DEN 102 – Jsme doma

Dneska je den D. A začíná zajímavě. Praskla mi protéza. Nebo jsem to spíš dneska objevil, že mi praskla. Únava materiálu?

Takže hned jak to jde, volám protetikovi. Prej se to moc nestává. Asi jsem s ní moc chodil. Nicméně pokud mě to nijak neomezuje, tak to mám přelepit stříbrnkou. Kdyby to vadilo, tak uděláme samozřejmě novou. Takže ji lepím stříbrnkou.

Jinak moje nožní garáž aktuálně vypadá takhle.

Noha v nabíječce. Na noze navlečená ponožka a bokem dva druhy bot, který nasazuju až podle aktivity, kterou se chystám dělat. A právě teď se chystám pořádně vysát a vytřít byt, takže beru ponožkovou variantu. Jak tak vysávám, na podlaze vidím pár fleků, co nejdou vysát. Normálně bych je zkusil rozmatlat ponožkou, nebo v horším případě, kdyby fakt držely, tak nehtem palce u nohy. Jenže tady se bavíme o úklidu kvůli Kačce. Takže kompromisy stranou a jdu pro houbičku. Utřu jeden flek a vidím další. A další. Že jsem radši nezůstal stát. Pak se natáhnu ještě k jednomu flíčku trochu bokem. A pak se to stalo. Kovový koleno se po plovoucí podlaze dost dobře smeká. Zatím jsem neobjevil, jaký to má výhody, ale jedna nevýhoda se mi teď zjevila. Koleno ujelo do strany a já neměl vůbec sílu tomu zabránit. Druhý koleno, na kterým jsem klečel, se vytočilo ve snaze předejít rozštěpu a strhnul jsem si 102 dní starej strup. 🤦‍♂️

Krev na “čistý” podlaze. Taková blbost. Tahle bolístka mě bude trápit ještě dlouho, protože když má člověk jen jedno koleno, tak ho používá dvakrát víc. 😀 A já teď přišel o možnost klečet. Uklízení, co? Komu to prospívá.

Kačka už se stěhuje do ambulance, která rozváží tři pacienty, takže to chvilku potrvá.

Jdu hledat berle pro Kačku. 

Hups.

Myslel jsem, že máme doma ještě jedny berle. Menší. Jenže to jsou jen nějaký starý francouzský, který jsou Kačce k prdu a ona tu za chvilku bude a tak nějak na ně spoléhá. Není čas jít do lesa a vyrábět berle, jak za mlada na táboře. Bude to muset zmáknout s mejma. Zmenším je, co to půjde. Ta mi to dá sežrat. 😀 Měsíc jí tvrdím, že tu jedny berle navíc určitě někde jsou. A nejsou. Takže nemám ani vozejk (ten bude snad odpoledne) ani berle o správný velikosti. Jinak Kačka prej nedostala vozejk proto, aby co nejvíc chodila o podpažních berlích.

9:56 – Kačka píše, že už jsou kousek od nás. Tak běžím na pomoc.

Řidič ambulance ji vyhodil na silnici před vchodem. Na transportním vozíku ji hodil kousek stranou a zeptal se, jestli to už dál zvládnem bez něj.

Když mě viděl ověšenýho jejíma věcma a Kačku jak nejistě svírá zbytečně dlouhý berle, tak usoudil, že s obrubníkem teda ještě pomůže. 

Mě když pouštěli z nemocnice, tak se ujistili, že umím berlovat. Schody nahoru i dolů. U Kačky nic takovýho. Jen rovinky.

No, takže s těmahle blbě padnoucíma berlema se poprvé v životě potkala se schodem. Nabalená v zimní bundě, takže byla ještě míň pohyblivá než obvykle. A já měl plný ruce tašek a krámů, co mi saniťák dal. Společnejma silama jsme jí pomohli přes obrubník na chodník a dál už by to snad mohlo jít líp.

