DEN 105 – TVL! Dneska jdu do DVTV

DVTV! DVTV! DVTV? Bojím se!

Celej den jsem nervózní. Stejně tak jako poslední minimálně čtyři dny. V noci jsem toho moc nenaspal. Veselovskej mi už ve snu kladl otázky, na který neznám odpověď. Převážně o politice. Proč by se se mnou sakra bavil o politice? Byl to jen sen!

Budíme se oba docela brzo, a tak zahajujeme den už kolem sedmý. Já si jdu nasadit nohu a udělat nám snídani. Kačka se zatím vyhrabe z postele. Po snídani jdem poprvé použít sedátko do vany. Má strach z jeho stability a pevnosti, ale včera to vyzkoušela Darča (oblečená) a v pohodě. Jen se na to sedátko dostat byl docela proces. Máme celkem vysokou vanu, ale hlavní problém je ten, že Kačka tu nohu sotva uzvedne sama přes okraj vany a ještě aby u toho držela rovnováhu. Ještěže jsem tu. Sama by se tam fakt nedostala, ale s trochou pomoci si vedla velmi dobře. Každej další pokus bude určitě s větší sebejistotou.

V chatu se mě ségra ptá, jestli jsem rozmluvenej. A jestli mám naučený nezbytný fráze typu “je to tak”. Nervozita stoupá.

A další tipy, jak dávat rozhovory.

Svědí mě koutek pusy a pomocí telefonu objevuju, že se mi tam dělá nějakej opar. 

To se mi taky dneska moc hodí. Nervozita stoupá.

V jednu mě má vyzvednout kámoš a já ještě musím stihnout skočit k doktorce pro papíry a najíst se. Je potřeba nechat napsat léky, převést neschopenku a sepsat tu prokletou žádanku do Kladrub.

Jdu tam s Kaččinou sestrou Pájou a její malou Emčou. Pája šla zařizovat papíry a já hlídám venku kočárek. Emě je moje noha volná, ale jsme kousek od školy a chodí kolem nás jedna školní skupinka za druhou. Nejednou se stalo, že děcka tak zírala, že v tom svém houfu o sebe začala vzájemně zakopávat. Tak jsem se střídavě usmíval na ně a na Emu.

Jen co se vrátím domů, musím se rychle naobědvat. Dnes vařil táta. Sekanou. Dobrý to bylo, tati. Sotva dojím, volá mi Kuba, že je dole.

Jeho úkoly byly sice jen dva ale oba dosti nelehký. Dostat mě do Prahy včas (neměli jsme moc časovou rezervu) a zbavit mě nervozity. Nezdravě moc se těší na Smetanu. Já na to, až to budu mít za sebou.

Po pár minutách jízdy, nebo spíš stání v koloně, mi volá mladá paní z Monety. Nabízí mi nějakej úvěr. Jestli neexistuje něco, s čím by mi mohli pomoct ohledně financování. Tak říkám, že bych si rád koupil bionickou nohu. Paní chvilku mlčí a pak se ozve vyjukaně “Jéééééé! Vy máte ten blog! To je náhoda. :)”. Nicméně asi nemám schváleno tolik, kolik bych potřeboval. Tak se s paní loučím a děkuju za info.

Kuba mě taky moc neuklidňuje. Vocas. Připadá mi, že spíš škodí. Procházíme spolu tematický okruhy, který mi poslala produkce z DVTV. Výsledkem je, že mi je ještě hůř. Pravděpodobně se tam po*eru, pak pob*iju, pak se po tom smeknu a rozbiju si nos o stůl. Ale! Prej mám bejt klidnej. Protože i kdybych předvedl právě tohle, co jsem teď popsal, tak pořád nebudu nejhorší host, kterýho tam viděl a začíná mi jich pár jmenovat. To trochu pomohlo.

Parkujeme v podzemní garáži asi deset minut před domluveným časem a vyrážíme k recepci. Pár minut čekání a už si nás vyzvedává milá slečna Kateřina, která se mnou vše komunikovala. Od prvního kontaktu na instagramu, přes podnapilou změnu termínu, až do oficiální pozvánky mailem. Vede nás chodbičkou okolo obrovskýho mraveniště plnýho pracujících lidí a najednou nám ukazuje, ať vklouznem do nenápadných skleněných dveří, do kterých vedou asi tři schody. Nejspíš šatna, říkám si. Najednou v tý šatně vidím dvě postavy, z nichž jedna je určitě Martin Veselovský a kamery. To nebude šatna. Teď by bylo fakt blbý na těch schodech brknout, ty vole. Martin mě jde hned přivítat a představit se. V očích má nefalšovanej údiv, jak jsem pohyblivej. Asi mě podcenil. Netuším, zda mě fakt čte nebo jestli nemá poslední info o mém stavu, ale už mě vede ke stolečku, kterej v telce vypadá o hodně větší. Zapínám si na telefonu letadlo a beru do ucha jedno sluchátko. Abych se jako opičil po Martinovi. Jemu tam asi napovídá režie. Já si mohl tak leda s někým zavolat. Zpětně si říkám, že se to mohlo Martina dotknout a mohl to brát jako zesměšňování. Tak snad to vzal dobře. Jsem jen srandista, co občas neví, kdy už překračuje hranice. Zapínaj se světla. Probíhá nějaká komunikace mezi Martinem a režií. Na něco se ještě čeká, tak se Martina ptám, jak se má. Prej zrovna velmi dobře. Tak se ptám dál, jak se mu spalo, jen abych mu vyčetl, že mně moc dobře ne. Kvůli nim. 😀

Napiju se ze sklenky, kterou mám před sebou, protože mám v puse sucho a už prej jdeme na to. Krátkej úvod a hned odpovídám na otázky. Asi bych se neměl divit, když jde o rozhovor, co?

A najednou tady byl konec rozhovoru, tak jsem se ze srandy zeptal, jestli to teď nesjedem na ostro, že za mě to na zkoušku docela ušlo. Byl jsem místo toho požádán o fotku. Yes! Chtěj fotku se mnou.

Martin i jeho tým byli děsně fajn a celý to proběhlo neuvěřitelně rychle. Zaparkovat v 14:50 a v 15:36 už zase sedíme v autě. To máme ještě hodně času na Ikeácký koule.

Kačka měla odpolední program se sestrou a malou Emčou. Venčily se navzájem. A stavily se v jedný kamarádský kavárně, kde majitelka dělá dokonale vypadající dobroty. Škoda, že Kačka neumí fotit jídlo. 😀

Akorát tam maj schod, takže pro vozejk to není úplně přívětivý. Naštěstí tam měla silný pomocníky.

Pro dnešek vše. Dobrou.

Líbí? sdílej… 🙂

Facebook
Twitter
LinkedIn