DEN 116
Asi mám něco s protézou. Tím myslím stehenní lůžko. Pořád nabírá a vypouští vzduch, takže každej krok to dělá zvuk, jako když mám za zády Darth Vadera. Kromě tohohle zvukovýho projevu to má ale daleko horší efekt v tom, že podtlak, kterej drží nohu v protéze, je fuč a tím pádem mi přijde hrozně volná. Každej krok tak je s daleko vyšší mírou nejistoty a mám pocit, že se mi protéza svlékne z nohy. Jo a díky tomu blbě jdu a noha píchá. Jsem z toho docela zkleslej, ale už ve čtvrtek jdu k protetikovi a vyměníme i ten prasklej liner. Snad jim do tý doby přijde, protože mou velikost neměl skladem, když jsme si volali.
Kačka se v naší olympijský disciplíně moderní berlení dost zlepšila a chtěla by zkusit i berlit do vrchu a z můstku, takže jdeme odpoledne trénovat schody.
Napadlo mě, že před barákem nejdřív natrénujem techniku na jednom schodu. Zdraví lidé tomu říkaj obrubník, ale pro nás to je regulérní schod.
Když vidím, jak pádí po rovině, tak to rovnou natáčím, protože to je obrovskej pokrok proti těm pomaloučkejm začátkům v rehabiliťáku.
Nejenže berlí rychle, ale už takhle dokáže ujít i docela daleko.
U schodu si je dost nejistá. Má ještě dost problémy se stabilitou. Nakonec to ale nějak zvládá.
Jistota tam chybí, to je očividný, ale má velký odhodlání a chce to jít zkusit na opravdový schody. Tak jdeme do vchodu. Bohužel pro ni tam máme pěkně vysoký schody.
Tady jsem nenatáčel, ale jistil. Fotku jsem si dovolil jen dole a nahoře. Dolů už Kačce dost docházely síly, tak jsme šli rovnou do gauče.
Dobrou.
DEN 117
Ráno volám do Kladrub na přijímací kancelář, abych zjistil, jak to vypadá s Kaččinou žádankou o pobyt. Zvedá mi to milá paní, která mi dává kontakty na oddělení, kam by měla Kačka přijít. Ha. Takže už má přidělený i číslo budovy, a tak se snad jen čeká na volnou postel, ale kdo ví, kolik takových čekatelů tam vlastně je. Ptám se jí dodatečně na jméno, protože já si nikdy nezapamatuju příjmení z představovací fáze telefonátu a rád bych věděl, kdo mě odkázal na ty další kontakty. Nicméně z dalších telefonátů jsem se vlastně nic nedozvěděl. Máme čekat a oni nám dají vědět.
Jdeme do Křižovatky. Já se nechávám masírovat a Kačka trénuje zápěstí a prsty.
Jenže tahle masáž není nic relaxačního. Docela slušně to bolí. Zjišťujeme, že kromě vychýlenejch zad z důvodu přetěžování levý strany je i moje pravý rameno nějaký špatný. Je o pár centimetrů vejš než to levý. A pravou ruku nedokážu za zády skoro vůbec přiblížit ke krku. Něco je tam špatně. Zajdu k praktický, ať mě s tím někam pošle.
Večer při Kaččiným pravidelným převazu zjišťujeme, že jsme to asi u chodila utáhli moc. Respektive tam, kde jsme to tolik neutáhli, otok zůstal, a to úzký místo je +- normální rozměr jejího chodidla.
Takhle to ale vypadá dost šíleně. Další důvod, proč by měla bejt pod dohledem profíků a ne doma. Achjo. Masírujem jizvy a rozhejbáváme prsty u nohy. Převaz tentokrát dáme jen lehce.
Moje protéza má další “šrám”. Tentokrát praskla tak blbě, že mi to rozedřelo kraťasy a skoro proškrábalo už tak popraskanej liner.
Ať už je čtvrtek.
Navečer se jdu podívat na transparentní účet. Na všechny příchozí příspěvky (a že jich je!) píšu odpovědi. A když tam je ve vzkazu něco napsanýho, tak se vždy snažím nějak, pokud možno autenticky, zareagovat. A dneska tam vidím finanční příspěvek od kamarádky s poznámkou, že její otec už taky přispěl a teď se chlubí, že ode mě dostal nejdelší reakci a že by ho chtěla trumfnout. To bych nebyl já, abych jí nevyhověl.
Nemáš zač. 😀
Večer mi píše čtenářka s povědomým příjmením. Pak z ní vypadává, že její maminka se mnou dnes mluvila. Byla na opačný straně sluchátka. A tahle její dcera se jí posmívala, že jsem to její příjmení zjišťoval kvůli blogýsku a že tu bude uvedená. Tak jsem jí vysvětlil, že to fakt ne. Příjmení neuvádím a jména jen výjimečně. Bylo to jen díky naprosto strašný paměti. A obě zdravím. 🙂
Taky dostávám mail od člověka, co viděl rozhovor v DVTV a normálně si tyhle rozhovory pouští při práci jako podkres a ani na ně nekouká, ale u mne udělal výjimku a zkouknul to celý. Kromě toho, že mi na nohu přispěl, jsem ho i nabudil k tématu bionickejch protéz a tomu, jak je udělat jinak a třeba i cenově dostupnější. Jestli bych měl zájem nějak spolupracovat. To by bylo boží! Všechna čest borcům z Ottobocku, ale nohu za milion a půl si nemůže dovolit každej. Mít tak něco cenově dostupnýho. V dnešní době 3D tiskáren a všelijakejch opensource řešení. A bejt u toho. Týjo. Třeba za pár let bude dostupnej Pacholeg 2030 GT s integrovaným potleskem a párem žabek zdarma.
Dobrou.
Líbí? sdílej… 🙂
Nebojte se nechat mi tu nějakej ten komentář :)