Jsme doma! Kačka vydechuje na gauči. Já vydechuju hned vedle. Tak dlouho jsme spolu nebyli doma, že ani nevíme, čím začít. To trvá ale jen pár vteřin, protože Kačka říká: „já vím, že je to teď náročnější, ale nemusí tu bejt takovej bordel?“ Je doma. 😀

Snažím se jí vysvětlit, že když teď nejsme tak mobilní, tak je dobrý mít věci po ruce. Takže je nejde mít pořád dokonale uklizený. Shodnem se, že se neshodnem a jde vyzkoušet wc.

Díky tomu, že máme hodně maličkatej záchod, tak se může opírat o zdi a i když je to WC opravdu hodně nízko, tak to nějak zvládla. Ale chce to rychle sehnat ten nástavec.

Zkouší si vyskládat věci z tašek a zjišťuje, kolik se u toho člověk nachodí. No a taky né všechno se dá přenýst tímhle způsobem, že jo.

Naštěstí nám už jede vozejk. Není zrovna malej. První zkušební jízda se rovná první stržený hraně kuchyňskýho koutu a odpadlý omítce z průchodu. Uff.

Jdeme oslavit Kačky příchod domů pořádným jídlem. Měla chuť na mexickou, tak to bude mexická. Vypadá to, že nikam jinam ani nechodíme. Jenže když nám tam pokaždý fakt chutná a to se těžko přebíjí.

Bereme vozejk i berle. Nejdřív si Kačka myslela, že bude kousek berlit a pak si kdyžtak sedne a nechá se zbytek cesty dovézt, ale venku už je tma, je to celkem kus a hlad je hlad. Po pár metrech jízdy, při který si Kačka “drží” berle tak blbě, že je má jen opřený o opěrku na nohu, se berle sklouzly a zapříčily se. Takže jsem ji málem vyklopil.

Druhá chybka přišla z mojí strany, když jsem neodhadl vejšku mini-obrubníčku u restaurace a jedno přední kolo se o něj zaseklo. Zase jsem ji málem vyklopil. To je adrenalin. V restauraci si s vozejkem připadám jak slon v porcelánu. Hledám místo, kde budeme nejmíň překážet. Nakonec to vyhrál stoleček pro dva skoro u záchodků. Kačka si přelezla z vozejku do křesla a já ho odparkoval bokem. 

Vypadáme jako dva normální lidi co přišli na normální večeři. Tak jsme si dlouho nepřipadali.

Po večeři se mi nechce ani zvedat, jak jsem narvanej. A při představě, že ještě domů potlačím Kačku… Naštěstí nás omezujou vycházky, a tak není na výmluvy prostor a čas. Cesta domů už se povedla bez jakejchkoliv náznaků nehody. Teda pokud nepočítám, když ji před překážkou nadzvedávám přední kolečka vozejku bez předchozího varování, tak se vždycky hrozně lekne, že padá. 😀 Což nepočítám. To je čistě pro mou zábavu.

Doma masírujem Kaččiny jizvy a cvičíme s rukou a chodidlem. Co nejdřív musíme pořídit motodlahy, ať nepřijde o to, co se s nohou naučila. Ruku budeme nějak trénovat bez techniky.

Jdeme spát. Do společnýho pokoje. 

102 dní byla Kačka mimo domov a zdaleka ještě není u konce svojí rehabilitace. To ostatně ani já. U ní musíme počkat na umístění do Kladrub a další prohlídku u doktora na chirurgii. Snad jí už povolej nějakou zátěž. Já musím chodit, co to jde, ať se mi formuje noha. Vidím to na malý kolečko kolem bloku baráků s Kačkou a pak na velký samostatně. Hodil by se mi pes. A jsem zvědavej, co ta prasklá protéza.

Tak dobrou zejtra. Začne nám pěkně pilnej program. Už se nebudu moct flákat. 🙂

Líbí? sdílej… 🙂