DEN 123
Že jsem dneska vůbec vstával. Svou prdící protézu jsem “chytře” utěsnil padákem. Řekl jsem si totiž, že když ho stejně všude tahám s sebou, tak ho aspoň můžu využít místo ikeácký chňapky. Na první pohled ideální řešení. Na druhej pohled to byla pěkná blbost.
I moje prdel(ka) měla jinej názor. Když jsem nám šel do města koupit něco k obědu (v kraťasech), tak se ten padák-hajzlík zelenej nějak vyšoupal ven a díky sluchátkům jsem ani neslyšel, jak opustil oblast kraťasů a dal se na vejlet do města, po svejch jen s větrem zádech. Zároveň jsem díky hudbě v uších neslyšel prdění. Takže jsem na to přišel až doma, když jsem vypnul hudbu. Kolečko, který jsem městem absolvoval, jsem oběhnul znovu, ale zelenej igelit nikde. Kruci!
Samozřejmě mě mrzí to znečištění planety dalším plastem, ale hlavně teď nemám jak nazout nohu. Teda asi. Ještě jsem viděl, že někdo nazouvá protézu tak, že vnitřek vystříká lihem, aby to klouzalo, nacpe ji tam a líh vyprchá. Akorát nemám líh.
Opláchnu kuře, osolím, nakrájím k němu jablka a podleju vodou. S pokličkou to dávám do trouby.
Volám protetikovi, že jsem ztratil padák a že by se mi návštěva hodila o to víc, protože mám ještě jeden problém… Zase mi praská protéza! :/
Prej se mrkne, jak moc praská, a pokud to bude schůdný, tak mi ji jen lehce opraví a v prosinci nasadíme už finální lůžko, jinak budu lámat jednu za druhou. Dokonce už na něm začal i nějak vyšívat. Ty jo! Finální protéza! Běžně se dává až rok od amputace, ale prej se mi noha už tak rychle nezmenšuje. Tak asi proč ne?
Po nějaký další době jdu mrknout do trouby, jak se daří kuřeti. Vypadá to dobře, sundám mu poklici, aby se udělalo do křupava.
Já jsem KO******************OT!!!!!!
Nevzal jsem si rukavici, ale jen chňapku a jak jsem tu poklici nadzvedl, tak se okamžitě začal hrnout ven pekelně horkej vzduch. A bral to přes moje prsty. Poklice skleněná. Mísa s kuřetem skleněná. V hlavě jsme si řekl, že ji nesmím upustit a rozbít obojí, takže jsem ji v rychlosti vytáhl a s nadáváním odložil na linku. Dílo už ale bylo vykonáno. Opařil jsem si tři prsty pravý ruky. Mám pocit, že mi hořej.
Jakmile to nemám pod proudem ledový vody nebo v namraženým gelu, tak v tom pekelně píchá a štípe. Pokojová teplota se nedá ani snést. Já jsem takový pako!
Tak zbytečná věc.
Abych v tom nebyl sám, tak si Kačka (málem) vyšťouchla oko. Opřela si totiž berle o židli a když se ke mně otáčela, jakože co tam blbnu, tak se o kraj tý jedný berle okem zastavila.
Radši jdem spát. Teda spát… spal bych, kdyby to tak nebolelo. Chtěl bych říct, že jsem větší bolest nezažil, ale to by mi asi nikdo nesežral, co? 😀
Před cestou do postele jsem si sundal protézu. Bez přemýšlení. Jasně, že bych ji sundal tak jako tak, ale teď bez padáku budu muset ráno vymyslet způsob, jak se do ní vlastně dostanu.
Dobrou.
