chodbu, jen moji dva spoluležci zůstávají… díky bolestem dnes nedokážu nohu zvednout sám a tak mi ji musí držet oni… velmi lituju toho, že v sobě nemám opiáty. Začíná to lehce, nůžkama nastřihne obvaz, a pak začne trhat… když viděj, že to jó nejde urvat a zatínám všechny svaly v těle, tak berou do ruky nějakou lahvičku a kropěj to nějakým roztokem, aby to povolilo..ale mají asi málo času, takže se to trhá stejně i se strupy a nevím čím vším dalším… regulérně jsem několikrát vykřikl bolestí, protože dýchání už nestačilo a matraci jsem víc zmáčknout taky nedokázal… to se mi nestalo ani při nehodě samotné. Možná běžný postup, ale pro mne slušná muka. Chtěl bych se na obnaženou nohu podívat, ale nemám sílu zvednout hlavu.. jsem propocenej do postele a úplně se klepu bolestí a vyčerpáním. Prosím ať s tím už nic nedělají..ale moc dobře vím, že teď je čas na dezinfekci.. otáčím oči v sloup, zatínám zuby a syčím… je hotovo.. už jen zabalit… úúúúúúúúleva! 

Jako obvykle jsem se moc nedozvěděl, oba mají pokerface.

Naši přichází do pokoje… vypadaj strašně, asi mě slyšeli vykřiknout… tak mě mamka jen hladí a já si užívám momenty bez bolesti.. cítím jen pálení dezinfekce a to je jiná bolest, než mě do teď nepřetržitě bolela..takže dobrý…

Po pár minutách už se vrací stará známá bolest a já začínám fungovat… Jím večeři a přijímám návštěvy.

Kačí se pořád nevrátila… všichni jsme nervózní.. informovanost od některých doktorů je dost mizerná… netušíme, jestli operace, na které Kačka je, je dlouhá, náročná, nebezpečná…

Okolo šesté ji přivezli ze sálu na dospávák.. a má obrovské bolesti, až z nich brečí. Byla na sále přes 7 hodin!!! Dělali ji ruku – teď už finálně! Půlku kotníku – nedovedu si představit jak moc ho měla rozmačkanej.. takovej malej kotníček:( a čistili ji stehno od infekce… Takže byla operovaná na třech částech těla zároveň… to je dost na tak malého človíčka… Naštěstí k ní na dospávák pustili moje rodiče a ségru a její ségru, tak ji trochu rozptylovali, ale bolest neukecáš 🙁 Ještě tři hodiny ležela na dospáváku, než se dostala na svoje oddělení… tam ji pak můžou dát další/lepší/víc drogy na bolest…

Já jsem měl jít původně zítra na sál, ale nějaký doktor na večerní vizitě mi řekl, že na sále napsanej nejsem… Ááááááále… Kolem deváté přichází můj doktor a jen oznamuje, že na sál zítra jdu, tak ať od půlnoci nejím…a jako vždy.. nevím s čím..tak asi další převaz…

Kačka se na pokoj vrátila až v deset večer.. Jdeme spát.. to byl den…

Líbí? sdílej… 🙂

Facebook
Twitter
LinkedIn