DEN 109-111 – Přenašečka, prasklá ochrana a křižovatka

DEN 109

Jdu na sociálku. Chci se na vlastní kůži přesvědčit, že mi ten invalidní důchod dřív než po půl roce nemocenský nedaj. Beru si čekací lístek a čekám.

Uvnitř mi to potvrzují. Když teď vyplníme žádost, bude mi zamítnuta. Asi nějaká interní směrnice posudkovejch doktorů.

Tím, že bych měl invalidní důchod dřív, bych poškodil jen sám sebe. Bejt na nemocenský se mi zatím finančně vyplatí víc než invalidní důchod. Ale ty vycházky. Ty mě dostanou.

Doma klasická rutina. Kačka si ale řekla, že začne víc berlit než vozíčkovat. Takže si i sváču poprvé přinesla o berlích.

Šikovná opička. Už je jen pár kroků od toho piva. Snad zejtra.

Já při večerní kontrole jizvy, což je teď skoro jedinej čas, kromě koupání, kdy si sundávám liner z nohy, zjišťuju, že praskl.

Kvalita. Nejdřív naprasklá protéza, která se mimochodem pořád zhoršuje a už ten kousek plastu drží jen na vlásku, no a teď ten liner. Až to půjde, domluvím se s protetikem.

V chatu se mi smějou, co s tím pořád dělám, že to takhle ničím. Tak se bráním, že jsem k tomu vlastně nedostal manuál ani školení, takže se to třeba nehodí k chození. Stejně jako se dělá nechodící sádra.

Chjo. Dobrou.

DEN 110

Nestalo se vůbec nic. Naše dny začínají být dost monotónní. Cvičení, vzájemná péče o sebe. Jíst, pít, spát.

DEN 111

Ráno se probudím celkem brzo a s ještě ulepenejma očima čtu zprávy od několika lidí, že rozhovor pro DVTV je venku. Tadá. Jsem vzhůru. Odkaz přeposílám do několika chatů, ale sám se na něj nedívám. Počkám na reakce ostatních a nejspíš se nejdřív trochu přiopiju.

První zpětná vazba jde od ségry. Hlásí, že je už v půlce a zatím prej moc hezký. Mamka už taky chválí a taťka po chvilce taky. Ale nejdřív dal na video v chatu palec dolů. Ale prej to byl zase jen překlep.

Video jsem ještě neviděl.

Po-o jdeme oba cvičit do Křižovatky. To je neziskovka, která pomáhá takovejm, jako jsme my. Rozbitý případy. Lidi po nehodách nebo s trvalým postižením. Poraděj lidem jak na příspěvky, řeknou, na co máme nárok a kde se to vyřizuje a tak. My tam ale hlavně chceme využít služeb ergo/fyzio terapeutů. Taky odtamtud máme půjčenej vozejk, protože ten, co jsem dostal já, je dost širokej. A vůbec nejlepší je, že to tam od vchodu máme asi 30 kroků.

Jenže venku docela prší. Na to, jak zdolat cestu v dešti, máme oba svou vlastní taktiku. Kačka se pořádně oblékne, ať zmokne jen vrchní vrstva, a já se obléknu co nejmíň, ať toho zmokne co nejmíň.

Zase máme zpoždění. Je dávno jedna. Běžíme. A tím myslím, že tam Kačku strkám na vozejku.

Video jsem ještě neviděl. 

Kačka si zatím jen leží a Markéta jí chystá nafukovací dlahu. K tomu dostává mísu s fazolema a má v nich lovit nějaký předměty. Je to hóódně příjemný se v tom jen tak rukou hrabat. Pro mne si připravila jinou radost. Míč. Velkej míč. Velkej červenej míč. Nechala mě s ním dělat všechno možný. Dřepy zatímco jsem o něj zády opřenej o zeď. Normálně by to byla pohoda, ale s jedním kolenem, který nedává žádnou oporu, to tak lehký nebylo. Kroutil jsem se jak žížala.

Pak mi řekla, že dobrý a ať udělám tuhle šílenost. Tak jsem šel a udělal tu šílenost. Myslel jsem si, že u tohodle cviku mi nebude chybějící noha tolik scházet.

Ale chyběla mi síla a pevný záda. Mám pocit, že jsem si je při dopadu zlomil vejpůl. Takže lehce naznačuju, že jestli vymyslí ještě jeden cvik s tou červenou mrchou, tak ji omylem propíchnu. Ten míč, ne Markétu.

Tak mě chvilku nechává různě chodit sem a tam, aby si udělala obrázek o mojí rovnováze.

Jdu si konečně lehnout a Kačka jde šlapat. 

Na fotce to vypadá, že jen sedí, ale nohama fakt šlapala. Teda ono to šlapalo za ni. Takže beru zpět, jen sedí. Za to já jen tak neležím. Zvedám zadek! To by nebylo nic složitýho. Ale Markéta to po mně chce hrozně složitě, to abych si napsal posloupnost pohybů, jak se tím zadkem nahoru vlastně dostat.

Ááááá už přichází úleva. Konec cvičení. Jdeme se starat o nohu a jizvu. Tím pádem já přestávám cokoliv dělat a jen ležím. Škoda, že v jejím podání je péče o jizvu spíš mučení. Jako bych měl pod kůží stovky malých jehliček a tím, jak jizvu mačká, tak se zapíchávaj níž a níž do masíčka. Uklidňuje mě, že to dělá něžně. Uff.  😀 

Pak přichází baňkování. Udělala mi z nohy jednorožce. A pak bejka. 

Po odbaňkování to vypadá, jako bych měl na noze dvě nový bradavky. Né že bych tam měl nějaký starý.

Po cvičení jdeme ke Kaččiný ségře Páje a dostáváme výborný lívance a kafe. 

Video jsem ještě neviděl. 

A od malý Emči si kupujeme umělý jídlo. 

Vrátila mi na drobný víc, než jsem jí dal. Má ještě co dohánět.

Když jdeme domů, čtu si zprávu od našich rádců v oblasti soudního vyrovnání. Ten rozhovor mi pravděpodobně ubere až stovky tisíc. Jen proto, že si i přes bolesti a každodenní potíže snažíme zachovat pozitivní přístup a úsměv na tváři. TO MĚ TEDA PO*ER!

18:56 – Video jsem ještě neviděl a mám úplně zkaženou náladu.

Trochu mi ji zvedl jeden komentář pod videem.

Dotáhl jsem to až do skupiny Křížkovýho vyšívání! No to je splněnej sen! 🙂 Kdo z vás tam kdy byl? Boží. 😀 

Brácha už si u mne zamlouvá dečku na televizi, ať se jim na ni doma nepráší.

Sluchátko v uchu při rozhovoru zapůsobilo jako terč a kamarád mi posílá montáž mě a Kazmy. Díky Novásku. Trochu to upravuju a tím pádem to považuju za svůj výtvor. Jeho byl beztak sušší. xD

xDDDDD

Kačka jde ještě cvičit a já jdu dělat večeři.

22:30 – Jdu na video. Kačka ho viděla už 3x.

23:00 – S pauzama jsem to nakonec dokoukal. Nebyl jsem tak hroznej. 😀

Dobrou.

Líbí? sdílej… 🙂