DEN 124
Ráno prsty ještě slušně pulzujou a nemůžu je moc ohejbat, protože ta kůže je slušně našponovaná. Asi by měla popraskat. Na nohu kašlu. Pravačka (ruka) nedokáže pořádně chytit cokoliv silou. Pokračuju v chlazení, snažím se na to nemyslet a brouzdám po netu. Čtu si vzkaz od Lukáše Hejlíka. Nejsem vůůůůbec ten typ člověka, kterej by si pamatoval jména známejch osobností. Netuším, kdo s kým chodí, kdo je čí rodič, kdo je jakej sportovec a kartičky “osobnosti” ve společenskejch hrách jsou pro mě španělská vesnice. U většiny celebrit rozhodně nejsem schopnej říct jejich jméno. Maximálně kejvnu, že jsem je už někdy asi někde viděl něco dělat. Ale Lukáše Hejlíka znám. 🙂 O to víc mě potěšilo, že i on o mně ví. Přeposlal jsem naši skromnou konverzaci do chatu. Brácha se ségrou se mi hned tleměj, že jsem na jeho hezky napsanou pochvalu mýho rozhovoru v DVTV odpověděl jedním smajlíkem. To je prej jinej level “hele odprejskni”. 😀 Nemyslel jsem to nijak neuctivě. Byl to hezkej smajlík. Měl dvě pusy, to je dvakrát víc úsměvů. :-))
Když už jsem u těch známejch a neznámejch. Psala mi jedna čtenářka (nevím přesně kdy, teď jsem si na to akorát vzpomněl), že byla (asi ve škole) na přednášce od nějakýho chlápka, jehož jméno jí nic neříkalo, tak si ho ani nesnažila zapamatovat. Až když se pak na přednášce ukázal, řekla: “hele, to je ten, co měl rozhovor s pacholkem”. Takže bod pro pacholka. Minimálně u jednoho člověka proslavil on Martina a ne opačně. 🙂
EDIT: Nakonec jsem tu konverzaci našel. 🙂 Tady je…
Taky mi přišla ukázka rozhovoru pro Deník N [Tady je odkaz na konečný rozhovor v PDF]. Je to zatím jen pracovní verze, ale máme k ní pár výhrad. Byl to můj první rozhovor “na diktafon”. A zjistil jsem, jak zrádný to zařízení je. To si totiž třeba i několik hodin povídáte s redaktorem a bavíte se o všem možném. Občas vyprávím já, občas on. A najednou kontrola toho, co a jak říkám, je ta tam. Naštěstí mi v tom vyšel vstříc a vzhledem k probíhajícímu vyšetřování jsme pár věcí poladili. Co mi ale přijde vtipný je to, že mi v celým rozhovoru říká “Švihálek”. Tak neosobní. Přitom se tam bavíme o velmi osobních (až intimních) věcech. Asi novinářskej styl. Ve výsledku to byl hezkej článek. A rozhodně velmi příjemný tři hodinky s Prokopem.
Kačka jde cvičit do Křižovatky. Já s tou rukou nemůžu, musím stát u dřezu nebo ledovat.
Dala si slušnejch 20 minut rukama na motomedu.
Odpoledne se mi podařilo nasoukat se do protézy bez padáku. Mýdlová voda. Ani málo, ani moc – v tom je to umění! Nesmí vzniknout louže, aby tam nebylo příliš vlhko, ale ani to nesmí moc drhnout. Přece jen se mi noha do protézy dostává někdy dost blbě. Důležitý je, že jsem to vychytal. Nejsem úplně na dně, ale o to se snad postará vzduchovej ventil.
Blbý je, že aby noha neprděla, musím tam rvát zase nějakou látku a tou popálenou rukou to tam nejsem schopnej moc napěchovat. Ježiš, já jsem blbej! 🙂
Večer, chca-nechca, musím Kačce cvičit s rukou. Nebyl čas řešit, jestli mě to bolí nebo nebolí.
PS: Jedna ruka je moje a druhá Kačky… Že jste si taky (podle chlupů) mysleli, že jsou obě moje? :DDD
PPS: Jinak, asi už jsem to někde psal, ale místa, co se hojej, tak jsou prostě chlupatý a nemá se to holit. Kačka si ten přírodní svetr fakt neužívá dobrovolně. 🙂
Jen je teda blbý, že mi na to Kačka nevědomky několikrát šáhla. Přitom já si svou blbost plně uvědomuju a slíbil jsem si, že do trouby už jen v rukavicích. 🙂
Blížej se Vánoce! Mamka v chatu začíná sondovat, na jaký cukroví máme letos chuť. Banánky, rohlíčky a linecký je jasnej základ. Zbytek je volitelnej.
Dobrou! 🙂
Líbí? sdílej… 🙂
Nebojte se nechat mi tu nějakej ten komentář :)