DEN 106 – Dlahy všude, zase nemám berle a to prkýnko tyjo!

Dopoledne mi volaj z protetiky, že pro nás maj ty dlahy. Takže hledám řidiče s autem a chutí na odvoz. Ségra je bohužel vyčerpaná po večerním příletu. Taťka se sice nabízí, ale já ho nechci, musí odpočívat. Tak jdu hledat mezi kamarády. Naštěstí nehledám dlouho a jedem. Ať žijou kamarádky na rodičovský s relativně dost volným rozvrhem. Sice vždy přijedou pozdě, protože jejich ratolesti nespolupracujou, ale plus mínus hoďka to tak nějak vždycky je. 🙂

Cestou se ještě stavujeme do nemocnice, kde máme zamluvenej nástavec na WC. Má to bejt nějaký rádoby prkýnko, který zvedne sedací plochu o 12 centimetrů. Kačka tak bude moct líp dosedat. Když to od lékárnice dostávám, je mi jasný, že se s tím nejdřív otočíme domů. Je to obrovská krabice a další dvě motodlahy by se do auta určitě nevešly. A já pro to původně chtěl jít pěšky.

Vyhazuju to doma a jedem do hradecký protetiky. Protetik to zatím nějak pošteluje, ať to doma jen strčíme do proudu a můžem cvičit. Když vidím, co máme nacpat do relativně malýho auta, tak se trochu opotím. Jedna obří krabice, ve který je motodlaha na koleno a pak jedna motodlaha na kotník bez obalu. Jdem vyřídit papíry. Chudák paní musí ručně vyplnit nějaký čtyři kopie smluv. Do všech ručně napsat moje údaje a podrobnosti zápůjčky. Nepochopitelný. V dnešní době dělat něco takhle neefektivně. Ty kopie navíc vypadaj, jako by to byly kopie kopií, takže se to ani netiskne z wordu. Prostě se to kopíruje. Šílený. Po půl hodině vyplňování je jdem skládat do auta. Na tu největší nám půjčila rudlík. Auto bylo slušně napěchovaný, ale vešlo se to. Nakonec. Plán B by byl, že jedu domů vlakem, aby se to vůbec vešlo.

Doma to jdu rovnou zapojit. Ovládání je dost jiný, než na který je Kačka zvyklá z rehábky. Hlavně ta motodlaha na kotník vypadá, že už za sebou má desítky let služby. Tak snad budou plnit funkci.

Začlo se kotníkem.

Hejbe to nohou do stran i nahoru a dolů. Takže slušnej nohocuk. Kotníkovku jsme nechali v obýváku u televize. Hezky se kolem toho skáče a vůbec o to nebrkáme berlema. Po půl hodině kroucení si Kačka přelejzá na postel, kam jsme dali kolenovou dlahu. Nemá čas ztrácet čas, tak dostává svačinu do postele.

Tahle dlaha je o poznání modernější. Už má i digitální displej a nějaký elektronický hejblátka. Ta kotníková se nastavuje mechanickejma zarážkama.

Já jdu splnit dnešní chození. Beru sluchátka, nazouvám boty, zapínám měření a vyrážím. Asi po sto metrech jsem si uvědomil, že jsem si nevzal berli. Říkám si, že to zkusím a když to nepůjde, otočím to nebo si zavolám taxi. Ale ono to šlo! Protéza, ač dočasná, si nějak konečně sedla a i když každej krok cítím a musím zatínat hromady nic netušících svalů, abych utlumil různý nepříjemný tlaky, tak se jde docela příjemně.

Přicházím klasicky kompletně propocenej. Takže sprcha. A pak se vrhnu na montáž toho hajzlíku.

Uff. Po sprše jsem si pracně nandal protézu na oteklou nohu. Po aktivitě a sprše se vždycky hrozně ráda rozplizne do prostoru, takže nacpat ji do protézy znamenalo znovu se zapotit. Když jsem si ji konečně nandal a šel vybalit z krabice součástky k WC, tak jsem ji mohl rovnou zase sundat, protože bych se na náš maličkej záchod nevešel. Respektive bych se nedostal tam, kam jsem se dostat potřeboval.

Starý prkýnko sundat a místo něj dát tenhle výtvor. Ty voe to je dementní výrobek! To vymejšlel nějakej hrozně šikovnej člověk, kterej nejspíš nemá v oblibě uživatelský testování a slova praktičnost a komfort mu nic neříkaj. To přece nemůže vyhovovat žádný kombinovaný domácnosti, kde je žena, muž a nedejbože dítě. Je to celý jako jeden masivní kus plastu.

Nemá to žádný zvedací prkýnko, jen překryvnej dekl, kterej stejně nikdo nepoužívá. Pokud je v domácnosti samotná žena, tak jí to nejspíš vyhovuje. Ale první chlap, kterej na tuhle věc narazí, ji zákonitě počůrá. Ve stoje stoprocentně, díky hodně zmenšenýmu akčnímu průměru mísy je skoro nemožný, aby nějaká kapka nepřistála na sedacím plastu. To se děje i u normálně širokýho záchodu, ale tam je možnost pak prkýnko sklopit, že jo. Tady ne. V sedě je to opět díky průměru extrémní hnus, protože se svým nádobíčkem dotýkáte plastu, pokud ho neustále netlačíte do volného prostoru, což s nasazenou protézou prakticky nejde. A to rozhodně nejsem od přírody převybavenej.

V chatu se ptaj Kačky, jestli ji z těch dlah nebolí noha. Říká, že ne. Mě ale bolí úplně všechno.

Dobrou.

Líbí? sdílej… 🙂